Na Koreje nedošlo
V sobotu uvedlo Divadlo Rokoko inscenaci Znovusjednocení Korejí podle hry francouzského autora Joëla Pommerata v překladu dramaturga Michala Zahálky. Režíroval umělecký šéf Městského divadla Žilina Eduard Kudláč.
Hrálo se v abstraktním prostoru: jeviště po celé délce zaplňovalo osm omšelých plechových převlékacích kabinek vybledle zelené barvy. Kromě nich a sprchových záclon zavěšených po stranách už na scéně nebylo nic. S kabinkami ale herci téměř vůbec nepracovali (se záclonami vůbec), až na scénu, kdy se v jedné z kabin objevila mrtvola, sloužily jen k převlékání. Herci se navíc převlékali pouze během přestaveb, takže kabinky spíš jen suplovaly zákulisí. Vzhledem k tomu, že režisér nevyužíval světla ani hudbu (mimo předělů mezi jednotlivými výstupy), byl výsledný „obraz“ popravdě ošklivý a po chvilce vyčerpaný až vyčerpávající.
![]()
V inscenaci však nevznikaly ani jiné obrazy či jevištní metafory, nejvíce metaforickým zůstal samotný titul (bohužel i ten byl v rámci jednoho z dialogů vyřčen a konkretizován). Z kabinek pravidelně vycházeli herci v různých rolích: kněz, učitel, prostitutka, rodič apod., a pak na prázdném jevišti sehrávali etudy, v nichž se mluvilo a mluvilo a mluvilo. Nutno poznamenat, že dva z příběhů byly oceněny potleskem, avšak spíše kvůli vypjatým až hysterickým hereckým výkonům, než kvůli nápaditosti či scénickému řešení. Navíc nebýt toho, že byly jednotlivé charaktery odlišeny kostýmy, z hereckého projevu by kolikrát nebylo poznat, že šlo o jiné postavy, než které herci představovali v předešlém příběhu.
![]()
Jádrem jednotlivých epizod byla láska na všechny způsoby: rodičovská, pečovatelská, vztah pedagoga k dítěti, dále pak nevěra, opouštění... Všechna témata však byla jen jaksi nahozená. Došlo na obecnosti (Co je pravda? a Co je láska?), láska sloužila jako východisko situací, ty však samy o sobě nijak výrazně rozvedeny nebyly, a téměř žádná z nich nebyla ani vedena k pointě. Stejně jako celá inscenace. Jednotlivé příběhy spolu totiž nijak kromě zastřešujícího obecného tématu konkrétněji nesouvisely.
![]()
O čem to tedy celé bylo? Mozaika příběhů nejspíše zaujala inscenátory pro mnohost úhlů pohledů, jak lze nahlížet lásku. Konkrétní realizace jednotlivých situací však nebyly příliš přesvědčivé. Výsledkem se nestal kompaktní celek, každý příběh tu stál sám za sebe, což zanechalo pocit poněkud povrchního náčrtu. Bezmála dvouhodinové otvírání a zavírání dvířek převlékacích kabinek, které ukrývaly osmnáct minipříběhů, mi zhruba v polovině začalo připadat neúnosné a nemohl jsem se ubránit otázce, co všechno ještě mají připravené. Když se po skončení osmnáctého příběhu na jevišti znovu zjevily postavy z předchozího příběhu, který dohrály a tím uzavřely, polila mě hrůza, že se teď zpětně bude dohrávat každý započatý příběh. To se naštěstí nestalo (nicméně, proč se zrovna tento příběh dohrál, a v čem je tedy pointa celku, mi zůstalo záhadou).
Finále, ve kterém se herci vysvlečeni do bílého spodního prádla přišli ukázat publiku, byl tak nejasný, že si ho premiérové publikum spletlo s děkovačkou a začalo rozpačitě tleskat. Rozpačitý jsem z celé události i já. Ačkoli mám po změně uměleckého vedení MDP větší motivaci a zájem Rokoko navštěvovat, sobotní zážitek ze Znovusjednocení Korejí mi k tomu příliš důvodů nedal.
TOMÁŠ BLATNÝ
Více informací zde
foto: web MDP
V inscenaci však nevznikaly ani jiné obrazy či jevištní metafory, nejvíce metaforickým zůstal samotný titul (bohužel i ten byl v rámci jednoho z dialogů vyřčen a konkretizován). Z kabinek pravidelně vycházeli herci v různých rolích: kněz, učitel, prostitutka, rodič apod., a pak na prázdném jevišti sehrávali etudy, v nichž se mluvilo a mluvilo a mluvilo. Nutno poznamenat, že dva z příběhů byly oceněny potleskem, avšak spíše kvůli vypjatým až hysterickým hereckým výkonům, než kvůli nápaditosti či scénickému řešení. Navíc nebýt toho, že byly jednotlivé charaktery odlišeny kostýmy, z hereckého projevu by kolikrát nebylo poznat, že šlo o jiné postavy, než které herci představovali v předešlém příběhu.
Jádrem jednotlivých epizod byla láska na všechny způsoby: rodičovská, pečovatelská, vztah pedagoga k dítěti, dále pak nevěra, opouštění... Všechna témata však byla jen jaksi nahozená. Došlo na obecnosti (Co je pravda? a Co je láska?), láska sloužila jako východisko situací, ty však samy o sobě nijak výrazně rozvedeny nebyly, a téměř žádná z nich nebyla ani vedena k pointě. Stejně jako celá inscenace. Jednotlivé příběhy spolu totiž nijak kromě zastřešujícího obecného tématu konkrétněji nesouvisely.
O čem to tedy celé bylo? Mozaika příběhů nejspíše zaujala inscenátory pro mnohost úhlů pohledů, jak lze nahlížet lásku. Konkrétní realizace jednotlivých situací však nebyly příliš přesvědčivé. Výsledkem se nestal kompaktní celek, každý příběh tu stál sám za sebe, což zanechalo pocit poněkud povrchního náčrtu. Bezmála dvouhodinové otvírání a zavírání dvířek převlékacích kabinek, které ukrývaly osmnáct minipříběhů, mi zhruba v polovině začalo připadat neúnosné a nemohl jsem se ubránit otázce, co všechno ještě mají připravené. Když se po skončení osmnáctého příběhu na jevišti znovu zjevily postavy z předchozího příběhu, který dohrály a tím uzavřely, polila mě hrůza, že se teď zpětně bude dohrávat každý započatý příběh. To se naštěstí nestalo (nicméně, proč se zrovna tento příběh dohrál, a v čem je tedy pointa celku, mi zůstalo záhadou).
Finále, ve kterém se herci vysvlečeni do bílého spodního prádla přišli ukázat publiku, byl tak nejasný, že si ho premiérové publikum spletlo s děkovačkou a začalo rozpačitě tleskat. Rozpačitý jsem z celé události i já. Ačkoli mám po změně uměleckého vedení MDP větší motivaci a zájem Rokoko navštěvovat, sobotní zážitek ze Znovusjednocení Korejí mi k tomu příliš důvodů nedal.
TOMÁŠ BLATNÝ
Více informací zde
foto: web MDP
