Handa Gote na svých webových stránkách tvrdí, že výraz Rain dance znamená v počítačové hantýce „Jakýkoliv sled mysteriozních akcí provedený směrem k počítači, za účelem dosažení jistého cíle. Obvykle omezeno na rituály obsahující zaklínání a podobné psychické aktivity.“ Netroufám si posoudit, do jaké míry je to spolehlivá informace, ale jako charakteristika stejnojmenné inscenace sedí skvěle. S tím rozdílem, že zde ony mysteriózní akce probíhají směrem k moderní konzumní civilizaci.
![]()
Dlouhá léta jsem silně alergický na pokusy vyřizovat si účty s konzumní společností skrze prvoplánově štítivou kritiku supermarketů, nesmyslného konzumu či zbožštění značek. Výsledky obvykle bývají povrchní, ne-li dokonce hloupé, a opakovaně ve mně vyvolávají rebelskou chuť vyrazit do nejbližšího McDonalda na hamburger. Rain Dance je ovšem úplně jiná liga. Handa Gote důsledně drží svou rukodělně-obrazivou, zemitě surreálnou poetiku a bezpečně se vyhýbá aktivistickým výkřikům všeho druhu. O prvoplánovosti nemůže být ani řeč: symboly moderního světa se naprosto samozřejmě prolínají s bizarními rituály, popová hudba s retro ošuntělostí starých elektrických přístrojů a vše je umocněno spoustou divadelně působivých nápadů i smrťáckou dávkou ironického nadhledu. Výsledkem je představení, které je současně mimořádně zábavné (už dlouho jsem se v divadle takhle neveselil) a zároveň až depresivně temné. „Konzumní svět“ a jeho profláklé symboly nejsou přímo kritizovány, spíš s poťouchlým zalíbením zneužity. Stejně jako některé neméně profláklé symboly a témata jeho standardizované kritiky.
![]()
Tomáš Procházka, Jan Kalivoda (ten nahradil Roberta Smolíka z původní verze inscenace) a Jan Dörner, absurdně navlečení do triček několika heavymetalových kapel, provádějí s naprosto vážnými, zaujatými výrazy podivné činnosti, jejichž výčet je vždy pečlivě oznámen předem: „Upozorní na mnohé závažné problémy světa… a pak se navzájem zasáhnou otrávenými šípy.“ Nebo můj oblíbený: „Rozmlátí na prach stará média a vytvoří z nich kruh bezpečí… poté běhá okolo až do úplného vyčerpání“. Jiný ochranný kruh je zameten koštětem, vyrobeným z nasekané „Ádvojky“, při falešně neumělém zpěvu „optimistické písničky“ Look What They've Done to My Song (tohle označení je hodně jedovatá ironie už samo o sobě) listuje vážně vyhlížející Kalivoda pro změnu Respektem a upozorňuje na jednotlivé články.
![]()
Dojde však i na obrazy, které dokážou být současně děsivé i krásné. Nejsilnější byl ten, při kterém si Jan Kalivoda klečící v onom „kruhu bezpečí“ vyrobil z papíru obličejovou masku a tu si pak přímo na hlavě zapálil. Na černé kukle, kterou měl pod maskou, tak vznikne seškvařený šklebivý výraz, do toho hraje z praskající staré desky vznešený Mahler. Pak k tomu všemu pouští své staré diáky z dětství. Nedokážu jasně říct, jaký je „význam“ nebo „sdělení“, ale je to něco, co se zasekne a určitě na to hned tak nezapomenu. V podstatě totéž se však dá bez přehánění napsat i o inscenaci jako takové.
více informací o inscenaci zde
o Rain Dance budu mluvit ve středu 24.2. v Mozaice ČRO Vltava po osmé hodině ranní
Dlouhá léta jsem silně alergický na pokusy vyřizovat si účty s konzumní společností skrze prvoplánově štítivou kritiku supermarketů, nesmyslného konzumu či zbožštění značek. Výsledky obvykle bývají povrchní, ne-li dokonce hloupé, a opakovaně ve mně vyvolávají rebelskou chuť vyrazit do nejbližšího McDonalda na hamburger. Rain Dance je ovšem úplně jiná liga. Handa Gote důsledně drží svou rukodělně-obrazivou, zemitě surreálnou poetiku a bezpečně se vyhýbá aktivistickým výkřikům všeho druhu. O prvoplánovosti nemůže být ani řeč: symboly moderního světa se naprosto samozřejmě prolínají s bizarními rituály, popová hudba s retro ošuntělostí starých elektrických přístrojů a vše je umocněno spoustou divadelně působivých nápadů i smrťáckou dávkou ironického nadhledu. Výsledkem je představení, které je současně mimořádně zábavné (už dlouho jsem se v divadle takhle neveselil) a zároveň až depresivně temné. „Konzumní svět“ a jeho profláklé symboly nejsou přímo kritizovány, spíš s poťouchlým zalíbením zneužity. Stejně jako některé neméně profláklé symboly a témata jeho standardizované kritiky.
Tomáš Procházka, Jan Kalivoda (ten nahradil Roberta Smolíka z původní verze inscenace) a Jan Dörner, absurdně navlečení do triček několika heavymetalových kapel, provádějí s naprosto vážnými, zaujatými výrazy podivné činnosti, jejichž výčet je vždy pečlivě oznámen předem: „Upozorní na mnohé závažné problémy světa… a pak se navzájem zasáhnou otrávenými šípy.“ Nebo můj oblíbený: „Rozmlátí na prach stará média a vytvoří z nich kruh bezpečí… poté běhá okolo až do úplného vyčerpání“. Jiný ochranný kruh je zameten koštětem, vyrobeným z nasekané „Ádvojky“, při falešně neumělém zpěvu „optimistické písničky“ Look What They've Done to My Song (tohle označení je hodně jedovatá ironie už samo o sobě) listuje vážně vyhlížející Kalivoda pro změnu Respektem a upozorňuje na jednotlivé články.
Dojde však i na obrazy, které dokážou být současně děsivé i krásné. Nejsilnější byl ten, při kterém si Jan Kalivoda klečící v onom „kruhu bezpečí“ vyrobil z papíru obličejovou masku a tu si pak přímo na hlavě zapálil. Na černé kukle, kterou měl pod maskou, tak vznikne seškvařený šklebivý výraz, do toho hraje z praskající staré desky vznešený Mahler. Pak k tomu všemu pouští své staré diáky z dětství. Nedokážu jasně říct, jaký je „význam“ nebo „sdělení“, ale je to něco, co se zasekne a určitě na to hned tak nezapomenu. V podstatě totéž se však dá bez přehánění napsat i o inscenaci jako takové.
více informací o inscenaci zde
o Rain Dance budu mluvit ve středu 24.2. v Mozaice ČRO Vltava po osmé hodině ranní
foto web Handa Gote
