Zabiják Joe (Komorní scéna Aréna)
Maryša (Divadlo Petra Bezruče)
Naše třída (Národní divadlo moravskoslezské)
Zabiják Joe Lettsova bravurně napsaná černá komedie, která dnes již patří ke klasice americké coolness dramatiky, je pro Arénu jako stvořená. Nabízí skvěle vypointované dialogy a taky pět zajímavých hereckých příležitostí.
Asi nejlépe toho dokázal využít Josef Kaluža, který v roli Joea Coopera osciluje v polohách mezi drsným nájemným vrahem, parodií na texaského kovboje a citlivým mužem ve vztahu k mladičké Vicki. Právě tato postava prochází největší proměnou, když je na začátku v podání Zuzany Truplové dětsky naivní dívkou, aby nakonec její touha po svobodě a jiném životě byla hlavním katalyzátorem děje.
![]()
Ale i všichni ostatní dokázali pod nenápadným režijním vedením Jiřího Pokorného vytvořit charaktery, u nichž se směšnost jejich existence mísí se zoufalstvím. Pokorný je věrný textu hry, Lettsovu předlohu nijak výrazněji neupravuje, ale domýšlí společně s herci drobné detaily (zastřelený pes, přilepená žvýkačka a podobně), které dodávají představení drajv. Nebojí se ani naturalismu, v čemž mu pomáhá i hyperrealistická scéna Petra B. Nováka.
Přes všechen černý humor, vulgarismy a násilí se na povrch dostává i nehezká zpráva o stavu mezilidských vztahů, která jistě není platná jen pro nižší sociální vrstvy v Texasu 90. let.
Maryša Začnu trochu oklikou.
Maryše podle mého soudu škodí, že je všeobecně považovaná za nejlépe napsané české drama. Často se tak na repertoáru některých divadel objevuje jen jako povinná položka dramaturgie. Což bývá kamenem úrazu, protože to není hra, kterou by bylo možné s úspěchem inscenovat bez výraznějšího výkladu a s přibližným hereckým ztvárněním. Je to přes sto let staré realistické drama, jehož základní zápletka vychází z dobových reálií a nelze ji jednoduše aktualizovat.
U Bezručů se o aktualizaci ani nepokoušeli, vznikla inscenace klasická, ale s nesmírně silnou výpovědí. Dobrým nápadem je narušení obvyklého divadelního kukátka: hlediště je uspořádáno jako aréna a diváci sedí z obou stran hracího prostoru. Dominantním scénickým prvkem je v první části nádoba s hrachem, který ženy přebírají a jenž se stává i symbolickým věnem, které Lízal během svatby předává Vávrovi. Atmosféru pomáhá budovat do černobíla laděná výprava i dramatická, nervní hudba Ivana Achera.
![]()
Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová skvěle pracuje s herci, jimž komorní prostor dovoluje vyjádřit bohatý vnitřní život postav jen gesty a mimikou. Pavla Gajdošíková je zpočátku veselou mladou dívkou, vůči sňatku s vdovcem Vávrou vystupující nejprve s pubertálním vzdorem (hrách házený po Lízalovi), později se stupňujícím se zoufalstvím. Vzdor se po přestávce mění v rezignaci a Gajdošíkové stačí jen minimum replik na to, aby vyjádřila smutný osud hlavní hrdinky.
Za vynuceným sňatkem stojí paradoxně spíše ženy – nejvíce teta Strouhalka, která přesvědčí Maryšu o nutnosti poslechnout rodiče (a bere to jako odplatu za vlastní zmarněný život, jenž se ubíral podobným směrem jako ten Maryšin). Kateřina Krejčí vytváří ve Strouhalce nešťastnou ženu, která si uvědomuje problematičnost svých rad, ale nemůže jinak, pokud chce obhájit svou vlastní životní cestu. Jako němá výčitka všech vynucených sňatků působí v první části představení postava Stařenky (v podání Marie Vikové), která je na jevišti přítomná neustále.
Muži hrají v této inscenaci druhé housle. Norbert Lichý ztvárnil Lízala jako citlivého člověka, který se za každou cenu snaží chovat jako dobrý hospodář a až velmi pozdě si uvědomuje svůj omyl. Maryšino nevydařené manželství ho zlomí, v druhé části už je jen stínem, zármutek utápí v alkoholu. Vávra Dušana Urbana působí na první pohled celkem sympaticky, cítíme v něm však hrozbu, jeho tyranské sklony se naplno projevují v okamžiku, kdy se posilní alkoholem.
Maryša se pro mě stala zatím největším překvapením letošního Ostravaru. Předchozí práce režisérky Ryšánek Schmiedtové, které jsem měl možnost vidět v minulých letech (podivně pojatý Richard III. či otřesná komedie Nahniličko), ve mně mnoho očekávání nevzbuzovaly. Nyní ale umělecká šéfka Divadla Petra Bezruče přišla s herecky silnou inscenací, která udržuje diváky v napětí po celou dobu, i když příběh dobře znají.
Naše třída Naše třída je hra zachycující výsek polských dějin dvacátého století - jakkoliv se ovšem věnuje specifické dějinné události, je to text do značné míry univerzální. Słobodzianek sleduje témata jako je nenávist k cizímu elementu či lidské jednání v krajních situacích. (Za výbornou považuji Rychlíkovu inscenaci Naši třídy v brněnské Polárce.)
V Ostravě se režisér Janusz Klimsza se scénografem Milanem Davidem rozhodli umístit děj nikoliv do prostředí školní třídy, ale do hlediště omšelého biografu. Přiznám se, že už jsem na tento jevištní fígl poněkud alergický, jelikož jsem ho v posledních letech viděl už mnohokrát a ani tentokrát nepřináší do inscenace nějakou přidanou hodnotu.
![]()
Klimszova inscenace má trochu zmatený začátek, v textu se škrtalo, a tak k prvním náznakům nesvárů a násilí dochází již krátce po začátku představení, chybí tu přechod od nevinnosti dětských her k uvědomění si třídních a náboženských rozdílů, které determinují vztahy mezi spolužáky.
Ostravská inscenace zvolila trochu odlišný klíč k hereckému obsazení – školní třídu netvoří generačně spříznění herci, ale věkově jsou účinkující obsazeni podle toho, kolika let se dožije jejich postava. Na jevišti se tak setkávají představitelé nejmladší herecké generace jako Vít Roleček nebo Petra Lorencová s hereckými bardy Annou Cónovou či Vladimírem Čapkou. Tohle řešení má svoji logiku, člověk si na něj ale zvyká poněkud obtížně.
Hercům se daří propojovat emocionální zaujetí (v situacích, které jsou dohrávány přímo před očima diváků), s odstupem a nadhledem nad vlastními činy (v okamžicích, kdy je některý skutek reflektován pouze ve vzpomínkách). Nejsilněji v tomto ohledu působí výkony střední generace, Petra Housky a hostujícího Marka Cisovského v rolích Zygmunta a Menachema.
Nejslabší části Słobodziankovy hry je závěr, ve kterém jsou dořečeny osudy všech postav. Zdlouhavosti této pasáže se nevyhnuli ani v Ostravě, ač mi přišlo, že svým zpracováním tento úsek zapadl do inscenace lépe než v Polárce či Komedii.
LUKÁŠ DUBSKÝ
