NADIVADLO

Kdo někdy psal lexikografické heslo, zajisté mi potvrdí, že jde o žánr všech žánrů. Autor musí své vyčerpávající informace, které k danému předmětu či osobě shromáždil, vtěsnat do několika málo řádků, musí psát přesně a věcně, vážit každé slovo a upozadit vlastní, subjektivní hodnocení (a přesto ho do hesla nějak dostat). Musí myslet na to, že je tím, kdo píše pro "věčnost" a tvoří historii, neboť se v tu chvíli stává hlavním odborníkem na dané téma, z něhož po mnoho a mnoho let budou ostatní čerpat.
Kdo někdy nahlédl do zákulisí vzniku slovníku, ví, jakou zásadní úlohu hraje jeho hlavní redaktor. Který musí příspěvkům rozličných autorů vtisknout jednotný ráz, musí uchovat jeho faktografickou integritu, a údaje, vložené do bibliografických oddílů, znovu a znovu, do omrzení prověřovat.
PhDr. Eva Šormová, která v neděli ráno po těžké nemoci zemřela, byla klíčovou osobností české divadelní lexikografie. Nejen jí, české divadelní historiografie vůbec. Lexikografie však byla, jak v jednom rozhovoru uvedla, jejím vysněným povoláním - a svůj sen se jí povedlo maximálně realizovat. Bylo autorkou nesčetných hesel, hlavní redaktorkou pro divadelní historiky zcela nepostradatelných slovníků Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů (2000) a Česká činohra 19. a začátku 20. století (2015). Byla historikem s ostrým a jasným viděním, pregnantních formulací a (pro divadelní historiky a lexikografy zvlášť) nezdolné, mravenčí vůle.
Lexikografové, i ve srovnání s jinými historiografickými zaměřeními, nejsou příliš vidět. Jsou až nespravedlivě schováni "za" pracemi, na kterých se podílejí. Jejich role je však nepostradatelná. Eva Šormová nepostradatelnou osobností české divadelní lexikografie bezpochyby byla.

Racek dua SKUTR, první inscenace v jejich novém domovském působišti, Divadle v Dlouhé, sklidil po květnové premiéře spíše rozpačitý ohlas. Myslím ale, že jde o příjemné překvapení.
Dalo by se sice poukázat na to, že si SKUTR vzal na úvod až příliš velké sousto, že neměl zapomenout na roli dramaturga (alespoň v programu k inscenaci není uveden), který by ho především upozornil na přebytečnou houštinu významů, jež se snaží (prostřednictvím nejrůznějších, nejednou klopotných, gest a pohybů) do inscenace dostat, a že je také vlastně zbytečné diváky (v programu) interpretačně nasměrovávat explikací, upozorňující na jejich čtení Čechovovy hry skrze Nižinského proslulou choreografii Faunova odpoledne - jejich divadelně syntetické pojetí (s akcentovanou tanečně gestickou a pohybovou složkou) obstojí i bez toho (jen ten výklad Trigorinovy homosexuální náklonnosti k Treplevovi, který bych klidně oželel, by zřejmě zůstal nesrozumitelný).

SKUTR napíná Čechovovu hru do romanticko - groteskního rozkmitu a nabízí přitom zajímavý výklad. Dospělí (afektovaná, za mladou se usilovaně vydávající Arkadinová, trapný stařík Sorin, neotesaný Šamrajev, sebedojímavý, rockersky se tvářící Dorn, pozérský Trigorin) tu jsou komicky odpudivými figurami - děti (Treplev se Zarečnou, mající na začátku skutečný milenecký vztah) jejich oběťmi. Dospělí zničí životy dětí. Výklad, který, řekl bych, může být zajímavý především pro mladé publikum. To publikum, které by SKUTR měl do Dlouhé, odhaduji, nově nalákat.
Starý kádr souboru, v rolích "dospělých", předvádí suverénní, s režijními požadavky srozuměné výkony (Sedláčková-Oltová, Vondráček, Turek, Zimová, Veliký), nově či nedávno příchozí (Poulová jako Zarečná, Neškudla jako Treplev, Hacurová jako Máša) energický. mládím nadupaný projev, s nímž se publikum může lehce identifikovat.
Inscenace, úhrnem řečeno, je dobrým příslibem další práce SKUTRu v Dlouhé.

Seděl takhle jednou Superman s Batmanem na střeše...

Nejdřív malý coming-out: ani jednoho ze superhrdinů, o kterých pojednává inscenace Janka Lesáka a Natálie Preslové, jsem nikdy neviděl na vlastní oči. Dokonce ani v kině nebo v televizi ne. Nic zásadního proti Supermanovi, Batmanovi, Hulkovi, Catwoman a dokonce ani proti robotovi r2d2 nemám, prostě mi tenhle sektor popkultury nikdy nepřišel moc lákavý. Takže se omlouvám, pokud mi v představení, kde se těchto pět figur setká, uteklo něco podstatného. Ale odhaduji, že toho nejspíš zas tak moc nebylo, hraje se totiž primárně na témata „obecně lidská“ a superhrdinové tomu dodávají efektní rámec.

V podstatě tu jde po celou dobu o rozvíjení jednoduchého nápadu: co by se stalo, kdyby byli superhrdinové obdařeni normální lidskou psychikou, byli z věčného zachraňování světa utahaní a vyhořelí, chtěli by se svou výjimečností seknout a splynout s davem – a ono by to z nejrůznějších důvodů nešlo. Potíž je v tom, že žádný další „velký“ nosný nápad nebo ponor do hloubky už inscenace nenabídne. Spíš jen pořád dokola promrskává onu základní situaci, s využitím nesčetného množství drobných a různě povedených žertů, tu a tam vizuálních, nejčastěji však verbálních. Akčně vyhlížející fotografie trochu matou, pro představení je typický vcelku klidný monolog nebo dialog.

Odmyslíme-li si komiksové kostýmy a masky, klidně by to mohly být příběhy přepracovaných manažerů, kteří se marně snaží vyskočit ze začarovaného kruhu. Potíž je v tom, že je to zpracované dosti prefabrikovaně, vlastně se tu objeví všechna napůl žertovná a napůl vážná klišé, která lze v podobném případě očekávat. Catwoman předstírá, že je úplně obyčejná žena, ale moc jí to nejde. Tím spíš, že si v seznamce vybere toho nejobyčejnějšího chlapíka, což je Superman, který horko těžko předstírá totéž. A dál už to s obvyklou ironickou nadsázkou běží zhruba tak, jak lze v komediální inscenaci tohoto typu očekávat. Zahrané je to slušně a srozuměně, ale zas ne natolik skvěle, aby to samo o sobě utáhlo celé představení.

Výsledkem je, že Osamělost komiksových hrdinů nakonec ze všeho nejvíc připomíná výlov hlášek a situačních vtipů poněkud kolísavé úrovně, tu a tam osvěžujícím způsobem doplněný absurdními vstupy robota r2d2. Ten se klopotně šine po scéně a jeho pískání je „překládáno“ do titulků: začne vždy velmi kamarádsky a pozitivně, po chvilce se nicméně nekontrolovaně naštve na celý svět a vztekle odjede s vodopádem vulgarit na pomyslných kovových rtech. Moc hezké byly také hudební vsuvky dvojice starwarovsky vyhlížejících cellistů. Z mezí očekávatelnosti naopak nevybočí pokus o závěrečné rezignované zvážnění, při kterém se asi lecjaká slabší povaha dojme k slzám, my otrlejší se však nezbavíme dojmu, že sledujeme skoro stejný prefabrikát, jako když se předtím dělala legrace.

Nepochybuji o tom, že si komiksoví hrdinové své publikum najdou, je to inscenace chytlavá, snadno stravitelná a v mezích žánru docela přijatelně provedená. Za sebe ovšem dodávám ono nepopulární „neurazí-nenadchne“. Marně jsem vzpomínal na výborně provedenou ptákovinouJenom tři mušketýři, kterou Lesák s Preslovou nastudovali v Budějovicích: dílko o poznání méně ambiciózní, ale co do živosti nesrovnatelné.

Více informací o inscenaci zde
foto Facebook

Daniel Špinar je v polovině svého funkčního období uměleckého šéfa činohry Národního divadla.

Činohra pod jeho vedením uvedla - ponecháme-li stranou úvodní V rytmu swingu buší srdce mé, které ještě náleželo pod patronát bývalého šéfa Michala Dočekala - osmnáct inscenací (Spolu/Sami; Modrý pták; Láska a informace; Manon Lescaut; Jako břitva /Němcová/; Experiment myší ráj; Sen čarovné noci; Tři sestry; Dotkni se vesmíru a pokračuj; Pýcha a předsudek; Spalovač mrtvol; Na moři, zírám nahoru; Krvavá svatba; Křehkosti, tvé jméno je žena; Mlynářova opička; Jsme v pohodě, Noční sezóna,Maryša), které nastudovalo osm režisérů, resp. režijních dvojic(Špinar - 7x, Pácl - 3x, Mikulášek - 2x, Tejnorová, Havelka, Frič, SKUTR, Holiček), obměnil se herecký soubor (byl doplněn především mladšími herci), dramaturgie, po dvou letech došlo k vyměně kmenového režiséra (místo Pácla přišel Frič).

Zde několik rekapitulačních výkřiků:

* Všichni režiséři jsou plus mínus stejné generace; opravdu se dnes doma (ale třeba i ve světě) nenajde nikdo ze starších režisérů, kdo by si zasloužil být osloven, či mezi mladšími režiséry není nikdo, komu by již mohla být dána důvěra? To teď opravdu máme Národní divadlo jen "my", "naše" generace?
* Opravdu je rozumné, aby dnes kmenovými režiséry byl pouze tandem bývalých spolužáků z DAMU Špinar - Frič, který má přeci jen vyhraněný rukopis, a nezbylo mezi nimi místo pro režiséra s "klasičtějším" rukopisem, jako byl Pácl?
* Inscenace získaly moderní, současnou tvář, zbavily se již téměř beze zbytku reziduí zvetšelého psychologického realismu; nejednou však jde o dosti prázdnou skořápku bez obsahu, jež je výrazem chronického problému dnešních režisérů. vědí, jak hovořit, ale nevědí, coříct
* Mezi inscenacemi sice, až na výjimky (Experiment myší ráj; Láska a informace; Křehkosti, tvé jméno je žena), nejsou vyložené nepodarky, ale nefigurují mezi nimi ani žádné nesporné tituly; jak to, že žádný z těch "top" režisérů dnešní dominující generace není v ND schopen překročit vlastní stín?
* Vedle pochopitelného i žádoucího uvádění klasiky "dnešníma očima" (Sen čarovné noci, Krvavá svatba, Maryša), rodinných titulů (Modrý pták) a pochopitelného, byť méně žádoucího uvádění "lidové zábavy" (Mlynářova opička) se v repertoáru objevuje hned několik titulů, které jen recyklují zavedená témata či vyjadřovací postupy (Spolu/Sami; Na moři, zírám nahoru; Jsme v pohodě; Noční sezóna) - opravdu by se místo nich nenašlo něco originálnějšího? Musí se dramatická, resp. dramaturgická objevnost/původnost vyčerpávat jen několika tituly (Jako břitva /Němcová/; Dotkni se vesmíru a pokračuj)?
* Opravdu je vhodné v historické budově vedle "pochopitelné" klasiky (Maryša) uvádět populár Manon Lescaut a Pýcha a předsudek? To je ona cesta "odmuzeálnění" zlaté kapličky?
* Opravdu se v repertoáru najde dostatek odpovídajících příležitostí pro tolik zajímavých hereček mladšího věku, které Špinar v souboru shromáždil? A naopak: bude tolik výrazných osobností střední a starší generace (Prachař, Medvecká, Štěpnička, Janžurová) hrát už jen převážně druhé a třetí housle? Opravdu tohle divadlo "není pro starý"? (Pragmatické zabití "pěti much jednou ranou" Křehkosti, tvé jméno je žena nepočítám a absenci komorní scény, na které by se mohly uvádět i herecké/benefiční inscenace, beru v potaz.)

Úhrnem:Špinarova činohra jako by se spíš pohybovala samospádem, bez výraznějšího tahu na bránu, bez nějakého jasného uměleckého (a nedejbože společenského) názoru. Chci po ní mnoho? Když už si ale tahle generace to divadlo de facto (na čas) přivlastnila, tak ať se také kouká činit...

Na projekčním plátně pozorujeme mladého muže v bílé košili s černými kalhotami a dvěma igelitovými nákupními taškami, jak se vytrvale staví do cesty projíždějícím tankům. Tedy těm, jež se 4. července 1989 podílely na masakru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu a krvavě potlačily snahu čínských občanů nasměrovat totalitní režim k demokracii. (Dění na plátně přibližuje situaci z 5. června v ranních hodinách, kdy se tanky snažily náměstí opustit.) Po skončení projekce se na hrací ploše tvořené šesti různě rozmístěnými bílými obdélníky objevuje Lukáš Adam, k nerozeznání od muže s igelitovými taškami ze záznamu. Chvíli po něm vstoupí na jeviště dvě dívky a dva muži, jež představují příslušníky státní moci.

V první ze tří částí inscenace jsou použity texty spisovatele, básníka a kritika čínského komunistického režimu Liao I-Wua, konkrétně báseň Krveprolití, apelativně přednášená Lukášem Adamem (jenž také celý divadelní scénář sestavil). Během recitace sledujeme snahu poslušných, téměř strojově chladných soudruhů v rudých košilích převychovat vzdorujícího muže. Postupně jej svlékají a zcela nahého fotí jako zločince.

Tragédii zlomení svobodného ducha zachycuje naturalisticky drsný akt „ořezávání těla“. Čtveřice agentů státní moci bezbranného muže zaklekne a pomocí pilky a kleští jeho tělo rozřezávají, jakoby odstraňovali zhoubný nádor. Kusy masa se válejí na podlaze – a pak dotyčný najednou vstane, k nerozeznání od svých trýznitelů. Nádor je odstraněn. Stejně intenzivní a syrová zůstává i druhá část, v níž nasloucháme rozhovoru básníka Liao I-Wua s pamětníkem událostí během tzv. Velkého skoku v roce 1958. Inscenátoři opět vycházeli Liova z textu, konkrétně z knihy Hovory se spodinou. Očitý svědek tehdejších událostí pozve básníka do svého domu a nabídne mu čaj. Zdánlivě banální povídání se však po chvíli změní ve vzpomínku na hrůzný hladomor, během kterého rodina snědla svou vlastní čtyřletou dcerku.

Následuje zdánlivé odlehčení stylizované do reklamního spotu, v němž naléhavě rezonuje refrén „made in china“. V třpytivých kostýmech postavy zmiňují různé produkty, například krtečka, a zdůrazňují jejich čínský původ. Řada přijde také na Miloše Zemana či na typicky českého občana. Jde však především o předehru k závěrečné, nejděsivější části. V loterii se nahodile losují čísla označující jména dvou set dvou obětí, jež byly popraveny čínskou mocí za odpor k režimu. Z osudí jsou ve zběsilém tempu vytahována čísla – čokoládové bonbónky – a diváci jsou informováni, jakým způsobem dotyčný zemřel. Vše umocňuje kontaktní pojetí scény: divák si sám může vylosovat číslo, a pak je zasypán sprškou čokoládových bonbónků – obětí.

Vztah obyčejného člověka a totalitního režimu je absurdní. Lidé se buď přizpůsobí, stanou se odlidštěnou mlčící masou poslušně plnící pokyny shora, nebo se odvážně ozvou a jsou chladnokrevně zabiti. Inscenátoři se snaží poodhalit svět za třpytivým a křečovitým reklamním pozlátkem: poslušnost je vyvolána obavami, strachem a hrubým násilím. Hlavní devizou Pekingské kachny je ale především snaha varovat před aktuální „krátkozrakostí“, s níž dění v současné Číně někdy sledujeme.

ALEŠ KOLAŘÍK

Více informací o inscenaci zde

Zuzana Burianová vychází ve svém výkladu Shakespearova Večera tříkrálového ze vstupního monologu knížete Orsina, který hovoří o prchavosti lásky, poukazuje přitom na to, že "láska žije z hudby". Prchavost pak vtělí do jednoho ze scénických leitmotivů - nafukovaných a vypouštěných balónků; hudba se - i s ohledem k trvalé náklonnosti BodyVoiceBandu k hudbě - stane jedním z pevných výrazových prostředků inscenace; a složitost a proměnlivost partnerských (milostných) vztahů hlavním tématem.

Je volba jen jednoho tématu z té Shakespearovy přehršle málo či ne? Šlo o záměr, odhadnutí vlastních sil, jak se s Večerem tříkrálovým vyrovnat, či nikoli? Večer tříkrálový BodyVoiceBandu se každopádně stává spíš rozvernou goldoniovskou komedií. Respektive komedií dell arte - o čemž by svědčil akcent na postupy klauniády, s jejíž pomocí se zde vytváří humor. Respektive komedií "mechanismů lásky"à la Pierre de Marivaux, jak k tomu inscenátoři dospějí v samotném závěru, kdy se hlavní figury hry po happy endu - nehappy endu vyrazí "koupat" a pak se tak nějak vytratí ze scény.
Hořkých či hlubších (existenciálnějších) tónů je však v inscenaci jen poskrovnu.Inscenace se rozehřívá zvolna, druhá část, kdy peripetie příběhu gradují a je tedy i více příležitostí k vytváření situační komiky, nabízí živější podívanou. Vznikla inscenace, která neoslní, ale ani nezklame.
Recenze vyjde v Lidových novinách

Kačena light

Necelé dva týdny po premiéře v Horáckém divadle Jihlava má Jan Kačena, jeden z nejnepolapitelnějších českých divadelníků, na kontě další titul na spořádanější scéně, než u něho bylo v posledních letech obvyklé. A-Studio Rubín samozřejmě není kamenné divadlo v běžném slova smyslu, ale je to scéna, která je i ve svém postkolečkovském období docela pohodlně usazená v profilu místa, kam se chodí spíš za zábavou než za nesrozumitelnými ujetostmi.

O inscenaci Bůh je žena napsala Barbora Etlíková, že se v ní Kačena a spol. snažili rozumně skloubit vlastní divokou poetiku s tím, co ještě mohlo akceptovat jihlavské publikum. O jeho rubínovském Traktátu o stepním vlku se dá - kupodivu - napsat prakticky totéž. Charakteristické prvky výtvarného a záměrně nespojitého stylu, který pracuje spíše s atmosférou, než s důsledným odkrýváním tématu (a už vůbec ne s příběhem), jsou přítomny, ale zároveň je to inscenace místy odlehčená až kabaretně.

Americký vlkodlak v Londýně

Inscenace je "volně inspirovaná" Hessovým Stepním vlkem a prolínají se v ní nejrůznější vlčí až vlkodlačí motivy. A to v podobě sahající od vážného a tajemného vyprávění vlčího příběhu, které celé představení otevře, až po otevřeně parodickou projekci filmu Americký vlkodlak v Londýně (s rádoby naturalistickou proměnou mladíka ve vlka). Odhalit „co všechno hodlal autor říci“ se sice dost dobře nedá ani tentokrát, ale kdo se chce při sledování Traktátu prostě jen tak nezávazně bavit, dostává docela dobrou šanci. Zásluhu na tom mají především Saša Rašilov a Jiří Kniha, kteří hrají jakousi blíže neurčenou rozdvojenou bytost: ti dění téměř setrvale zlehčují a ironizují (jejich kolegyně Anna Čonková oproti nim působila poněkud zakřiknutě a „naučeně“). Na druhé premiéře pobíhal po jevišti Kačenův pes, občas také došlo na improvizaci; zda to byl záměr nebo východisko z nouze si netroufám odhadnout.

Traktát o stepním vlku je inscenace dle očekávání plná výstředních režijních nápadů, výtvarně bohatá a (nezvykle) dotažená, přitom však na Kačenova měřítka docela dobře stravitelná, vzdor tématu nepříliš temná a místy snad i nezáludně veselá. Za což platí menší intenzitou, než bývá obvyklé, a také značnou rozdrobeností do jednotlivých výstupů. Lze to brát jako rozumný kompromis s předpokládaným očekáváním rubínovského publika a nebo třeba jako dílo typu „Kačena light“. Podíváme-li se na to z té lepší stránky, pro první setkání s Janem Kačenou lze Traktát doporučit umírněně alternativním kamarádům nebo snad dokonce i trochu otrlejším rodičům.

více informací o inscenaci zde
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava v úterý 19.12. po osmé ráno

Když před časem inscenoval Břetislav Rychlík v Pardubicích Konec masopustu, jednalo se o jeden z nejvýraznějších počinů Východočeského divadla za posledních několik let. Připravovaný Kalibův zločin (Rychlík se kromě režie podílel i na dramatizaci Raisova románu) tak vzbuzoval velké naděje.

Nová inscenace je ale dost problematická. Největší podíl na tom má inscenační úprava, která nepochopitelně upozadila manipulátorskou postavu Kalibova švagra Smrže (hraje ho Ladislav Špiner), jenž kvůli vidině zisku Kalibova statku podporuje rozepře mezi statkářem Kalibou a jeho ženou Karlou s tchyní Boučkovou. Smrž byl redukován na pouhého žoviálního dohazovače ve scéně námluv, poté se skoro úplně vytratil. Paradoxně se tak podařilo z inscenace odstranit to, co je v Raisově románu dnes nejvíce aktuální. Dynamika partnerských vztahů se za ty roky možná změnila, ale zištná manipulace nebo soudy o majetek v rámci vlastní rodiny jsou věci, které budou divákům blízké i dnes.

Jasné není ani to, proč jsou herci vedeni k tak odlišným přístupům ke svým rolím. Někteří hrají své postavy civilně (třeba Martin Mejzlík coby Kalibův otec), další střídají civilnější rovinu s výraznou expresí během výbuchů emocí (Jana Ondrušková jako Karla nebo Romana Chvalová v roli Boučkové) a jiní zas sahají k vyložené nadsázce (Špiner jako Smrž nebo Alexandr Postler v úloze Boučka). Největší pozornost na sebe pochopitelně strhává Milan Němec v roli Vojty Kaliby, jenž dokazuje, že v něm pardubické divadlo má mimořádně tvárného herce. Jeho Kaliba je člověk extrémně plachý, až se zdá, že už ani nejde o pouhou nesmělost, ale nějaký vážnější psychický problém. Dnes by ho jeho okolí hnalo k psychoterapeutovi, tehdy si musel se svými pocity poradit sám. Jeho neúspěch režisér Rychlík ještě zveličil tím, že se v pardubické inscenaci stává Kaliba oproti knižní předloze vrahem dokonce dvojnásobným.

LUKÁŠ DUBSKÝ

Recenze vyjde v Pardubickém deníku
více informací o inscenaci zde
foto Ondřej Bouška

Otázky nad dvojitou vraždou

Jiří Havelka nazkoušel s půlkou souboru Dejvického divadla (tou, která se nepodílela v Jatkách na Honey) hodně ambiciózní inscenaci. Je to zvláštní kus. Z Vraždy krále Gonzaga by totiž klidně mohly být dva samostatné „dokumentární“ tituly: jeden o dejvických hercích, respektive o tom jak vidí sami sebe, a ten druhý o vraždě Alexandra Litviněnka, příslušníka ruské tajné služby, který na veřejnost vynesl řadu třaskavých informací o tom, jak tato organizace funguje a čím se zabývá.

V Dejvicích to vše prokládají odkazy na Hamleta (s motivy herectví a travičství) a přidávají celou řadou odkazů a narážek, které vesměs směřují k tomu, aby byla navenek proklamovaná dokumentárnost narušena. Čemu lze v Litviněnkově případu věřit? Je to, co herci sami o sobě říkají, upřímná zpověď nebo spíš rafinovaná hra?

Takovému záměru lze docela dobře porozumět, a nepochybně má něco do sebe, jenže při sledování Vraždy krále Gonzaga se hlavou honí i jiné otázky. Nebylo to nakonec tak, že tvůrci při zkoušení odasociovali od kancléře Polonia k poloniu (tím byl bývalý agent otráven), a téma Litviněnko se ukázalo natolik lákavé, že nakonec převážilo původní záměr? Dokonce i za cenu toho, že celá druhá část má formálně charakter scénického čtení? A že se pak hledala řada víceméně vnějškových způsobů, jak to všechno propojit, protože už bylo všem líto tu první „osobní“ část zahodit?

Přiznávám, jsou to jen pusté dohady, žádnými interními informacemi nedisponuji. Ostatně na tom, jak inscenace vznikala, zas tolik nezáleží, podstatný je výsledek. Takže raději jen stručné shrnutí: ambiciózní záměry mohou působit docela sympaticky, jenže inscenace je to hodně nesoudržná, nevyvážená a navíc trpí neúměrnou stopáží. Jak už se to tak často stává v případech, kdy se tvůrci mermomocí snaží chytit až příliš mnoho obtížně polapitelných zajíců.

o inscenaci budu psát do Divadelních novin a mluvit v Mozaice ČRO Vltava (ve čtvrtek 21.12. po osmé)
více informací zde
foto Hynek Glos

Ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka u příležitosti nastudování QED Petera Parnella uvedl: "Po rozsáhlých projektech, jako byli Kati a Tanec bláznů je tato inscenace takové vykročení do komornějšího prostředí. Svým způsobem je to pro divadlo jistá úleva."
De facto monodrama o americkém geniálním fyzikovi Richardu Feynmanovi (1918-1942) je hereckou beneficí Vladimíra Kratiny.

Jakub Zindulka si režijně nijak nevymýšlí, "plave" s textem, nic v něm - až na výjimky (úmrtí Feynmanovy prvé manželky Arline) neakcentuje. Plně se podřizuje protagonistově osobnosti, jeho charismatu "správného" chlapa s podmanivým hlasem, kterému stačí "bytovat" na scéně než vyloženě hrát. Kratinův projev je dobrosrdečný, herec se prakticky pořád obrací na diváky, vtahuje je do hry... O příjemnou náladu v sále je postaráno.
Tím vším se však zároveň odhalují slabiny Parnellovy hry - která je spíš pouhou skicou než plnohodnotným životopisným dramatem; která splétá více motivů (z Feynmanova života) dohromady, celku ale schází nějaké dramatické jádro - proč se to vlastně děje. Pokud tedy vynecháme možnost, že autor chtěl poněkud osvětářsky přiblížit jednu zajímavou osobnost.
Recenze vyjde v Lidových novinách

Ptal jsem se jednoho svého přítele, co říká současnému českému divadlu. Odpověděl mi, že nikdy na tom nebylo tak dobře, jak je na tom teď. Jiný můj přítel mi ale odpověděl, že současné české divadlo se nachází v té největší krizi od Listopadu ´89.
Myslím, že oba mají pravdu.

Současné české divadlo se má skutečně dobře. Tolik peněz, co do něj stát prostřednictvím nejrůznějších způsobů vkládá. Tolik prostorů (jenom třeba v té Praze!), ve kterých se večer co večer hraje. A tolik diváků, kolik do nich chodí a vyprodává představení.
Zároveň je ale třeba říct, že to, jakčeské divadlo hraje, je opravdu, ale opravdu špatně.
České divadlo jako by se jen velmi málo staralo o své diváky a o to, co se kolem něj, doma i ve světě, děje. Jako by se uzavíralo samo do sebe, do své vlastní ulity, vymýšlelo si nápady, kterým rozumějí jen málokteří (někdo takové divadlo nazývá "divným divadlem"), a nevšímalo si, že ve světě roste násilí, pravicový extremismus a přibývá utečenců z válkou zbídačených zemí. A na to všechno by přitom současné české divadlo mělo myslet! Mělo by být schopné o tom všem, tady a teď, co nejpřirozeněji vyprávět. Mělo by vést s diváky dialog a snažit se je přesvědčit, aby se s tím, co kolem sebe vidí, pokusili něco udělat.O tom všem by mělo být současné české divadlo.
Budu držet českému divadlu palce. Protože když na něj budeme myslet, bude, myslím si, i ono myslet na nás.
Hezké vánoční svátky, přátelé!

Jak vytáhnout z Čaje a apokalypsy Caryl Churchillové to, co běží "pod" textem? Pod útržky hovorů čtyř dam pokročilého věku při odpoledním čajovém dýchanku, které jsou prokládány - jen asociativně souvisejícími - apokalyptickými promluvami jedné z nich? Viděl jsem většinu inscenací her Churchillové v českém divadle - her, které byly podobně koncipované jako Čaj a apokalypsa - a vždy šlo jen o větší (Prvotřídní ženya Láska a informacev Národním divadle) či menší (Řadav Divadle na Vinohradech, Je to tuve Švandově divadle) prohry. Inscenátoři (pokud již) uvízli u pouhého aranžmá textů; a témata, která nenápadně (často třeba jen pocitově) z textů vystupují, v nich zůstávala zazděna.

Inscenace Martiny Schlegelové běží plynule, beze švů, nálady (podporované tu živou hrou na piano, tu reprodukovanými zvuky) se volně prostupují - určující je ta, jíž režisérka podporuje zdánlivou bezstarostnost tlachání dam, zpoza níž ovšem vystrkují růžky různé osobní problémy či společenské (se surrealistickou suverenitou autorky traktované) hrozby.
Nejméně se Schlegelové daří s apokalyptickými mezivstupy Paní Jarretové. Dává jim hororový nádech (Zuzana Kronerové začasté, za katastrofických civilizačních zvuků a na ztemnělém jevišti, obchází kolem scény a hovoří mírně děsuplným hlasem), ale vlastně jen obtahuje sdělované a jeho obsah tím potlačuje - pasáže, byť nejednou krácené, vycházejí naprázdno, nic neevokují a se zbylým textem prakticky nijak nevazbí.
Příliš se nevede ani při vespolném hovoru žen. Mluví se, mluví, "technicky" jde vesměs o zručné provedení, ale jen málokdy z hovoru nějaké téma vystoupí na povrch - oslyšeny ke škodě věci zůstávají i nejzajímavější pasáže hry o (ne)korektním humoru či ptačím létání.
Nejúspěšnější je inscenace v místech, kde herečky mají souvislejší prostor k promluvám - k odhalení traumat postav: zejména Eva Holubová jako vražedkyně svého manžela (herečka drží dlouho svůj typický ironicky shazovačný tón a teprve v závěru jej lomí do bolestivého přiznání, že čin, který spáchala - a důsledky, které z něj vyplynuly - v sobě ponese nadosmrti) a Zoja Oubramová, nejsubtilnější z hereckého kvartera, ve své zpovědi z fobie z koček. (Eva Salzmannová ke škodě věci svůj monolog "ženy na práškách", jakož ostatně celý svůj projev, zbytečně zahlušuje psychologickou drobnokresbou.)
Naléhavost a přesvědčivost inscenace, nutno nicméně říct, s jejím závěrem stoupá. A vystupuje z ní tak i jakési její zastřešující téma - o milosrdnosti či nemilosrdnosti (hranice mezi tím je velice křehká) času, který nakonec všechno překryje a zahladí, který nás (ve stáří) dovede k všeobjímajícímu "odpuštění" - což je dobře? špatně? Vyber si, co chceš.
Inscenace Divadla Letí, suma sumárum, uhrává s textem řekl bych čestnou remízu.

Otřískaný bonmot praví, že nejlepším argumentem proti demokracii je libovolná domovní schůze. Vostopětka teď na tohle téma udělala celou inscenaci.

(následují četné spoilery)

Situace je to vlastně docela jednoduchá: v neosobní místnosti se na pravidelné schůzi sejdou vlastníci domu (respektive jednotlivých bytů) a pokoušejí se domluvit na několika méně či více nezbytných záležitostech. Pokus o rozumnou debatu zkolabuje ještě dřív, než debata začne a schůze se postupně mění ve stále odpudivější směsici absurdních argumentů, manipulací, osobního napadání, hysterie a kostlivců vypadávajících z nejrůznějších skříní. Ve stavu naprostého znechucení a rezignace všech přítomných se iniciativy chopí dvojice vstřícně a světácky vyhlížejících mladých mužů. Ti slíbí, že se o věc s pomocí své firmy nezištně postarají, jen bude potřeba trochu zjednodušit stanovy, k čemuž jim zdeptaní přítomní malátně podepíší bianco plnou moc. Zní přitom temné hučení a padnou i repliky o tom, že oni dva budou makat a spravovat dům jako firmu.

Představení je to nefalšovaně zábavné, s přesně odpozorovanými a dobře zahranými typy, vyfutrované řadou hezkých postřehů a záplavou třaskavých hlášek. Kdo kdy nějakou podobnou schůzi absolvoval, nevyhnutelně prožije cosi jako déjà vu pod silným zvětšovacím sklem. Neméně podstatné je však i to, že všichni schůzující tu mají vcelku zřetelné (nikoli však násilně tlačené) symbolické společenské role, od napůl tupých a napůl mazaných starých struktur, přes frustrované slušňáky až po bezostyšné dravce. Jen to polopatické finále bych s chutí oželel, tahle inscenace by myslím neztratila kýžený přesah i bez příliš prvoplánového odkazu na jednoho až příliš reálného čiperu, který se za trochu obdobných okolností bohužel vypracoval až na premiéra jistého hodně velkého společenstva vlastníků.

více informací o inscenaci zde
foto Vosto5

Rok 2017 byl pro Jiřího Havelku - pomineme-li jeho loutkovou inscenaci Blátem po hlavě v DRAKu - ve znamení společensko - kritického, ba přímo politického divadla: Elityve Slovenském národném divadle, Společenstvo vlastníkůs Vosto5 aVražda krále Gonzagav Dejvickém divadle. Doba přitvrdila a je třeba se k ní postavit čelem, jako by stálo v pozadí režisérových úvah. Velmocenská, agresivní politika Vladimira Putina, rozpínavost a bezskrupulóznost Andreje Babiše (a dalších bývalých komunistických kádrů) jsou jejich tématy. Volí k tomu přitom prostředky dokumentárního divadla - formát domovní schůze (kterou každý z nás důvěrně zná) ve Společenstvu vlastníků, strohého reprodukování záznamů ze spisů StB v Elitáchči neméně střídmé rekonstrukce otrávení Alexandra Litviněnka ve Vraždě krále Gonzaga -, u kterých však nezůstává, ale naopak s nimi sofistikovaně pracuje.

foto Hynek Glos

Líčení Litviněnkovy smrti je tělem inscenace v Dejvickém divadle. První část večera (samostatné, autobiograficky laděné výstupy herců) tvoří její ouverturu či rámec, který by ji rád zasadil do širšího, zobecnňujícího kontextu. Rámec je to bohužel až příliš rozbíhavý a vlastně zbytný, nicméně inscenace se bez něj neobejde, protože je s druhou částí provázán spoustou drobných nitek a připraví pro ni půdu. Zvláště pro to, jakým způsobem je Litviněnkovo umírání zpodobněno. Herci, s textem v ruce (u kterého mám ale pocit, že jde o pouhou rekvizitu, neboť drží staré diliácké výtisky), těmi nejprimitivnějšími scénickými prostředky rekonstruují Litviněnkovy poslední dny - díky jejich velice výmluvné znakovosti (kterou představili již v prvé části v předvedení Shakespearova divadla na divadle z Hamleta), strhujícímu spádu vyprávění a - nikoli v poslední řadě - výtečné schopnosti herecké zkratky protagonistů jde ale o velice sugestivní zážitek
Dokumentární divadlo nikoli jako cíl (který sám o sobě nepředstavuje nějakou hodnotu), ale jako prostředek, s nímž se dá velice šikovně a účinně pracovat. To se mi také zdá na Vraždě krále Gonzaga i na Elitách(Společenstvo vlastníků znám zatím jen zprostředkovaně) nejpřínosnější.

Žižek na Žižkově

Hlavní rámec Hábovy inscenace sice tvoří čtyřicet let stará hra Heinera Müllera, zásadní spin jí však dodávají obsáhlé citace z díla módního marxistického filosofa Slavoje Žižeka, napsaného zhruba před deseti lety. Cestu tří francouzských emisarů do Karibiku s pověřením vyvolat na Jamajce revoluci obdobnou té Velké francouzské evokuje původní text dosti nejednoznačně, spíš s pochybami nad smyslem revoluce jako takové. Zde se ovšem díky Žižekovi do popředí prosazuje téma „opravdové revoluce“, kterou by měli provést ti úplně nejubožejší, tedy černí karibští otroci.

Žižekovo dílo se nazývá Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška a určuje i divadelní podobu inscenace: hraje se skutečně fraškovitě, se spoustou rozklížené pochodové hudby a v prostoru ohraničeném blýskavými stříbrnými proužky. A také s řadou groteskně laděných výjevů, které rozehrávají legraci „na druhou“, tak ostentativně, že to až není moc vtipné. Což naznačuje docela podstatný problém. Hába zřejmě ví, co chce sdělit (jakkoli se téma může zdát odtažité, šermování Hegelem nafoukané a Žižekovy úvahy vypočítané na efekt). Zásadní potíž je ale nakonec v tom, že to sděluje formou divadelně dosti úmornou a režijně nenápaditou - a to navzdory veškeré okázalé rozjuchanosti.

Režie se snaží po brechtovsku zcizovat, demonstrovat, ironizovat, zkrátka spíše předvádět, než hrát. Jenže co s tím, když jsou četné monology k nepřečkání a groteskní scénky s banány, kýbly a jinými žertovnými rekvizitami moc velké oživení nepřinesou? Dokonce i nápad, že černě oděná Zrada pravidelně znásilňuje (budoucího) zrádce Galloudeca se jednou okouká. Značně vyspekulovaně a křečovitě působící „intelektuální“ představení tak nakonec docela paradoxně zachraňují úplně tradiční „živočišné“ divadelní přednosti: velmi dobře zpívající duo Adriana Kubištová Máčiková a Johana Schmidtmajerová, nebo to, že druhá jmenovaná dokázala jako jediná z celé pětice herecky rozsvítit i pasáže jinak vcelku nezáživné.

O inscenaci budu mluvit v Mozaice rádia ČRo Vltava v pondělí 15.ledna po půl deváté
Více informací o inscenaci zde

foto Facebook

Vojtěch Varyš byl jedním ze zakladatelů Nadivadla, patřil k těm, kteří se podíleli na vymýšlení koncepce a zpočátku se řadil i k nejpilnějším autorům. Po pár letech ho bohužel psaní pro Nadivadlo přestalo bavit a tak toho nechal. Stejně tak odpadla větší část původních „otců zakladatelů“, jemu je však nutno přičíst ke cti, že byl mezi nimi jediný, kdo to oznámil a rozloučil se i se čtenáři - místo toho, aby se prostě jen tak po anglicku vytratil. Když se teď na ten jeho poslední nadivadelní článek dívám, je pod ním příspěvek kohosi skrytého pod pseudonymem Mladý Werther: „Ta poslední věta znamená, že Vojtěch Varyš plánuje sebevraždu?“ Zní to jako varyšovský vtip.

Vojtěcha jsem vždy považoval za jednoho z nejtalentovanějších autorů nejen své generace. Jeho provokace, radikální výkřiky (a často i bohapusté plácání) bylo sice nutné brát s velkou rezervou, stejně tak ale dokázal s bezohlednou přímostí praštit hřebíček přímo přes hlavičku. Nebyli jsme žádní velcí kamarádi, měl jsem ho ale navzdory všemu pořád docela rád i osobně. Přestože byl přesně ten typ, o kterém se říká, že kdyby ho měl jeden vzít úplně vážně, bylo by to na zabití. Jak je vidět, tuhle možnost jsme bohapustě propásli.

Miroslav Hanuš je silný v detailu. V evokaci. Svou inscenaci pojímá jako retro thacherovských (ale nejen pochopitelně jejích) osmdesátých let. Nejvíc se mu daří v hudebních číslech - vybírá především z popu a pop rocku sedmdesátých let (Bee Gees, Donna Summer, Sweet, Uriah Heep apod.); hudební provedení je (jako vždy v Dlouhé) perfektní a projev takového Pavla Tesaře v The Battle of New Orleans (zde Americká kamna) nebo Evy Hacurové v Romeo (zde Utři to) naprosto k sežrání.

foto Martin Špelda

Inscenace se kvůli své sitcomové struktuře dlouho utápí v jednotlivostech. Pohybuje se od jednoho "čísla" (výstupu) k druhému. Jsou tu více, tu méně vtipná, ale namnoze je drží přesné, komicky výstižené charaktery (typy) postav zejména v podání Martina Matejka (Adrian Mole), Pavla Tesaře (otec), Evy Hacurové (matka) a Jaroslavy Pokorné (babička). Téma (sdělení) se z inscenace nakonec ale přece jen vyklube: potřeba "tradičních hodnot" (rodiny, sociálního soucítění) v Hanušově podání vyznívá sice poněkud sentimentálně, ale i tak - divák neodchází z divadla s pocitem, že mu inscenace protekla mezi prsty jako sledování nějakého sitcomu v televizi.
Tajný deník nemá poetickou křehkost Bornovy Jak jsem se ztratil, "vykostěnost" sedmdesátkových a osmdesátkových hitů se nedá srovnávat s nápaditým popem šedesátých let, a inscenace spíš než k dětskému (dospívajícímu) publiku míří k těm, kteří dospívali v sedmdesátých a osmdesátých letech (byť spona mezi anglickým a českým prostředím je zde hodně volná) - přesto si jsou ty dvě inscenace v lecčems podobné. Divadlo má, myslím, na repertoáru další hit.

Takže další díl nekonečného seriálu „jak ošidné je mít očekávání“. Poslední inscenace Vladimíra Morávka vznikala za hodně nestandardní situace a tak jsem se obával (i s ohledem na dosud slyšené a čtené), že si nedobrovolně odcházející umělecký šéf bude touto cestou vyřizovat účty, připomínat zásluhy a excesivně citovat sám sebe. Že dojde na nevkusné vzývání Václava Havla, hektolitry (sebe)dojímavých řečí o lásce k divadlu a k Divadlu na Provázku obzvláště, a že to celé bude trvat přinejmenším šest hodin. Nakonec „to“ trvalo necelé dvě hodiny, a přestože všechny výše zmíněné ingredience přítomny byly, objevovaly se v míře vcelku přijatelné a snesitelné.

Diváci sice během představení projdou skoro celou budovu (hraje se na čtyřech místech), ale základní situace je v podstatě stále stejná. Čtyři mladí herci s nakažlivou energií hrají a zpívají, tedy spíš tři, protože Dominik Teleky záhy začne přehrávat různé postavy a situace z Bulgakova Divadelního románu. Do toho občas někdo zpoza scény zpívá, ruší a prohlašuje, že zkoušku mají mít „oni“, přičemž je dotyčná čtveřice nepřátelsky pohrdlivým tónem nazývána „jamáci“. (Mimochodem, role Davida Janíka je v programu označena jako „soubor, co si u toho myslí své“). Jamáci tudíž čas od času odvedou publikum jinam a tam se vše zopakuje v bleděmodrém. Přičemž je setrvale vzývána krásná Hanka Senková, tedy inspicientka, jak se lze dočíst v programu. Lze za tím vším samozřejmě tušit interní odkazy, jakožto osoba nezasvěcená jsem je ale přečíst nedokázal. Nějak zásadně mi to nevadilo. Možná dokonce spíš naopak (viz výše).

Všechny hrací prostory jsou zahlceny krámy i rekvizitami (pro neinformovaného víceméně bezpříznakovými), a v tomto prostředí se pak zpívá, běhá po stolech a nezřetelně se vyvíjí trable nešťastného bulgakovského dramatika s Nezávislým divadlem. Celé je to pojato jako absurdita, prokládaná četnými klaunériemi (zábavnými asi tak napůl, dlužno dodat). Morávek trochu přitvrdí až v úplném finále, kdy připomene petici, kterou proti jeho setrvání sepsali prakticky všichni herci i zaměstnanci divadla Na provázku, a pak poněkud vyděračsky věnuje inscenaci Petru Scherhauferovi, Evě Tálské a dalším slavným zdejším postavám.

Ale i tak, celé to nakonec působilo jako středně povedený titul, při jehož sledování se sice nijak zvlášť neotravujete, ale taky nijak zvlášť nedojmete; intenzitou či silou sdělení vás Na protest! do sedačky nejspíš nezatlačí. Uznávám, dost možná nejsem ten správný adresát, Morávkovým inscenacím jsem se v posledních letech vyhýbal a o turbulencích na Provázku jsem informován jen povrchně. Ale kdo jím vlastně je, tedy kromě pár zarytých fanoušků a notorických nostalgiků? Po očku jsem sledoval diváky okolo sebe a neměl jsem pocit, že by na tom bylo „normální“ brněnské reprízové publikum nějak výrazně jinak než já.

Více informací o inscenaci zde
foto www divadla

Necelý měsíc po konci výstavy Krištofa Kintery Nervous Trees v Galerii Rudolfinum uvádějí Handa Gote research & development obnovenou premiéru (či druhou verzi) inscenace Rain Dance z roku 2009 - a jako bychom se ocitali na stejném místě. Kde však v Kinterově případě svět po katastrofě zůstal již bez lidí, pozorujeme u Handa Gote tentýž svět "pět minut" před tím - s jeho posledními obyvateli: trojicí flegmatických chlápků v tričkách heavymetalových kapel, kteří se jej - naposledy - snaží oživit.

Počítače nefungují, ocitáme se v "analogové" době se všemi jejími "relikviemi" - ampliony, zesilovači, topinkovači... až třeba docela obyčejnou školní tabulí, na kterou se píše křídou. Chlápci zkoušejí funkčnost věcí, ničí je, provádějí s nimi různé rituály (a dělají si selfie) - chovají se jako barbaři na "zbytcích civilizace". V závěru, jako poslední přeživší ("vítězové"), se (sebe)dekorují medailemi, pouštějí si z promítačky film se sebou samými, který začne hořet - až shoří. Konec.
Základní naladění a sdělení inscenace je dané hned na začátku. Diváci nemusejí tápat. Sledují sérii samostatných výstupů, jejichž účinnost je podmíněná silou jednotlivých nápadů. Přesvědčivější (naléhavější) pro mě byly ty, ze kterých tolik nevystupoval humor, nýbrž které navozovaly pocit onoho postapokalyptického stavu: již zmíněný pomalu hořící film se "sebesevystavujícími" nahými chlápky (za zvuku We Are the Champions) či (za zvuku známé čtvrté věty Mahlerovy Páté symfonie) muž se vznícenou hlavou, z níž nakonec zůstavá jen maska.
Představení není vyloženě strhující, jeho naléhavost divácký tep příliš nevychýlí, Kdo si ale chce prodloužit zážitek z Kinterovy výstavy, má dobrou příležitost.

Dvakrát s náročným Heinerem Müllerem

Alespoň na první pohled to působí jako šťastná shoda okolností či dobrý nápad, uvést v období přímých prezidentských voleb Pověření, které odhaluje pochybné stránky demokratických ideálů a jejich „vývozu“. Müllerovo drama je ale velmi svérázné, protože mimořádně naléhavě oslovuje intelekt, zatímco pocitovou rovinu textu si je třeba při čtení spíš svépomocně domýšlet. Jedinou emocí, jíž se nelze vyhnout, je hrůza z masového prolévání krve, která se skrývá za každým řádkem této hry o nezdařeném pokusu zavést do karibských států ideály Velké francouzské revoluce. Je tak výrazná, že musí být velmi náročné zodpovědět otázku, kde se při výkladu této hry inspirovat při hledání divadelních jemností. Mám za to, že úspěch inscenace závisí na tom, jestli se pocitovou rovinu podaří nalézt, nebo se jí elegantně vyhnout. Jinak totiž hrozí, že vznikne velmi schematické divadlo.

Ideály ve zchátralých tělech

V brněnské inscenaci lze hned z prvních několika scén odhadnout, že se v ní bude především stupňovat úpadek a vyšinutost událostí. Však také v závěru přijde očekávaný výjev, kde emisar Debuisson klečí celý od krve na zemi a vede zoufalý monolog nad nezdarem akce, zatímco v pozadí leží nahá troska, šílený Galloudec. Postavy mají napůl alegorický charakter (ztělesňují společenské skupiny nebo představy spjaté s revolucí) a napůl vystupují jako lidé s bohatým prožíváním a schopností sebeironie (představitelé hlavních rolí mezi těmito polohami jemně přecházejí a v mnoha scénách drží pohybovou stylizaci velmi podobnou té z Pokorného oceňované inscenace Obchod na Korze). Z této konstelace by se možná mohl zrodit působivý tvar s osobitou atmosférou, kdyby se ovšem z díla dalo alespoň trochu vyčíst, proč postavy tolik duševně i fyzicky scházejí. Obligátní odpověď, že je to přece proto, že zbytečně zemřelo tolik lidí, jsem si během představení opakovala často, ale divadelní zážitek to neposílilo. Zůstal jen smutný dojem, že dílo sice po herecké stránce občas připomíná režisérovy úspěšné počiny, ale celkově nedrží ani trochu pohromadě.

Popově smrtící myšlenky

U Pověření od Lachende Bestien jsem měla také pocit, že režisérův styl žije spíš ze své podstaty, přístup Michala Háby se ale rozhodně mnohem lépe snáší se skutečností, že je text především intelektuálním komentářem. Respektive, že nabízí mnoho tezí k zamyšlení i ke zpochybnění. Díky tomu působí pražský výklad lehčeji: alternativa Velké francouzské revoluce v Karibiku tu má (jako v nedávné době skoro vše u Lachende Bestien) zlověstně popový charakter. Příznačný je neustále opakovaný chytlavý refrén, v němž se nejprve „do zblbnutí“ zpívá o svobodě a o lásce a pak se bez sebemenší proměny nálady písně z „lásky“ stává „smrt“. Jindy se ideály o zrušení třídních rozdílů ukazují v neforemné naivitě, třeba když herci odlišná postavení svých postav názorně vysvětlují s pomocí různobarevných kyblíčků se smutným obličejem pro vykořisťované a veselým pro vykořisťující.

Nicméně i tato verze Pověření dává velmi rozmlžené odpovědi na zásadní otázky. Pominu-li fakt, že jsem nejspíš byla svědkem velmi podehrané premiéry, můj největší problém byl, že jsem často nedokázala odečíst, která místa mysleli tvůrci ironicky a která vážně. Například jsem myslela (ale ruku do ohně bych za to nedala), že byly citované Žižekovy statě připomínány spíš s ironií, zatímco Vladimír Mikulka je zřejmě (zde) vnímal jako vážně míněné. Celkově inscenace postrádala analytickou jasnost a srozumitelnost, která se v posledních inscenacích Lachende Bestien spojovala s podmanivými náladami a s hustým rozptylem vtipných komentářů. Objektivně vzato pražské „zdolávání“ Müllerova textu nedopadlo o moc lépe než to brněnské, je nicméně úlevné opět jednou vidět inscenaci textu-komentáře, která se ho nesnaží přizpůsobit setrvačnosti českého prostředí, jež je nakloněné hledat příležitosti k hereckému prožívání i tam, kde to skoro nic nepřináší celkovému výrazu díla.

Švejda: Za Evou Šormovou

Švejda: Racek (Divadlo v Dlouhé)

Mikulka: Osamělost komiksových hrdinů (NoD Roxy)

Seděl takhle jednou Superman s Batmanem na střeše...

Švejda: Špinar v ND v polovině svého šéfování

Kolařík: Pekingská kachna (Stará Aréna Ostrava)

Švejda: Večer tříkrálový (BodyVoiceBand - Venuše ve Švehlovce)

Mikulka: Traktát o stepním vlku (A-Studio Rubín)

Kačena light

Dubský: Kalibův zločin (Východočeské divadlo Pardubice)

Mikulka: Vražda krále Gonzaga (Dejvické divadlo)

Otázky nad dvojitou vraždou

Švejda: QED (Činoherní klub)

Vánoční rozjímání Martina J. Švejdy

Švejda: Čaj a apokalypsa (Divadlo Letí - Vila Štvanice)

Mikulka: Společenstvo vlastníků (Vosto5)

Švejda: Havelka jako režisér politického divadla

Mikulka: Pověření (Lachende Bestien - Venuše ve Švehlovce)

Žižek na Žižkově

Mikulka: Vojtěch Varyš (1985-2018)

Švejda: Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a 3/4 (Divadlo v Dlouhé)

Mikulka: Na protest! (Husa na provázku)

Švejda: Rain Dance (Handa Gote - Venuše ve Švehlovce)

Etlíková: Pověření (HaDivadlo, Lachende Bestien)

Dvakrát s náročným Heinerem Müllerem