Quantcast
Channel: NADIVADLO
Viewing all 1135 articles
Browse latest View live

Mikulka: Rain Dance (Handa Gote - Venuše ve Švehlovce)

$
0
0
Handa Gote na svých webových stránkách tvrdí, že výraz Rain dance znamená v počítačové hantýce „Jakýkoliv sled mysteriozních akcí provedený směrem k počítači, za účelem dosažení jistého cíle. Obvykle omezeno na rituály obsahující zaklínání a podobné psychické aktivity.“ Netroufám si posoudit, do jaké míry je to spolehlivá informace, ale jako charakteristika stejnojmenné inscenace sedí skvěle. S tím rozdílem, že zde ony mysteriózní akce probíhají směrem k moderní konzumní civilizaci.


Dlouhá léta jsem silně alergický na pokusy vyřizovat si účty s konzumní společností skrze prvoplánově štítivou kritiku supermarketů, nesmyslného konzumu či zbožštění značek. Výsledky obvykle bývají povrchní, ne-li dokonce hloupé, a opakovaně ve mně vyvolávají rebelskou chuť vyrazit do nejbližšího McDonalda na hamburger. Rain Dance je ovšem úplně jiná liga. Handa Gote důsledně drží svou rukodělně-obrazivou, zemitě surreálnou poetiku a bezpečně se vyhýbá aktivistickým výkřikům všeho druhu. O prvoplánovosti nemůže být ani řeč: symboly moderního světa se naprosto samozřejmě prolínají s bizarními rituály, popová hudba s retro ošuntělostí starých elektrických přístrojů a vše je umocněno spoustou divadelně působivých nápadů i smrťáckou dávkou ironického nadhledu. Výsledkem je představení, které je současně mimořádně zábavné (už dlouho jsem se v divadle takhle neveselil) a zároveň až depresivně temné. „Konzumní svět“ a jeho profláklé symboly nejsou přímo kritizovány, spíš s poťouchlým zalíbením zneužity. Stejně jako některé neméně profláklé symboly a témata jeho standardizované kritiky.



Tomáš Procházka, Jan Kalivoda (ten nahradil Roberta Smolíka z původní verze inscenace) a Jan Dörner, absurdně navlečení do triček několika heavymetalových kapel, provádějí s naprosto vážnými, zaujatými výrazy podivné činnosti, jejichž výčet je vždy pečlivě oznámen předem: „Upozorní na mnohé závažné problémy světa… a pak se navzájem zasáhnou otrávenými šípy.“ Nebo můj oblíbený: „Rozmlátí na prach stará média a vytvoří z nich kruh bezpečí… poté běhá okolo až do úplného vyčerpání“. Jiný ochranný kruh je zameten koštětem, vyrobeným z nasekané „Ádvojky“, při falešně neumělém zpěvu „optimistické písničky“ Look What They've Done to My Song (tohle označení je hodně jedovatá ironie už samo o sobě) listuje vážně vyhlížející Kalivoda pro změnu Respektem a upozorňuje na jednotlivé články. 



Dojde však i na obrazy, které dokážou být současně děsivé i krásné. Nejsilnější byl ten, při kterém si Jan Kalivoda klečící v onom „kruhu bezpečí“ vyrobil z papíru obličejovou masku a tu si pak přímo na hlavě zapálil. Na černé kukle, kterou měl pod maskou, tak vznikne seškvařený šklebivý výraz, do toho hraje z praskající staré desky vznešený Mahler. Pak k tomu všemu pouští své staré diáky z dětství. Nedokážu jasně říct, jaký je „význam“ nebo „sdělení“, ale je to něco, co se zasekne a určitě na to hned tak nezapomenu. V podstatě totéž se však dá bez přehánění napsat i o inscenaci jako takové.

více informací o inscenaci zde
o Rain Dance budu mluvit ve středu 24.2. v Mozaice ČRO Vltava po osmé hodině ranní
foto web Handa Gote





Švejda: Černý med (Činoherní klub)

$
0
0
Postava Vyšetřovatelky, usilující usvědčit ze zločinu spisovatele Eugena Loebla, je dobrou příležitostí pro proteovské herectví Ivany Uhlířové. Ta, v blond v paruce, přichází na scénu v huňatém zeleném kabátu, pod kterým však má černé upjaté šaty. Působí sexy, jako přítulná kočička se sladkým, mazlivým hláskem, v řeči trochu zadrhává, vypadá tedy i nejistě... s muži (a asi nejen s nimi) to evidentně umí. Jde o úlisnou masku (vyšetřujícího) dravce, který dokáže pořádně zatnout drápky.



Uhlířová střídá, při stálé - tu větší, tu menší - komické nadsázce, různé herecké polohy (občas jsou až krajně absurdní). Její postava je velice nevyzpytatelná. Na její hraní - oproti poměrně plochému, realisticky drobivému projevu Vasila Fridricha jako Loebla - je radost se dívat.

Potíž je v tom, že hra Vojtěcha Maška je příliš modelová, předvídatelná a tak trochu do sebe uzavřená. Schází ji moment překvapení, něco, co by postavu Vyšetřovatelky během děje někam posunulo, nějak ji prohloubilo. Herecký výkon Uhlířové tak po celé představení zůstává de facto stejný, nevyvíjí se. Škoda.
Recenze vyjde v Lidových novinách 

Švejda: OK plus F (Divadlo Kámen)

$
0
0
Nová inscenace Petra Macháčka je spletena ze tří motivů. Prvý se zabývá dichotomií (divadelní) fikce a reality a utváří její úvahový rámec. Druhý se týká "tygřího fluida" (o jehož implementaci do provozu jakési firmy postavy vedou řeči), symbolu - když to tak nazveme - optimálního chodu věcí. A třetí je převzat z románu Mary Shelleyové Frankenstein a věnuje se stvoření umělého, zde však spíš dokonalého, člověka. Spletení je důmyslné (možná až překomplikovaně důmyslné), i tak je ale struktura  inscenace spíše fragmentární, její tvar se rozpadá  do jednotlivých výstupů (někdy by se dalo dokonce říct "čísel"). Na vině je nejspíš zmiňovaný úvahový rámec, který prostřednictvím zcizujících komentářů herců pravidelně zastavuje děj.

foto Kristýna Suchá

Větší plynulosti představení také brání nejednotnost a nevyrovnanost hereckých výkonů. V inscenaci vystupuje více herců, kteří dosud v Divadle Kámen nehráli a ne všichni, zdá se, dokáží plně vyhovět režisérovým požadavkům. Nejlépe se z noviců daří Martinu Poláčkovi.
Inscenace také v jistém směru naráží na limity Macháčkova vedení herců. To je vždy precizně stylizované - i kdyby třeba mělo jít o stylizaci autenticity; zde - ve zcizujících vstupech herců - jde však zdá se mi o snahu po dosažení autenticity pravé, "nehrané". V podání herců však působí příliš naučeně.

V OK plus F se vynořuje (a občas zase zanořuje) více témat, to hlavní myslím zní: je pošetilé usilovat o dosažení dokonalosti a optimality; a ještě pošetilejší (ba zhůvěřilé) je snažit se toho dosáhnout násilím. Takový stav si prostě nelze vynutit. Lepší je nechat věci jen tak plynout - a štěstí (tedy jistá forma dokonalosti či optimality) už se třeba, tak nějak samo, dostaví.
Nový kus Divadla Kámendokonalý či optimální není. Jak lze ale z programu k inscenaci vyrozumět, jde zatím o jakási prolegomena k tématu, jež by divadlo rádo dále ohledávalo. Tak uvidíme.  

Švejda: Něco za něco (Divadlo pod Palmovkou)

$
0
0
Režii Jana Klaty rozhodně nelze upřít jednu věc: tah na bránu, jenž se uskutečňuje s doslova rockovou přímočarostí. To, s jakou energií režisér exponuje jednotlivé obrazy, z jakých ingrediencí je skládá, aby se divákovi zadřely pod kůži. Jeho Něco za něco pulsuje současností v síle, řekl bych, přesně takové, kvůli které byl jako skutečné režijní jméno (v českém činoherním divadle vlastně, po Robertu Wilsonovi, teprve jako druhé) vedením divadla osloven.

foto Miloš Skácel
 
Klata se nebojí "dobu expozice" přetáhnout na dobu víc než únosnou (odchod-útěk Lucia, zpodobněného jako člena Pobřežní hlídky, ze scény; Isabelina "muka", vyjádřená svíjením se na zemi). Nebojí se na podporu nálady použít hlasitou, nejčastěji rockovou, reprodukovanou hudbu. A nebojí se i celkový tvar - už třeba jen tím, že mnohé obrazy končí bezmála filmovou zatmívačkou - rozbít na jednotlivostí; učinit z inscenace de facto montáž atrakcí.
Uvedené prostředky mi nejednou přišly jako laciné. Například pokud šlo o "tělesný" humor či o pohrávání si s různými popkulturními odkazy. Klata sázel na jednoduchost. A ano: v jednoduchosti je síla.
Zároveň je ale třeba říct, že režisérova razance dokázala herce dovést k ostře načrtnutým dramatickým portrtétům: perfidní, samolibý manipulátor Vincentio Jana Vlasáka; nesmlouvavá, jízlivá Isabela Terezy Dočkalové. A předložit některá témata - pragmatismus mocných, mužský šovinismus - tak, aby Shakespearova komedie vyzněla opravdu hodně hořce.    

Mikulka: Něco za něco (Divadlo pod Palmovkou)

$
0
0
Jmen evropského formátu se v současné české činohře bohužel moc neobjevuje, a tak je hostování Jana Klaty událostí vlastně už jen samo osobě. Nezůstává však pouze u slavného jména, polský režisér předvedl Pod Palmovkou přesně to, čeho se doma stále nedostává, vzdor všem německým a poslední dobou i polským inspiracím: schopnost interpretovat klasiku prostřednictvím výrazných, nepopisných obrazů. A také doplnit vypjatou výtvarnou i hudební stylizaci adekvátním herectvím.



Výsledkem je inscenace, jejíž poetika nemusí být každému po chuti (za sebe dodávám, že mně je). Bezpečně se však vyhýbá, až už v legrační či tragické poloze, oné – s odpuštěním – upatlanosti, která se zdá být v domácích shakespearovských či jiných klasických titulech téměř povinná. Klata drží dění na hranici surové hry o moci a záměrně trapné grotesky, přičemž vše nezadržitelně vede k paradoxnímu finále. Sňatek, který vídeňský kníže nabídne ctnostné Isabele, v sobě totiž nemá ani stopu happyendu - je to odpudivě sebevědomý a ponižující erotický nájezd, proti kterému není obrany.



Příznačný je způsob, jakým režie poslední obraz vystaví. Po závěrečném soudu, ve kterém kníže jako deus ex machina „napraví“ všechny myslitelné chyby a direktivně sezdá všechny možné i nemožné páry, zůstane na scéně sám s Isabelou. Zatváří se vlídně, jen tak mimochodem prohodí, že teď má něco i pro ní, a začne se před hrůzu (či odporem) zkoprnělou dívkou svlékat. Obnaží odulé břicho, svůdně si lehne na zem a lascivně hladí velký umělý penis, trčící z podlahy. Isabela jen stojí na kraji jeviště a stále vyděšeněji zírá. Hraje k tomu nelibozvučná hudba a celé to trvá téměř nesnesitelně dlouho. Tento trik (nepřirozeně dlouho držený scénický obraz, doplněný hudbou) se v nejrůznějších variacích opakuje mnohokrát - a kupodivu se to neomrzí až do samotného finále.

Shrnuto jedinou větou: je více než potěšitelné, že divadlo tohoto typu je nyní v Praze k vidění nejen jako festivalové představení.

Více informací zde
O inscenaci budu psát do Divadelních novin a mluvil jsem o ní v pořadu Reflexe: Divadlo! na ČRo Vltava 9. 2 (k poslechu zde)
Foto Martin Špelda

Míšková: Prezident (Český rozhlas Vltava)

$
0
0

Rozhlasová hra k volbě prezidenta


Hru Thomase Bernharda Prezident uvedl v premiéře Český rozhlas Vltava v polovině prosince, přesně měsíc před prvním kolem prezidentských voleb u nás. A znovu, jako už mnohokrát, se potvrdilo, jak umění dokáže předvídat a zvěstovat sociální jevy.

Bernhard za svůj život nenapsal žádnou hru přímo určenou pro rozhlas, přesto se text Prezident z roku 1975 vyjevil jako neobyčejně vhodný pro čistě auditivní zpracování. Dílem je to dáno samotnou formou autorových dramat obecně: slovo, jako nejzásadnější prvek Bernhardových her, často povýšeno na úroveň svébytné postavy, umožnilo tvůrcům plně se soustředit na nejvýsostnější rozhlasový prostředek – lidský hlas. Režisér Petr Mančal se ale neopřel pouze o text hry, který by „jen“ vložil do úst hercům. Společně se zvukovým mistrem investoval velkou energii do precizního, propracovaného a promyšleného zvukového designu, díky němuž rozšířil významové roviny monologů bernhardovských postav tak, jak by to scénická akce modelovala jen s obtížemi.

Výchozí situace a samotná (ne)dějová rovina hry je prostá. Prezident s chotí (Jiří Lábus a Taťjana Medvecká) se ve svých pokojích chystají na pohřeb důstojníka, kterého zasáhla kulka mladých anarchistů dlouhodobě usilujících o atentát na hlavu státu. Mezi postavami nevzniká dramatický konflikt. O svém světě referují prostřednictvím dlouhých monologů, které ovšem nejsou typickou samomluvou. Adresují je vedlejší postavě (Prezidentová paní Fröhlichové a Prezident svému masérovi), které jsou pouhou rezonanční deskou pro sebeprezentaci Prezidentové a Prezidenta.

foto ČTK

V dlouhých monolozích referují nejen o svém nitru, ale také o stavu společnosti, za nějž jsou částečně zodpovědní. Jejich svět (dnes bychom mohli říct sociální bublina) je zcela prázdný. Postavy zůstávají opuštěné a zbývá jim už jen vlastní hlas. Pozoruhodné je, že jim takový stav nevadí, dokonce jim snad i vyhovuje. Jejich zahleděnost do sebe samých je už příliš vysoká. Jiří Lábus se jako prezident doslova opájí a opíjí svým vlastním hlasem, a přitom se opíjí doslova: za doprovodu mladé milenky. Postava Medvecké se zase sentimentálně cyklí ve vzpomínkách na milovaného psa, jenž pošel na infarkt z leknutí při jednom z mnoha atentátů, a neváhá stavět život psa nad život člověka. 

Prázdnotu postav se zvukovému designerovi (Jan Šikl) podařilo umocnit akustickým symbolem – častou ozvěnou promluv zejména paní prezidentové. Současně Taťjana Medvecká svou řeč rytmizuje, čímž jí dodává jistou dávku stereotypu – odkazuje to k nudnému opakování státních povinností či opakování neuspokojivého manželského života. Medvecká ale zůstává zcela uvěřitelná a civilní. Decentní stylizaci i tentokrát zajistí zvukový design. Mix umělých ruchů a deformované kakofonní hudby či pouhých nesouvislých zvuků smyčců netvoří jen ilustraci promluv – ruchy jdou po smyslu slov, a současně jako by vytvářely další samostatnou postavu. Občas zastupují svědomí postav, občas evokují jejich vzpomínky, podporují rytmus řeči a její kadenci, a především zaostřují na obludnost duší manželského páru. Postupně vychází najevo, že politická moc prezidenta je totalitní, udržovaná vojenskou silou, která popravuje odpůrce stávajícího režimu: stabilitu zde zajišťuje především strach. Mimoto ruchy odkazují k vnějšímu světu, před nímž se prezidentský pár neúspěšně pokusil uzavřít.

Necelé dva týdny po zvolení staronové hlavy státu tušíme, že volby dost možná rozhodl právě strach. Vlastní úzkosti, ale i té společenské, si je Prezidentová dobře vědoma. Hovoří o světě, ve kterém zbyl už jen strach, o studentech filozofické fakulty, jež společně s umělci považuje za největší a nejhorší zdroj odporu. V takových momentech je aktuálnost hry nejmarkantnější. K současné politické situaci je zcela analogická i neschopnost postav vést dialog. S koncem hry se možná nejednomu posluchači vybaví tisková konference prezidenta naší republiky po vyhlášení výsledků voleb a jeho odpovědi novinářům. Jen pramálo odpovídal znovuzvolený prezident na otázky – vedl monolog stejně jako Bernhardův prezident. Potřeboval k tomu publikum, tak jako Prezident potřebuje maséra a svou milenku, tak jako Prezidentová potřebuje svého mrtvého psa či svou služebnou. Dlouhodobá absence dialogu v životě těchto postav (a lidí) vede k absenci oponentů, a tím k cyklickému sebeutvrzování se ve vlastním světonázoru a konečně i ke slepotě.

GABRIELA MÍŠKOVÁ

Překlad: Zuzana Augustová, Rozhlasová úprava a dramaturgie: Renata Venclová, Režie: Petr Mančal, Zvukový design: Jan Šikl, Mistr zvuku: Radim Dlesk, Asistentka režie: Radka Tučková, Produkční: Eva Vovesná

Účinkují: Taťjana Medvecká (Prezidentka), Jiří Lábus (Prezident), Dalimil Klapka (Plukovník), Tereza Dočkalová (Herečka), Zuzana Slavíková (Paní Frölichová), Miroslav Hanuš (Masér), Petr Čtvrtníček (Velvyslanec), Kajetán Písařovic (Důstojník), Tomáš Dianiška (Krupiér), Jan Kroneisl (Hlas), Roman Víšek (Komentář).

Kde je na internetu možné volně číst divadelní recenze

$
0
0
Neodvratný ústup tištěných médií a příklon k virtuálním s sebou přináší i výhody pro divadelní fanoušky: mohou si dnes z pohodlí domova k nejrůznějším inscenacím přečíst vícero volně dostupných recenzí.
Berte následující seznam jako službu těm z vás, kteří se nechtějí pouze spokojit s našimi glosami a minirecenzemi, ale touží si udělat komplexnější přehled o tom, jak se o dotyčných inscenacích píše. Vybírám - zcela subjektivně - jen ty weby, které má - primárně v případě činoherního divadla - aspoň trochu smysl číst, kde jsou recenze publikovány pravidelně, a přidávám i hlavní jména autorů, kteří na ně aktuálně přispívají - protože na reputaci recenzentů pochopitelně dost záleží. (Těm z vás, kteří si chtějí udělat celistvý přehled, pak samozřejmě doporučuji odebrat se do pražského Divadelního ústavu a tam si na některém z místních počítačů číst recenze shromážděné v databázi bibliografie).
MARTIN J. ŠVEJDA
P.S.: Za případné tipy, pokud jsem na něco zapomněl, předem děkuji

Aktuálně.cz - Hrbotický
artZÓNA (webová mutace pořadu České televize) - Žantovská, Chuchma
Bubínek Revolveru (webová mutace Revolver Revue) - Marečková, Pokorná
Český rozhlas Vltava (pořady Mozaika a Reflexe: Divadlo!) - Mikulka, Rubeš, Soprová
Divadelní noviny (webová mutace Divadelních novin)
Hospodářské noviny (webová mutace Hospodářských novin) - Reslová
Lidovky.cz (webová mutace Lidových novin) - Machalická, Císař, Dombrovská, Kerbr, Švejda
iDNES.cz (webová mutace MF DNES) - Šťástka
Novinky.cz (webová mutace Práva) - Hrdinová
 


    

Švejda: Ifigenie v Aulidě (Divadlo na Vinohradech)

$
0
0
Určujícím stylotvorným prvkem Čičvákovy inscenace je vznešenost, dekorum. Těžko říct, jde-li o záměr, zdali režisér procítěné, koturnové hraní úmyslně tematizuje - efekt je nicméně dvojí.

foto Viktor Kronbauer

Na jedné straně tak Čičvák jaksi úslužně naplňuje to, co se od něj - předpokládám - na Vinohradech očekává: vytvořit měšťansky ušlechtilé, "vysoké" umění, které žije jaksi samo pro sebe a s naší současností má jen málo společného. Forma tu válcuje obsah - a někdy to působí až nechtěně parodicky. Třeba když se režisér do takové podoby snaží vměstnat Kateřinu Brožovou, hrající Klytaiméstru. Ta se drží "formy" zuby nehty, ovšem dokonale vyprázdněně; vypadá to pak, jako by spíš hrála nějakou muzikálovou roli a ne postavu v řecké tragédii.
Na straně druhé se ovšem Čičvákovi takto v některých pasážích daří vytvořit silné, jakoby navenek potlačované dramatické napětí, atmosféru neúprosně doléhajícího osudu, tragické věštby. Především ale: daří se mu zřetelně artikulovat téma hry - otázku smyslu oběti jedince ve prospěch společnosti. Inscenace ukazuje, jak dvousečné jsou důsledky takové oběti. Jak na jedné straně taková oběť společnosti může pomoct (řecké vojsko se konečně může vydat na výpravu do Troje) a na druhé straně může znamenat tragédii pro jednotlivce (Klytaiméstřino bezmála pomatení se ze ztráty obětující se Ifigenie).
Recenze vyjde v Divadelních novinách 

Etlíková: Něco z festivalu Cirkopolis 2018

$
0
0

Sami se svou technikou


Mezinárodní část letošního festivalu nového cirkusu Cirkopolis měla nebývale intimní atmosféru: čtyři z pěti uvedených inscenací[1] byla sóla, jen v pátém případě šlo o párovou akrobacii. Na rozdíl od tohoto ročníku jsem měla v těch minulých pokaždé alespoň z jednoho titulu dojem, že podléhá mně nesympatickému sklonu vytěžit co nejvíce působivosti z nepříliš originálního nakládání s artistickými disciplínami. Tentokrát se spíš bylo možné občas pozastavit nad tím, že se někdy tvůrci ocitali v tak hlubokém pohlcení prozkoumáváním možností zvolené techniky, že pro ně přestávala být důležitá divadelněji založená komunikace s publikem.


Tak, jak to je …


Nikdy to nevyniklo natolik výrazně jako u titulu As Heavy As It Goes skupiny dvou mladých párových akrobatů Circus Katoen. Ti po celé představení simultánně přemisťují osmnáct pytlů, o nichž v anotaci uvádějí, že jsou těžké, a lze jim to snadno věřit. Když je používají jako závaží a vzájemně je skládají na svá těla, nikdy příliš nezakrývají fakt, že je s každým pytlem navíc stojí čím dál větší námahu udržet rovnováhu i zatnuté svaly. U nového cirkusu bych si nikdy s jistotou nevsadila na to, že jevy, jako je například výraz bolesti nebo zadýchanost, vypovídají o skutečné náročnosti čísel pro vytrénované aktéry, či zda je předstírají proto, aby v divácích podnítili empatii. U této inscenace si ale jsem téměř jistá, že jde o první variantu. Vůbec nic, včetně kostýmů, které tvoří „tréninkové“ kraťasy a obyčejné tričko nebo tílko, v tomto díle totiž nepůsobí přikrášleně.

Počínání artistů připomíná kočkování se při dětské polštářové bitvě. Proti neustálému tupě mechanickému „překládání“ pytlů tu stojí stále nové různorodě prokombinované způsoby jejich uskupování. Zdá se, že je tento proces dopředu velmi pečlivě propočítaný, jenže ne dostatečně originálně na to, aby podněcoval imaginaci. Následkem toho se v mých očích inscenace jako celek rozpadla na dílčí artistická čísla a zmocnil se mě dojem, že se účastním zkoušky či tréninku, a nikoliv hotového představení: mohla jsem artistům „fandit“, obdivovat je a někdy se o ně i bát, jako celek ale na mne představení téměř nepůsobilo.

Dommelhof, Neerpelt, Belgique, Novembre 2015.  Présentation du projet As heavy as it goes (working title) de la Compagnie Circus Katoen (BE) et les artistes Willem Balduyck (BE), Sophie Van der Vuurst de Vries (NL)  pendant la semaine des présélections Circus Next.   La plateforme CircusNext permet aux artistes de se faire connaître des professionnels du spectacle vivant (programmateurs, coproducteurs, institutionnels…), notamment à l’occasion des sélections et des présentations publiques. Le cœur du dispositif est l'artiste en tant qu'auteur. Il s'agit de former, au niveau européen, une infrastructure durable pour le développement des nouvelles écritures contemporaines circassiennes et la professionnalisation des auteurs émergents via des rencontres avec l’ensemble des acteurs du secteur : professionnels du spectacle vivant (artistes, centres de création, structures de production, lieux de diffusion), médias, institutions publiques, partenaires privés et publics. CircusNext est un projet de coopération conçu et organisé par un ensemble de partenaires européens, chacun accueillant une partie des activités (résidences, sélections, présentations publiques, laboratoires, etc.) et finançant conjointement les bourses d’aide à l’écriture.

Nesamozřejmost tělesných schránek


Po krátké přestávce byl v ten samý večer uveden titul Inverted Tree japonského všestranně zaměřeného artisty a tanečníka Hisashi Watanabeho. I tentokrát se jednalo o dílo plné dětské hravosti. Watanabe je mimo jiné velmi flexibilní kontorzionista a zde mu tato jeho schopnost umožňuje brát na sebe podoby různých tajemných zvířat. Inspiraci a oporu jeho představivosti poskytují bílé látkové míčky naplněné rýží, které po velkou část představení leží na hromádce v jeho blízkosti. Artista je postupně netradičními způsoby (například prsty u nohou nebo ústy) zvedá a pokládá na různá místa těla, načež je, alespoň dočasně, přijímá za svou součást. Vnímá energii, s níž na něj v dané poloze působí, a té přizpůsobuje své pohyby. Sice se pravděpodobně nejedná o improvizaci, přesto to působí, jako by se pro každou změnu polohy aktér rozhodoval přímo na místě.

watanabe-1

Představení je mimořádným zážitkem především díky míře, do které artista dokáže po každém impulzu proměnit své tělo, tedy díky tomu, že v jeho hře není ani náznak markýrování. Lze si dost době představit, že by se spokojil se svým kontorzionistickým výkonem, tj. že by se jeho jediným výrazovým prostředkem stala neobvyklá flexibilita svalů a kloubů. Watanabe ale pokaždé věnuje velkou pozornost také těm částem svého těla, které k danému „nezvyklému“ úkonu bezprostředně nevyužívá. Velmi mu záleží na tom, jak jeho pohyby působí po estetické stránce, a tím svá čísla posouvá na hranici dvou žánrů: umělecky pojaté artistické disciplíny a tance.

Inverted Tree také vyvolává neobvyklé a inspirativní představy. Před očima diváků se z chaotických pohybů neustále vynořují a opět se do nich propadají nezvyklé formy tělesné existence. Velmi podstatný dojem vyplývá i ze způsobu, jímž se do představení promítá tanečníkova osobnost, která zde působí nezáludně, důvěřivě, a především, jako že se dokáže naplno pohroužit do svých fantazií. Čísla přes všechno tanečníkovo vnitřní zaujetí, nebo možná právě pro něj, občas hraničí s naivní hrou na předvádění zvířecího chování, a to hlavně ve chvílích, kdy zrovna artista nebere do hry žádný z míčků a pracuje například jen s vysunutými lopatkami. Mě si ale Watanabe i v této průzračně jednoduché poloze pro svou miniaturu spíš získal.


[1] O prvních dvou titulech festivalu, Entropía a Miettes jsem již psala na webu Cirqueonu (zde a zde).

foto z oficiálního webu festivalu Cirkopolis
více info o festivalu zde

Škorpil: Nová Atlantida (Národní divadlo - Nová scéna)

$
0
0
Když v roce 2014 připravoval Jiří Adámek pro Novou scénu inscenaci Po sametu, vycházel z rubriky Ivana Lampera, jež vychází na poslední stránce Respektu. Tentokrát, při přípravě Nové Atlandidy, jakoby s dramaturgem Janem Tošovským přelistovali o řadu stránek dopředu, do míst, kde v rámci bloku Fokus:Agenda Respekt uveřejňuje krátké zprávy, citáty a komentáře. V Atlantidě, která je prý složena jen z originálních citací, textů přibylo a (nepřímo) úměrně s tím ubylo akce. Je evidentní, že Adámek tíhne k minimalismu a tak osm herců doplněných o jejich dětské protějšky spíše jen aranžuje do obrazů a uskupení. Do popředí se tak logicky dostávají jednotlivé promluvy, jež zřejmě mají tvořit koláž reflektující naší dobu. Jenže co se tu vlastně říká?
Textu je tolik a působí tak povědomě (pro toho, kdo si alespoň občas pustí televizi nebo radio), že udržet u nich pozornost je dost těžké. Což není výtka vůči hercům, kteří v próze i zpěvu podávají výborné výkony. (Vůbec jakoby se by se v Národním divadle v poslední době množily vynikající výkony v režijně a obsahově slabších inscenacích.) Problém je v dramaturgii. Jiří Adámek, jako autor textu, si – jak sděluje v programu – „Stanovil sám pro sebe jednoduchou větu o čem Nová Atlantida je: a sice že žádné řešení neexistuje.“ Což je tedy krédo krajně nihilistické a jako základ inscenace snad už předem odsouzené k nezdaru. Pokud žádné řešení neexistuje, jsou stejně směšní a nicotní Musk, Trump, Zukerberg, Chomsky i Tokoloniková. Proč je tedy hodinu a půl poslouchat? A proč se pak dočkat neobyčejně kýčovitého finále – děvčátka ze zavázanýma očima, jež na kolenou hledá na stmívající se scéně bonbóny jež zbyly po blábolivém mejdanu dospělých. Řešení neexistuje a ještě ke všemu zanecháváme našim dětem tohle. Vážně? Co s tím? Naskákat při odchodu z divadla hromadně do Vltavy? Nebo jít trochu zmoženě domů? Proč se taky vzrušovat, když je stejně všecko v hajzlu.

Mikulka: Nová Atlantida (Národní divadlo - Nová scéna)

$
0
0
Když v listopadu 2014 uvedl Jiří Adámek na Nové scéně inscenaci Po sametu (k pětadvacátému výročí konce komunismu v Česku), dost intenzivně se o ní na Nadivadle diskutovalo. Autoři glos se víceméně shodli, že zůstalo u poněkud laciného a zkreslujícího výsměchu politikům, inscenátoři tvrdili, že to tak nemysleli a že je to interpretace příliš jednostranná. (viz tady: Mikulka, Škorpil, Švejda, Brederová). No a po čtyřech letech si můžeme, zdá se, klidně dát druhé kolo.



Adámek a spol. se tentokrát pustili do akce v globálním měřítku, základ ale zůstává stejný: všem, kdo se jim dostanou do hledáčku, s ironickou převahou sdělí, že jsou pěkní pitomci. Sami se přitom prakticky žádného náznaku vlastního názoru nedopustí, takže zůstávají bezpečně z obliga. Nemohu si pomoci, ale připadá mi to hodně pohodlné, ba alibistické (a to vzdor tušené námitce, že cílem bylo ponouknout diváky, aby se k vlastnímu názoru propřemýšleli svépomocí). Tím spíš, že nedojde na žádnou hlubší polemiku či snahu jít k podstatě věci – v naprosté většině případů jsou předvedené názory prostě jen ironicky znivelizované a pak vcelku jednoduše, často zcela vnějškovými prostředky zesměšněné.

Více informací o inscenaci zde

O Nové Atlantidě píši podrobněji v recenzi na Aktualne.cz a budu o ní mluvit v úterý 6.3. v Mozaice ČRO Vltava ráno po osmé


foto Petr Neuber

Švejda: Milan Šotek šéfem činohry Národního divadla v Brně

$
0
0
Stávající dramaturg pražského Národního divadla Milan Šotek se stane od roku 2019 šéfem činohry Národního divadla v Brně. "Rád bych v činohře brněnského Národního divadla pěstoval činohru. Činohru, která pro mě není myslitelná bez práce se slovem – se slovem chápaným nikoliv jako literatura, ale jako impuls k herecké tvorbě /,,,/ Chci hledat podoby současné, sebevědomé činohry, která nepošilhává po jiných formách divadla,"řekl.
A tak zatímco se pražské Národní divadlo před nedávnem - odchodem režiséra Štěpána Pácla - jednoho takového režijně-dramaturgického sloupu (myslícího na "tradičnějšího" diváka) zbavilo, hodlá jej brněnské Národní divadlo, jak se zdá, učinit sloupem jediným, či přinejmenším klíčovým. Nevím, která z těch dvou variant je horší.


Martin Glaser, ředitel brněnského divadla, kdysi v českobudějovickém Jihočeském divadle uspěl s měšťanským divadlem mírného pokroku v mezích zákona. A tuto koncepci sleduje i v Brně. Martin Františák, současný šéf činohry, ji - jak se zdá - nenaplňuje dostatečně . Jenže co je dobré pro České Budějovice, nemusí být dobré pro Brno. Kdyby chtěl Glaser v Brně (připomínám: druhém hlavním centru českého divadla) opravdu pěstovat současnou činohru, osloví - a teď to v kontextu domácího divadla schválně vyhrotím - takového Jana Klatu, kterého získal (byť to nakonec nebylo nijak platné) jeden z uchazečů v konkursu o post šéfa CEDu pro Husu na provázku. Co lze očekávat od Milana Šotka? Soudě podle jeho výše citovaných slov, podle jeho dramaturgických "seběvědomě činoherních" počinů z poslední doby (v Národním divadle) jako byla proklatě lidová Mlynářova opičkuči čechovsko - williamsovský odvar Noční sezonači podle toho, že jako s kmenovým režisérem počítá se Štěpánem Páclem a s Ivanem Krejčím jako s dalším pravidelným režjiním spolupracovníkem - návrat do minulého století.

Mikulka: Zářez (DAMU - DISK)

$
0
0
K příjemným překvapením loňského divadelního podzimu patřila groteska Žranice, kterou uvedli studenti činohry DAMU v DISKu. Teď jsem se konečně dostal k tomu, jít se podívat na Zářez, titul, který jí předcházel - a ani tentokrát to nebylo marné. I když je to inscenace menší (hraje se ve zkušebně v prvním patře) a celkově o poznání „studentštější“ než zmíněná Žranice.

Režisér Adam Skala, jenž je zároveň autorem scénáře, pracuje v tandemu s dramaturgyní Kamilou Krbcovou. Také tentokrát si pohrávají s žánrovými klišé, s viditelným potěšením odskakují do stylizované grotesky a s pobavením pracují se zažitými typy postav či klišovitými situacemi. Ve Žranici to byla sociálně kritická sci-fi, Zářez se ohlíží za relativně nedávnou módou coolness, přesněji řečeno, tou její větví, která si libovala v zobrazování sociálního dna, na kterém se bezmocně a destruktivně plácají postavy bez valné šance dostat se pryč.




Zde je v centru trojice zmatených sídlištních teenagerů, kteří se rozhodnou zničit prohnilý svět a vyvolat jakousi nejasnou revoluci, která přinese definitivní konec starých pořádků (a také, jaksi automaticky, příchod pořádků nových a lepších). Což činí za doprovodu všelijakých naivně vznešených frází popřípadě pustého blábolení. Výsledný masakr je ovšem zcela reálný, což tvůrci předvedou hned v úvodu, takže samotné dění, jakkoli bizarní a často na hraně komedie typů (důležitou roli tu hraje třeba i dvojice nablble agresivních, žoviálních policajtů) nikdy neztratí děsivý podtón.



Představení neustále balancuje na pomezí grotesky, ne-li přímo parodie, pro vtip se nechodí daleko, vše navíc doplňují hravě ironické asociativní projekce v pozadí - a na první pohled tak vlastně nic moc nenasvědčuje tomu, že se tu odvíjí příběh, který je ve své podstatě velmi surový a bezvýchodný. Což je, myslím, ta nejsilnější zbraň Skaly a Krbcové. Pokud se mohu na základě dvou inscenací dopustit zobecnění, vypadá to, že tihle dva patří k onomu vzácnému druhu divadelníků, kteří dokážou říkat docela vážné věci a přitom se tvářit jako by nic, jako by to vlastně všechno byla jen veliká legrace. Jistě, Zářez není žádné převratné dílo, je to „jen“ povedená studentská inscenace, která místy nemá daleko ke cvičení stylu. Jenže to, jak účinně byl tento styl o něco později využit ve Žranici, dokazuje, že máme co do činění s tvůrci, kteří vědí, co činí, a dokážou s "nacvičeným stylem" velmi dobře zacházet.

Více informací o inscenaci zde
foto Facebook

Škorpil: Faust (Národní divadlo)

$
0
0
Fričův Faust je beze vší pochybnosti velkolepý spektákl ozdobený řadou skvělých (Rašilov, Štorková, Pechlát) i velmi přijatelných hereckých výkonů. Frič vrší nápady ve velkém stylu a sluší se přiznat, že většina mu vychází. Neustále je tedy na co se dívat: ať už na „velká plátna“, nebo množství drobných (někdy i jen sotva postřehnutelných) detailů i vyložených poťouchlostí.
Jen se mi v tom všem nedařilo – a uznávám že už to může začít znít trochu otravně – nějaký větší smysl. Pominu-li samozřejmě touhu a potřebu vypořádat se s jedním z nejklasičtějších děl. (Přičemž ono „vypořádávání se“ má občas charakter spíš pubescentního vzdoru.) Volání po tématu zní možná trochu staromilsky, ale mnoho scén tu stojí jakoby sama o sobě, nesena jen oním – opakuji: jistě zajímavým a scénicky působivým – nápadem jak je „udělat“. Tato těkavá nesoustředěnost pak pro mne vedla k tomu, že v druhé půli už inscenaci lehce padal řetěz. Okouzlení režijní fantazií se začalo okoukávat a logicky se v třiapůlhodinové stopáži dostavovala i únava. Jistě, konec – jejž neprozradím - vše napraví, ale pokud jde o mne, mohl v onom na první pohled těkavém výběru z obou dílů přijít o dost dříve. Nakonec (jako asi vždy) bude záležet na naladění každého z diváků, na jeho ochotě nechat se jen (?) unášet ohňostrojem nápadů. I ohňostroj nabídne bezpočet „wow efektů“. Ale když skončí, zbude jen trocha kouře a lehce zalehlé uši.

Švejda: Krása střídá nádheru (Geisslers Hofcomoedianten - Vila Štvanice)

$
0
0
Inscenace v Čechách dosud neuvedené (a dříve ani nepřeložené) Molièrovy (a také Corneillovy, Quinaultovy a Lullyho) tragikomedie - baletu Psyché je dalším z titulů, kterým se Geisslers Hofcomoedianten snaží upozornit na (u nás) neznámá či málo známá díla barokní kultury. I před tímto jistě záslužným úsilím ale stojí, tak jako před nastudováním kteréhokoliv jiného díla, otázka: proč jej vlastně uvádět? Čím v současnosti rezonuje? Anebo také: v čem konkrétně je ten "všeplatný" mytologický příběh o Amorovi a Psyché právě dnes zajímavý.



Petrovi Haškovi nelze upřít režijní vynalézavost, schopnost nabídnout dostatek nejrůznějších nápadů, vtipů a vtípků. Jen by se ale taková práce nesměla pohybovat v příliš obecné rovině, jež postrádá nějaký skutečný výklad předlohy. Nějaké téma. Něco, co by diváka opravdu zasáhlo, chytilo ho svým "drápem". Měla tím tématem být psychická muka matky, žárlící na dívku, která jí odvádí syna? Či postavení "skleníkově čisté" krásy v nečistém světě? Šlo o pouhé náznaky.
Problém - nutno říct - vznikal i z hlediska čistě interpretačního. Spojení činoherního, hudebního a pohybového divadla klade na účinkující značné nároky - a jejich limity pěvecké, hudebně interpretační či i činoherní nešlo přehlédnout (jak například Michaela Váňová jako Psyché zaujme v rovině pohybové, tak budí rozpaky v rovině činoherní - konkrétně ve své mdlé práci s hlasem). I tato věc přispívala k tomu, že Krása střídá nádheru byla zážitkem, který sice nenudil, ale nijak zásadněji neupoutával.
Recenze vyjde v Divadelních novinách

Mikulka: Maryša LIVE (Damúza Praha)

$
0
0
O kavárenské Maryše se šířily skoro samé dobré zvěsti, jen kolega Švejda poněkud zapochyboval, na základě výhrady, že to vlastně není Maryša, ale jen jakýsi digest. Což je svatá pravda, na žádné jemnosti v nuselském Ňákém kafi nedojde – inscenátoři vyberou pár klíčových situaci, ty víceméně vážně rozehrají a doplní žertovně ironizující, zhusta interaktivní kavárenskou oblohou. Stačí na to pouhá pětice herců plus reálně vyhlížející barman, který je, jak se postupně ukazuje, taky herec.



Myslím, že není úplně šťastné inscenátorům vyčítat, že jejich Maryše chybí leccos do šířky i do hloubky. Stejně tak by se to dalo obrátit a tvrdit, že v Ňákym kafi vlastně dokazují, že Mrštíkové přišli s hrou, která toho snese tolik, že docela dobře obstojí i v takovéto „digestové“ podobě.

Užitečnější je sledovat, jak vychází napůl vážný a napůl žertovný pokus o svérázné kavárenské site-specific divadlo. A to z docela velké části vychází, jakkoli by se našla i celá řada otazníků. Tím nejzásadnějším je paradoxně to, co představuje ústřední nápad a hlavní lákadlo: spojení tradičně vystavěného textu a toho „okolo“. Poloimprovizovaná hra na diváky, všelijaké aktualizace včetně průběžných narážek na popíjení kávy či žertovného anektování prostoru vně kavárny, to vše je samo o sobě docela zábavné a hezky provedené, k příběhu však tyhle pasáže vlastně nijak zásadně nepřispívají. Navíc to v místech, kdy je nutné překlopit kavárenskou akci do skutečné dramatické situace a stylizovaného nářečí, skoro vždy zaskřípe. Zato až nečekaně silně vyznívají momenty, kdy se doopravdy hraje, kdy herci v blízkém kontaktu s publikem, někdy dokonce přímo mezi stolky, a zdánlivě úplně civilně ony dramatické situace rozehrávají. (Takže tady se naopak volba prostředí osvědčila, abych korigoval tvrzení ze začátku odstavce).



Výborně tak vychází třeba úvodní handlířské smlouvání Lízala s Vávrou, vlídně nemilosrdné „zakleknutí“ rodičů na vzpírající se Maryšu (korunované ponižujícím převlékáním do svatebních šatů) nebo hořká ironie závěrečného posezení nad otrávenou kávou, při kterém se unavený a smířlivě naladěný Vávra pokouší dojednat s manželkou modus vivendi. Své k tomu přidá i dobře zvolené obsazení: když se vedle sebe postaví Andrea Berecková jako nezvykle křehká, dívčí Maryša a stárnoucí, prošedivělý Vávra Tomáše Petříka, je leccos jasné i beze slov. (Horší je to s Franckem, jehož „současná mladistvost“ vypadá poněkud prefabrikovaně).

Celkově však plusy převažují. Samozřejmě za předpokladu, že jste ochotni přistoupit na to, že Maryša LIVE nenabízí komplexní výklad nejlepší české klasické divadelní hry, ale jen několik průhledů (vesměs velmi dobře provedených) do jejího tvrdého světa.

Více informací o inscenaci zde

Mikulka: Mýcení (Divadlo Na zábradlí)

$
0
0

Thomas Bernhard na Příkopech 


Při sledování Mikuláškova Mýcení se ve mně setkávaly dva protichůdné pocity, sice s různou intenzitou, ale vlastně pořád: výborně zahrané a vizuálně působivé představení tak trochu postrádalo pevnou půdu pod nohama. Výroky tohoto typu se v případě inscenací DNZ objevovaly v posledních letech docela často, v tomto případě jsou ale důvody trochu jiné, souvisí spíš s ošemetností přenášení Bernharda mimo jeho prostředí, než s typem divadla, ke kterému Mikulášek a jeho tým tíhne.



Bernhard psal své útočné tirády o docela konkrétní společnosti. Jakkoli třeba přímo nejmenoval, bylo zřejmé, vůči komu a čemu se vymezuje, co mu leze na nervy, a taky co všechno má přitom zažrané on sám v sobě a neumí se toho zbavit. V Mýcení je tohle všechno obsaženo téměř exemplárně. Na Zábradlí se vysmívají, odtahují a vnitřně bojují po divadelní stránce suverénně, velmi zábavně a také srozumitelně (snad dokonce místy až moc názorně), jenže zároveň to celé působí skoro až akademicky odtažitě.

Snobové, pseudoumělci, samolibé hvězdy a jejich banální a nabubřelé žvásty, kdo by se jim nechtěl vysmát. Silně však pochybuji, že by se tahle inscenace mohla někoho dotknout, a to dokonce i v případě, že by se někdo v některé z těch dobře zahraných, groteskně směšných, trapných a svým způsobem i politováníhodných figurek nakrásně poznal (ale nejspíš nepozná, žádný osobní útok se tu nekoná). Je to totiž vlastně úplně obecné. Obávám se, že stav, ve kterém se nachází současná česká kulturní elita, inscenace nijak hlouběji neodráží. Možná je to ale ještě trochu jinak: Bůh ví, jestli v postkomunistickém Česku vůbec existuje ona kultivovaná a sama se sebou spokojená kulturní lepší společnost, o které Bernard provokativně psal a která mu tak silně lezla na nervy (a do níž chtě nechtě sám patřil).



Potíž je v tom, že inscenátorům na Zábradlí nejspíš šlo právě o to příslovečné „tady a teď“. Proč by jinak původně vídeňské prostředí tak důsledně popražšťovali? A tak se mluví o Národním divadle, při debatě o Ekdalovi je zmíněna inscenace Divadla v Dlouhé a tamní Ekdal Jan Vondráček, dojde na "balík sebraných spisů Bělohradského", pohrdlivě jsou odfrknuti nositelé všelikých cen, od Magnesie Litery až po cenu Jindřicha Chalupeckého (příznačné ovšem je, že jmenován není nikdo a že na divadelní ocenění vůbec nedošlo). Ale vyznívá to trochu nahodile a povrchně, chybí nejen zřetelný cíl, ale i berhardovské ostří i útočná zuřivost. Výsledkem je podívaná, která se paradoxně dá docela dobře označit neoblíbenou nálepkou „nic proti ničemu“.

Abych ale nebyl nespravedlivý, raději ještě jednou zopakuji to, čím jsem začal: je to celé velmi dobře zahrané a nefalšovaně zábavné. Pokud se budeme na Mýcení dívat jako na jedovatě ironickou komedii typů, patří k tomu nejpovedenějšímu, co je v současné divadelní Praze k vidění.

Více informací i inscenaci zde
O Mýcení budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava ve středu 28.března ráno po osmé

foto KIVA

Švejda: K několika slovům Jana Tošovského

$
0
0

Potisící a prvé

Dramaturg Národního divadla Jan Tošovský v reakci na glosu Jakuba Škorpila o Faustovi píše mimo jiné toto:
"Pro mě kritika může být tím, co si od ní už roky slibuju: obohacením mé práce, tvůrčím dialogem, kdy od zúčastněného a fundovaného pozorovatele dostávám smysluplnou a použitelnou zpětnou vazbu, která mi pomáhá kultivovat to, o co se pokouším. Vždy jsem věřil, že to je pravým smyslem kritiky."
Řekněme si to tedy po tisící a prvé: kritik nikdy netvoří pro tvůrce/divadelníka, ale pro čtenáře. Smyslem kritiky je sloužit čtenáři - podat mu co nejpřesvědčivější zprávu o tom, co viděl. A je jedno, děje-li se tak prostřednictvím tweetu, glosy, recenze nebo obsáhlé kritiky. Co si z takové zprávy odnese divadelník, je jen a jen jeho věc. Divadelníkovi má zpětnou vazbu poskytovat především dramaturg, nikoli kritik.





Jan Tošovský nabízí kritikovi možný "mír": pokud bude o divadelníkovi psát fundovaně, obohacovat jeho práci, vést s ním tvůrčí dialog atd. atd. Řekněme si to bez iluzí: mezi kritikem a divadelníkem nikdy k žádnému míru nemůže dojít. Kritik je s divadelníkem v permanentní bojové pohotovosti. Klid zbraní panuje pouze tehdy, pokud kritik o divadelníkovi píše hezky, pokud potvrzuje jeho představy o vlastním díle. Jakmile tenhle stav poruší, je válečná sekera znovu vykopána. A nebo si dokážete představit situaci, kdy divadelník řekne kritikovi: "Děkuji ti za již několikátou krásně zdrcující, fundovanou kritiku"?
Kritik, který se touží s divadelníkem kamarádit, není kritik, nýbrž divadelníkův potenciální píárista.
(Pro spravedlnost ale dodejme, že na kritikovi, který prošel divadelní praxí a pracoval nějaký čas třeba jako dramaturg, je tato zkušenost vidět. Vizte Zdeňka Hořínka, Alenu Urbanovou či Marii Reslovou. Je k divadelníkovi, jak to říct, citlivější, empatičtější.)

Švejda: Pravda o 17/11 (11:55 - Divadlo NoD)

$
0
0

Když divadlo ustoupí občanské angažovanosti


Scénář Jana Tošovského, Petry Tejnorové a kolektivu 11:55 má dystopický charakter: slaví se páté výročí 17. listopadu 2018, vládne Andrej Babiš a hnutí ANO, na Hradě je nadále Miloš Zeman a země pokročila o notný kus k autoritativnímu a nacionalistickému režimu. Reinterpretuje se historie (zvláště události listopadové revoluce ´89), zastánci liberální demokracie jsou označováni pohrdlivým termínem havloidi, vítězí institut přímé demokracie. Atd. atd.


Inscenace má formát televizního zpravodajství: jednotlivé rubriky (např. dětská "Se strejdou za volantem", poradenská "Pomáhejme si", sitcomová "Umělci to zařídí") dokumentují výše uvedené ubírání se země. Vše je provedeno v žánru politické satiry: scénky jsou postavené na paradoxní (inverzní) situaci (typu: můj syn se nakazil pravdoláskařstvím - a co teď s tím?), která je humoristicky rozvíjena, herci drží karikaturní/parodistický projev (dojde i na Andreje Babiše či Jaromíra Soukupa), režie Petry Tejnorové se omezuje na základní aranžmá, jejím jediným větším vkladem je "vsazování" herců do "živého" pozadí, které se promítá na zadní plátno.
Až potud má inscenace ráz obyčejné školní besídky, jež si vystačí s nejprostšími nápady, jde na "první dobrou", toliko hyberbolicky ilustruje realitu a nese se na pouhé pěně dní... nic, co by stálo za opravdové zamyšlení, nic, s čím bychom si jakkoli měli lámat hlavu.
Zlom přijde nedlouho před koncem. Herci si postupně vezmou křesla, "odloží" své postavy a (jakoby) za sebe začnou vést mezi sebou, čelem k divákům diskusi na téma "Co s tím? Jak z toho ven?" - ze současného společenského stavu, který předtím v dystopické nadsázce předvedli.
Předpokládám, že dotyční tvůrci to tak prostě cítí - že takhle je to prostě potřeba "tady a teď" udělat (a silný potlesk diváků - v drtivé většině mladých a na premiéře pochopitelně spřízněných - by tomu svědčil): dát v divadle takto explicitně prostor občanské angažovanosti. Budiž. Ale jen by se to - a to, prosím, dejme před závorku! - nemělo dít tak umělecky nevynalézavě. Protože Pravda o 17/11 byla co do kvality divadlem opravdu jen prachmizerným.
Recenze vyjde v Lidových novinách
     

Švejda: Maryša (Divadlo Petra Bezruče)

$
0
0

"Nechtěli jsme, ale museli jsme" 

Maryša Janky Ryšánek Schmiedtové je, mohli bychom říct, ženská inscenace. "Nechtěli jsme, ale museli jsme", říká v jednom okamžiku Lízalka a jde o slova, která definují její téma. Muži - zde tedy (především) Lízal a Vávra - jsou těmi, kdo určují životní osudy žen - zde tedy Maryši - a těm nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat (rozuměj nejčastěji: smířit). Ne že by si pak i samy ženy v tomhle svém údělu ještě nedělaly vlastní peklíčko (jako by těm druhým schválně dávaly "sežrat", co si samy vytrpěly), ale muži stojí na počátku všech problémů - a jejich lítost přichází příliš pozdě.



foto Lukáš Horký


Režisérka ženské téma zdůrazňuje už tím, že redukuje počet mužských postav - proti "osamoceným" Lízalovi, Vávrovi a Franckovi tu stojí šik žen coby jejich de facto výčitka.
Jance Ryšánek Schmiedtové se ale především daří rozehrát Maryšu jako drama plné neřešitelných konfliktů, které nutně musí vyústit v tragédii. Hře sice nechává tradiční folklórní ráz, nezdržuje se však nějakými ornamenty či nadbytečným psychologizováním postav (byť "ritualizované"úvody obou částí i samotné, zbytečně natahované a efektně pojaté, finále bych docela oželel), jde na dřeň věci, podstatný je dramatický spád a ostře a jasně vyprofilované charaktery postav.
Rozehrát notoricky známý text jako strhující drama je umění. Jance Ryšánek Schmiedtové se to povedlo. Ostravská Maryša je výtečná inscenace.  
Viewing all 1135 articles
Browse latest View live