NADIVADLO

V zážitku ze Soucitu jako by se koncentrovala veškerá moje pochybnost nad žánrem dokumentárního divadla. Dvě ženy (herečky) vyprávějí (hrají) zážitky, související s děním ve Rwandě devadesátých let. Afričanka (Consolate Sipérius), která rámuje inscenaci, jako ta, která přežila genocidu, Evropanka (Ursina Lardi) jako tehdy dvacetiletá naivní dobrovolnice (dnes skeptická čtyřicátnice, konfrontující nadto své tehdejší zážitky s dnešním stavem humanitárního "průmyslu"), bezradně této genocidě přihlížející.

Inscenace vyvolává dojem, že obě protagonistky sdělují vlastní zážitky (ukazují na kameru osobní dokumenty, fotografie apod.) - zároveň režisér různými akcemi přiznává divadelnost celého vystoupení (obě protagonistky např. opakovaně sdělují, že jsou herečky, jedna z nich je celou dobu "autenticky" snímána kamerou, ale pak - když odejde ze scény - běží na plátně předtočený záznam jejího vystoupení, bezprostředně navazující na to, co dosud říkala).
Mé pochybnosti? Naléhavost vyprávění má být zintenzivněna "autentickým" ručením obou protagonistek, byť režisér zároveň férově přiznává barvu, že jde "jen" o divadlo. Od poutavého (dá-li se v tomto případě takový termín použít) vyprávění mě však celou dobu odvádějí nutkavé mimoumělecké otázky: např. slouží oběma vystupujícím představení i jako jistá forma terapie (v jedné chvíli se např. Ursině Lardi zalesknou oči, ba nenápadně pláče) - a jak to pak funguje při reprízách? Můj dojem kvůli takto nastolenému přístupu místo aby se zvyšoval, se oslabuje. Vnímám ho jako jistý způsob vydírání. Místo aby se inscenace snažila daný příběh "jen" co nejlépe zahrát, snaží se o to diváky přesvědčit "podpásovými" prostředky. Kdyby v inscenaci hrály úplně jiné dvě herečky (a Evropanku by např. hrála černošská herečka a Afričanku běloška), byl by výsledek jiný?

Dramaturgie Českého rozhlasu Vltava, jež je letos zasvěcena aktuálně vrcholícímu Rakouskému roku, se právě v tyto dny příjemně doplňuje s PDFNJ 2017. Původní rozhlasovou hru Ingeborg Bachmannové Dobrý bůh z Manhattanu v novém českém překladu natočil Český rozhlas poprvé od jejího rakouského vydání na konci padesátých let.

Zatímco web ČRo v mediální propagaci nejvíce zdůrazňuje ztvárnění role Dobrého boha Viktorem Preissem, pro posluchače je mnohem atraktivnější milenecká dvojice Jennifer (Tereza Dočkalová) a Jana (Jan Dolanský). Ti se náhodně setkávají v New Yorku a během pár dní se mezi nimi vyvine hluboký lidský vztah a skutečná láska, což Ingeborg Bachmannová, původně básnířka, formovala jako dramatickou báseň. O tomto průběhu referuje obžalovaný Dobrý bůh z Manhattanu před soudem, kde obhajuje svůj bombový atentát na milence. Ten provedl právě ve chvíli, kdy bylo již zřejmé, že Jan neodpluje za svými závazky zpět za oceán, ale rozhodl se zůstat s Jennifer.

Ingeborg Bachmann, foto Renate vaon Mangoldt

Přestože hraje Dobrý bůh jakožto průvodce dějem ve hře důležitou úlohu, v inscenaci nemá tato postava příliš prostoru pro vlastní vývoj. Viktor Preiss, jenž by měl ve své roli zosobnit fenomén zla, si sice zachovává chladný odstup, ale svou polohu neproměňuje. Zkušený rozhlasový herec známý svou technickou vytříbeností, intelektuálním porozuměním i emočním přesahem[1] se zde projevuje nezvykle staticky a odosobněně. Oproti tomu Dolanský a Dočkalová přesvědčivě vyjadřují náročný přechod od prvotní tělesné vášně k trvalejšímu hodnotnému vztahu, přičemž Jennifer i Jan musejí obětovat kus sebe sama pro vznik nové vztahové dimenze. Oba herci jsou již technicky vytříbení a jejich hlasová škála živě obsáhla polohy od flirtu přes stud a zmatek, až k touze, vzteku i uvěřitelnému citovému pohnutí.

Režisérka Hana Kofránková klade důraz na mluvené slovo. Veškerá hudba tvoří pouze předěl nebo podkres jednotlivých scén a její charakter není významotvorný jinak, než že se snaží prvoplánově navodit „newyorskou“ atmosféru. Minimální podíl ruchů i užití ticha a malé rozdíly v akusticitě různých prostředí, to vše posluchače odkazuje výhradně k mluvenému slovu. Příznačně horkou letní noc posluchač neuslyší, jen se o ní mluví, a zdejší newyorskou ulici bychom mohli snadno zaměnit s jakoukoliv jinou ulicí českého maloměsta uprostřed noci. Hra svým zpracováním zůstává v době, kdy se poprvé dostala k českému čtenáři, tedy v 60. letech. Nemusí to být nutně špatně, ale vzhledem k nadčasovosti a univerzalitě, kterou příběh nese, se inscenace jeví až příliš klasicky. Dramaturgicky však hra skvěle doplňuje bílé místo rakouské dramatiky v českém prostředí.

V rámci off programu PDFNJ bude možné Dobrého boha z Manhattanu slyšet v pásmu Nikdy nekončící maraton rozhlasových her (odkaz zde). Ten proběhne 28. 11. a kolektivní poslech v ideálních podmínkách studia ČRo může poskytnout zcela novou vnímatelskou dimenzi. Společně s Dobrým bohem budou uvedeny dvě výrazné premiéry: Prezident Thomase Berndharda a hra Proč kuchyň? Petera Hankeho.

GABRIELA MÍŠKOVÁ

[1]Podrobný syntetizující výklad rozhlasového herectví Viktora Preisse podává Tomáš Bojda ve své diplomové práci.

více info o inscenaci zde

Jen málokdy narazíte na představení, u kterého panuje taková shoda mezi obsahem a formou jako u Městečka Fake News. Což je bohužel asi jediné pozitivum, které se dá napsat o titulu se zjevnou ambicí vyjádřit cosi zásadního o špatném stavu současného Česka. Snůška nejotřepanějších banalit, které se dají na tohle téma vymyslet (nebo spíš poskládat při brouzdání na Facebooku), jde ruku v ruce s neschopností vystavět nějaký ucelenější tvar nebo vykřesat vtipnou scénku či smysluplný postřeh (a že se tvůrci o to všechno zjevně pokoušeli). A k tomu upachtěná stylizace do tajemnosti Městečka Twin Peaks, prokládaná snaživě ironickými veršovánkami typu „ať normální můžou v klidu žít, na ostatní máme yperit“.

Jsou tituly, o kterých se toho chce napsat co nejméně. Tedy už jen stručné varování: takhle mizerné divadlo jsem ještě v letošní sezóně neutrpěl.

O inscenaci budu zřejmě muset v pondělí mluvit do Mozaiky ČRO Vltava
Více informací zde

Národní divadlo moravskoslezské: Sissi (Útěky Alžběty Rakouské)
Komorní scéna Aréna: Obraz

Je to tady. Další porce ostravského divadla. První den festivalu, a já už zase cítím tu nespravedlnost diváckého rozpoložení (a očekávání), s jakou přistupuji k jednotlivým představením. Jsem spíše ranní ptáče: kolem půlnoci jsem v hledišti Arény v předchozích ročnících pravidelně pospávala, a mohlo jít třeba o divadelní událost sezóny. V posledních letech dosáhl nabitý festivalový program meze únosnosti, a tak se pořadatelé rozhodli pro změnu – letos žádné noční produkce a jedeme na pohodu.

NDM: Sissi

Festival zahájilo Národní divadlo moravskoslezské "epopejí z císařského dvora"Sissi (Útěky Alžběty Rakouské). S ohledem na výpravnou scénografii se zdobenými habsburskými interiéry a objemnými dámskými toaletami překvapivě zasazenou do modernějšího, neosobního sálu Jiřího Myrona. V tomto divadle jsem snad nikdy neviděla nic vyloženě dobrého, bohužel, a očekávání jsem tedy neměla vůbec žádná, ba naopak jsem k "historické fresce" Petera Gábora přistupovala s jistými obavami. Vyložený úlet, jako např. v loňských Veselých paničkách windsorských, se ale naštěstí nekonal a zprávu o životě krásné a emancipované císařovny tvůrci předali. Ale uznávám, po ránu na začátku festivalu jsem byla divákem více než vstřícným. Jde o dlouhou a výpravnou historizující inscenaci, která k dnešní době promlouvá pouze vzdáleně a Alžbětu Rakouskou představuje spíše jako sebestřednou, svéráznou a náladovou bytost než jako vzor moderní ženy, hodné následování.

foto Radovan Šťastný

Aréna: Obraz
Zcela opačný pocit jsem měla při sledování představení Obraz, které následovalo v Aréně. Ta se pyšní kvalitním hereckým souborem a hra francouzské dramatičky Yasminy Rezy do zdejší dramaturgie dobře zapadá. Autorka přivádí na scénu skupinku postav, mezi nimiž se ze zdánlivé banality postupně vytvoří až propastný konflikt, tentokrát navíc nabízí i sondu do mužského světa. V režii Vojtěcha Štěpánka, od ledna nově nastupujícího šéfa činohry NDM, jde o zábavnou, minimalistickou inscenaci, citlivě pracující s prostorem a světlem a s dobře obsazenými herci, kteří jen potvrzují výše zmíněné (tři přátele, kteří se rozhádají kvůli odlišným názorům na umění, hrají Albert Čuba, Marek Cisovský a Josef Kaluža). Díky civilnímu herectví před námi vykreslují uvěřitelné charaktery, ovšem v houstnoucí atmosféře své jednání stupňují do groteskna. Komediální ráz dodávají představení i světelné střihy, jež divákům umožňují „nahlédnout“ do nitra postav. Nejvíce artikulované je přitom téma přátelství sužovaného otázkou, nakolik může být spontánní a bezpodmínečné a do jaké míry v něm záleží i na naší intelektuální, názorové shodě. Je to zábavné i chytré, to však není v případě Arény žádné překvapení.

KATEŘINA KYKALOVÁ

festivalové stránky zde

Národní divadlo moravskoslezské: Sissi (Útěky Alžběty Rakouské)

Inscenace Klimáčkovy hry Sissi začíná v Divadle Jiřího Myrona velmi nadějně soubojem svobodomyslné královny Alžběty s těžkopádností a pokrytectvím habsburského dvora. Obzvlášť zajímavé jsou střety mladé císařovny s dominantní matkou Františka Josefa I., arcivévodkyní Žofií (Marie Logojdová). Takový střet silné osobnosti s neporozuměním okolí by klidně vystačil na celou inscenaci (namátkou mě napadá třeba pardubické Hej, Mistře! o skladateli Rybovi).

foto Radovan Šťastný

Inscenace Petera Gábora, která zahájila 21. ročník Ostravaru, tohle téma bohužel brzy opouští, aniž by však našla dostatečně silný ekvivalent. Téměř tříhodinové představení se tak vleče, rytmizovat ho nepomáhají ani časté sborové recitace.

Sissi trpí také žánrovou nekonzistentností. Vážně míněné výstupy najednou na začátku druhé půle nahradí scénka výuky jízdy na koni, která jakoby vypadla z nějaké grotesky. Nábojem ani atmosférou do celku absolutně nezapadá. Podobným „zjevením“ je i besídkově ornitologická písnička malého prince Rudolfa.

Nejlepší na celé inscenaci je představitelka titulní role. Pavlína Kafková využila šanci a podařilo se jí zmapovat více než čtyřicet let života rakouské císařovny – od okouzlující mladé dívky bojující proti rigoróznosti monarchie přes matku trpící ztrátou svých dětí až po osamělou ženu pokoušející se naplnit svůj život neustálými přesuny z místa na místo.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde

Komorní scéna Aréna: Smíření

Největším zážitkem druhého festivalového dne bylo Smíření v Aréně. Benešovy dekrety jsou kontroverzním obdobím naší historie – český národ v něm nefiguruje jako oběť, nýbrž jako krutý mstitel. Jak se s touto historickou vinou vyrovnat?

Inscenace "ohlasové hry se zpěvy" Tomáše Vůjtka v režii Ivana Krejčího promlouvá o smíření českého a německého národa, jež oba našly svůj ráj: Češi v nově vzniklém státě tady na zemi a "odsunutí" Němci v království nebeském – což je samozřejmě hořká ironie. V první řadě jde o smíření našeho svědomí. Závěrečná scéna je navíc skvělou metaforou fungování lidské paměti: mluvčí se dohadují o tom, čí dědeček jim odkázal starý obraz a z jakého domu po Němcích k němu přišel. Dohadují se tak dlouho, až je Alena Sasínová-Polarczyk, sedící za stolem uprostřed scény, umlčí větou, že jde zkrátka o dědictví po dědovi. Část pravdy musela být opomenuta, aby bylo smíření možné. A život jde dál.

Scéna je zařízena víceméně realisticky, jako dům, v němž se mísí historie se současností. Sama o sobě představuje dědictví a způsob, jakým je s ním v současnosti nakládáno. Starý sekretář, výsuvný dvojitý dřez, kamna a oprýskané dveře doplňují nové židle, parkety a stěna z čerstvého světlého dřeva. V kamnech se skutečným ohněm hoří vlajka nacistického Německa a v hrnci na kamnech se po celé představení připravuje jídlo. Stejně tak výslechy a mučení působí věrohodným (a silným) dojmem. Tento realismus pak narušují výstupy sboru na předscéně oddělené oponkou, jež bez jakéhokoli explicitního komentáře tematizují české vlastenectví a sílu davu.

Smíření je inscenace o minulosti, která se zároveň dokáže nenásilně vyjádřit i k náladám současné české společnosti. Bez zbytečného a nepřirozeného pomrkávání.

KATEŘINA KYKALOVÁ

festivalové stránky zde

foto Aréna

Divadlo Petra Bezruče: PS:…odepiš
Národní divadlo moravskoslezské: Teď mě zabij
Komorní scéna Aréna: Smíření
Národní divadlo moravskoslezské: Hodina před svatbou

DPB: PS:…odepiš
Poskládat inscenaci z citací dobových pohlednic je celkem originální nápad. Stále jsem ale během představení čekal, kdy se objeví nějaká „červená niť“ spojující jednotlivé výstupy do smysluplnějšího celku. Nestalo se, evidentně to ani nebyl záměr tvůrčího týmu. PS:…odepiš tak zůstává koláží retro scének, někdy více, jindy méně zábavných. Člověk si z představení odnese přesvědčení, že život se skládá z velkého množství banalit, které máme potřebu sdílet s ostatními. Platí to i dnes, i když místo pohlednic píšeme tyhle banality na sociální sítě.

foto Lukáš Horký

Přesvědčivost inscenace bohužel úplně neodpovídá energii, kterou do ni herci museli vložit. Ostatně asi nejzábavnější na sledování bezručovské koláže je, jak aktéři dokáží během skečů na miniaturním prostoru vystřihnout typově hodně odlišné figury. Prostor k vyřádění dostal také kostýmní výtvarník Martin Kotúček. Nevzpomínám si snad na inscenaci, ve které by se během hodiny a půl vystřídalo takové množství kostýmů na tak omezeném množství herců.

NDM: Teď mě zabij
Hra kanadského dramatika Brada Frasera dokázala zdánlivě nemožné – najít téma, která je tabuizováno dokonce i v liberální české společnosti. Jde o sexuální život postižených. K čemuž se v druhé polovině přidává i další kontroverzní téma – eutanazie či v tomto případě spíše asistovaná sebevražda.

Ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka vznikla naturalisticky pojatá inscenace, která sází na detailně propracované herecké výkony. Robert Finta si už zahrál autistu v Podivném případu se psem, teď před něj režisér Klimsza postavil výzvu ještě obtížnější. Fintovi se přesto povedlo zahrát těžce fyzicky postiženého puberťáka bez stopy přehrávání. Zároveň si ale úkol neulehčoval ani tím, že by po čase na vnější projevy handicapu své postavy rezignoval.

foto Radovan Šťastný

Fraserova hra hlavně ve druhé polovině balancuje na hraně kýčovitého melodramatu, tomu však zároveň vzdoruje osvěžujícím černým humorem, který odlehčuje scény, ve nichž se sentiment dostává příliš do popředí. To, že se inscenace téhle škatulce melodrama vyhne, je však zásluha i podařených hereckých výkonů. A vyhnout se patosu není v okamžiku, kdy máte na scéně tělesně postiženého kluka, jeho těžce nemocného otce, tetu řešící problémy alkoholem a kamaráda s lehčí duševní poruchou, právě jednoduché.

Komorní scéna Aréna: Smíření
Tomáš Vůjtek v Aréně pokračuje v tematické linii inscenací zkoumajících některé dodnes palčivé úseky dějin dvacátého století. S nadějí, i bez ní nahlíželo z nezvyklého úhlu na politické procesy padesátých let, ve Slyšení předvedl banalitu zla na příkladu Adolfa Eichmanna a ve Smíření zase otevírá otázku poválečného odsunu Němců.

Vůjtek se nenechává omezovat reálnými historickými postavami, charaktery v jeho hře jsou spíše modelové. Nadsázkou zvýrazňuje bestiálnost protiněmeckých akcí, políček českému nacionalismu (nebo spíše šovinismu) dává neustálým variováním písně Čechy krásné, Čechy mé.

O Smíření se v kuloárech mluví jako o jednom z favoritů na titul Inscenace roku v Cenách divadelní kritiky. Zřejmé kvality nezapře, přesto bych ale řekl, že na dané téma vznikly na českých jevištích podařenější kousky – konkrétně Dechovka souboru VOSTO5 nebo Vyhnání Gerty Schnirch v brněnském HaDivadle. Vůjtkova hra v některých momentech tlačí zbytečně na pilu, když využívá těch nejextrémnějších případů násilí, jako byl třeba masakr na Švédských šancích. Přitom děsivěji někdy působí ty drobné, nenápadné případy zvěrstev, které historie možná nezaznamená, ale zapomenout by se na ně nemělo.

NDM: Hodina před svatbou
I když rodinné drama Hodina před svatbou trvá zhruba jen devadesát minut, pocitově to bylo asi nejdelší představení druhého dne Ostravaru. Divák ze začátku dlouhou dobu sleduje nezáživné přípravy na svatbu v rodině jednoho podnikatelského magnáta, na kterých je zajímavé pouze to, že všechny postavy (snad s výjimkou tety Angely v podání Anny Cónové) jsou veskrze nesympatické.

foto Radovan Šťastný

V druhé (povedenější) polovině představení se ukáže, že to jsou navíc psychopati, pro které je podtitul hry „o peníze jde až v první řadě“ jakýmsi životním mottem. Mělo by to být skličující a depresivní, ovšem postavy téhle podnikatelské rodinky jsou napsané tak, že divák bude v mysli jen těžko dohledávat nějaký reálný předobraz. Do autorem vyfabulované situace sice zapadnou, nelze se však zbavit dojmu, že kdyby byl tohle skutečný model jejich chování, tak by se chystané svatby zaručeně nedožily.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde

Bílé divadlo: Já, já toho věštec od Beskyda lidu

Druhý den Ost-ra-varu vyčerpal festivalové diváky natolik, že na večerní představení Já, já toho věštec od Beskyda lidu dorazili do Staré Arény jen nejvytrvalejší, respektive ti, kteří dobře vědí, že na produkcích Bílého divadla rozhodně spát nebudou. A taky že nespali. Ti, co to vzdali, mají čeho litovat.

Pospolitou atmosféru bezručovské rapsodie navodí už v kavárně vyhrávající muzikanti. Za zvuků akordeonu a zpěvu se zformuje sedmičlenná parta chlapů, z nichž každý si do sálu nese svou sekeru zatnutou do masivního dřevěného špalku v jedné a láhev vodky v druhé ruce.

foto web BD (plenérové představení v Opavě)

„Nikomu nic nerobíme, stébla křížem nestavíme, Pána ctíme jako Boha“, skandují furiantsky, od zpěvu přecházejí volně k veršům a naopak. Bezručovy básně nerecitují, ale žijí, historku o Magdonovi, co šel od Ostravy domů si sdělují jako věcnou informaci chlapů popíjejících v téže harendě jako on s vědomím, že se jim to může stát dnes nebo zítra taky. Bezruče si předávají jako skrojky chleba nebo kořalku, útržkovitě, vědoucně, věcně i s patosem, pokud cítí, že ke slovům či písni patří. Každý z nich může být od minuty bardem slezského lidu.

Uprostřed scény trčí trojice šachetních žebříků rámujících pod trojúhelníkovou věží skrytý nálevní pult plný lahví a sklenic zpola vypitých. Popíjí se hojně a publikum nezůstane stranou. Sekyry a špalky se mění v kovkopské nástroje, jimiž se ze skály rvou černé démanty. A sekají se větve, až třísky lítají mezi diváky, ale kdo má čas na třísky, když se kácí les. Beskydský smrkový les našich vzpomínek, pocitů, životů.

Těch sedm aktérů působí místy už unaveně, ale zároveň nesmírně energicky. Tu a tam se jim hůř kleká nebo vstává, ale pořád jsou to chlopi, furiantští a omámení vůní veršů, ženských klínů i drsného beskydského povětří. Vlastně to celé trvá jen nějakých čtyřicet, pětačtyřicet minut. Ale je to stejně opojivé jako čerstvý ranní výstup na Lysou horu koncem podzimu.

Představení mělo svou dohru v kavárně, kde se křtil a prodával kalendář Bílého divadla Na počátku ticha s verši Vladimíra Machka. Jsou stejně krásné jako ty od Bezruče: „Stromy holé a já s prázdnou sklenkou za ještě víc prázdnějším stolem. Která hora dovolá se mne alespoň v ozvěně. Všechno je spočítáno, přečtené. S potemnělou oblohou stávám se mezi nebem a zemí houpající se mátohou. Sytím se spadaným listím…“

RADMILA HRDINOVÁ

festivalové stránky zde

Divadlo Mír: Mátový nebo citrón aneb Lupič v nesnázích

Groteska francouzské autorské dvojice Patrick Haudcoeur a Daniell Navarro-Haudcoeuro nás zavádí do prostředí divadla, kde nervózní herci nacvičují novou hru. Premiéra se má uskutečnit již za tři dny, jenže účinkující neumí své party, chodí si na jeviště jak chtějí a místo pořádné práce vymýšlejí nepříliš vtipné gagy. Ve druhé polovině představení jsme pak diváky premiéry, která se nepovede opravdu se vším všudy.

Inscenace, zařazená v rámci off programu na konec prvního festivalového dne, je bulvární komedií se vším všudy. A ne špatně udělanou bulvární komedií. Po náročném dni nabízí vtipný zákusek. Nic originálního, ale to pro tento typ textu není primárním kritériem. Mátový nebo citron se zkrátka snaží jen o to, o co se bulvární komedie snažit má: pobavit diváky a nepadnout příliš hluboko do bažin trapna a lascivnosti.

Inscenace režiséra Janusze Klimszi sází na množství stereotypních postav i situací. Rozbité nosy, ošklivé pády, herec, který neumí hrát, ale tatínek je producent. Stereotyp zabírá a je pro všechny snadno čitelný. Na své si tu nepřijde divák toužící po „vážném“ divadle, ale své obecenstvo si tato komedie jistě najít umí.

JULIE POKORNÁ
festivalové stránky zde

Zastavím se pouze u jednoho místa Nunesovy inscenace "volně podle Josepha Rotha": u zhruba dvacetiminutového výstupu - monologu jedné postavy (jednoho herce), který přijde zcela nečekaně a neústrojně v závěru představení a který se v lehce zabavném, divácky stravitelném tónu věnuje aktuálnímu tématu uprchlíků. Ten výstup myslím svědčí o jedné věci: jak dalece jinde je německé divadlo než to české.

foto Reinhard Werner

Jak je jednak společensky uvědomělé. Jak je schopné naprosto samozřejmě hovořit o aktuálních politických a společenských tématech (o tom se ostatně můžeme na německém festivalu přesvědčovat rok co rok), jak mu není "blbé" vyrukovat ani s takovýmto výstupem vpravdě agitačního rázu, za který by se nemuselo stydět žádné české divadlo padesátých let.
A jak je jednak spoutáno minulostí svého národa. Z toho výstupu má zcela jasně vyplynout, jak se má "správný" Němec chovat k uprchlíkům. Ne že by s ním třeba nebylo možné souhlasit, ale inscenace daný, velice složitý problém staví zcela jednoznačně. Nepřipouští diskusi. Německý divák - občan se prostě, po své nacistické zkušenosti, nesmí zachovat jinak.

Vánoční mánie

Drama Alexandra Vveděnského Vánoce u Ivanovových svou hravou iracionalitou připomíná texty Daniila Charmse, o nichž jsem se několikrát přesvědčila, že dokážou bavit publikum i v případě velmi nevýrazných inscenací. Tým Pavla Gejguše podobných kvalit Vveděnského textu nezneužívá, ale pečlivě ho vykládá. Postavy, které dramatik v mnoha případech označuje bez ohledu na věk jako „holčičky“ a „chlapečky“, žijí v této interpretaci ve společnosti sužované závažnou bipolární poruchou.

Základní situace je plná napětí: "děti" od začátku opakují, že se těší na vánoční stromeček, současně se ale od první scény čeká na popravu psychopatické chůvy, která zavraždila „dvaatřicetiletou holčičku“, byť se už před tímto činem objevila ve vaně na místě vánočního kapra předurčeného k zabití. Její představitel Šimon Krupa ztělesňuje ve vložených životopisných pasážích také Vveděnského, jehož uštvání je s postupem událostí také stále blíž. Všechny tři cíle se během představení neustále připomínají. Pod dětskou vše upozaďující slavnostní radostí halucinačně probublává nevypočitatelný mechanismus zabíjení.

Výsledek obrázku pro Vánoce u Ivanovových Stará Aréna

Vedle precizně načasovaných groteskně stylizovaných vstupů ostatních herců se na sugestivním vyjádření této atmosféry podílel Petr Sedláček jako Roční chlapeček, který neustále překvapoval chmurným skepticismem a zájmem o smrt, byť se přitom roztomile pohyboval po kolenou a mluvil neméně „sladkým“ roztomilým tónem. Anna Cónová naopak hravě a dojemně spojovala nejdětinštější průpovídky své postavy s vystupováním charakteristickým pro dvaaosmdesátiletou stařenu. Postavy Šimona Krupy znervózňovaly a záměrně i trochu cuchaly nervy. Mě osobně nejvíce zneklidňovalo jejich až psychopaticky klidné sledování těch nejabsurdnějších událostí. Když ale Krupa pronášel některé básně s „blboučkým“ a zároveň velmi ironickým výrazem v očích, vzbuzovalo to nemenší paniku a dojem, že na scéně stojí krajně zoufalý člověk.

Znepokojující účinky inscenace tlumilo estetické potěšení z herectví a zmírňoval ho i všudypřítomný humor, beztak ale pro mne bylo poněkud psychicky náročné tuto krvavě vánoční inscenaci sledovat. Rozhodně ale šlo o umělecky nejvyváženější titul, s nímž jsem se doposud na Os-tra-va-ru setkala.

foto z oficiálních stránek inscenace
festivalové stránky zde

Komorní scéna Aréna: Vyrozumění

V pátek proběhl první rozborový seminář, na němž se dostalo ocenění především inscenaci Obraz, přičemž byl jako již tradičně vyzvižen herecký soubor Komorní scény Aréna a jeho kontaktní herectví. V porovnání s jinými inscenacemi hry Yasminy Rezy diskutující uvítali především vážnější, až existenciální polohu Štěpánkova pojetí, jež nezůstalo u konverzační komedie. Druhým velkým tématem se stala inscenace Teď mě zabij, hraná ve zkušebně NDM. Ta rozdělila publikum do dvou táborů: na ty, kterým přijde neetické naturalisticky napodobovat postižené lidi a na ty, kteří věrné herecké výkony (především Roberta Finty v hlavní roli) naopak obdivovali.

Z kavárny Staré Arény se festivalové publikum přesunulo do Arény, aby se podrobilo výuce ptydepe. Postavy Havlova Vyrozumění herci představili jako odporné figurky vykreslené prostřednictvím groteskních detailů. Mlčící Kubš v podání Marka Cisovského na vše odpovídal slizkými grimasami (přičemž neustále žvýkal špendlík), Helenu ztvárnila Alena Sasínová-Polarczyk jako semetriku, uzurpující prostor širokými lokty a ráznou chůzí. Herečka svůj pohyb navíc přizpůsobila scénografii - její rozrážení dvojitých dveří přitahovalo pozornost podobně jako způsob, jakým jednotlivé postavy překonávaly louži v Havlově filmovém Odcházení.

Milan David vše zasadil do metaforické scénografie, stejně jako v Obrazu nebo ve Smíření. Dvoje dveře po stranách a jedny dvojité lítačky uprostřed; přičemž celá tato stěna je zdvojena, takže herec musí projít vždy dvojicí dveří. Nacházíme se v absurdním prostoru ovládaném byrokracií: divák si může jen domýšlet, jak k takovému nesmyslu mohlo dojít (hlavně že zedníci dostali práci). Dalším výrazným scénografickým prvkem (a posléze rekvizitou) je červený hasicí přístroj, visící na zdi za ředitelovým stolem. Když je Gross ze své pozice sesazen, namísto krabice s osobními věcmi si odnáší právě hasičák – a jiný si na jeho místo přináší jeho nástupce, bývalý náměstek Baláš (Šimon Krupa). Na tomto úřadě se problémy zkrátka jen hasí a konstruktivní řešení je pouhou utopií.

Čím je dnes Havlova hra aktuální? Hrát ji pouze o byrokracii nebo nesmyslné činnosti jednoho úřadu by bylo ploché. Za nejsilnější část této vtipné grotesky proto považuji závěr, kde Gross zadusí svůj proklamovaný humanismus nehoráznou sebelží a absurdnímu systému se přizpůsobí: odchází zvesela na mejdan se svými bezpáteřními zaměstnanci, zatímco Marii, jedinou zaměstnankyni, které na něm skutečně záleželo, hodil elegantně přes palubu. Vrcholem absurdity a ironie je pak to, že Marie (Pavla Dostálová) jeho čin velkoryse omluví a snůšku ředitelových frází ohodnotí jako nejhezčí způsob, jakým s ní kdy kdo mluvil. V doprovodu Armstrongova zpěvu písně What a Wonderful World to byl nejmrazivější happy end, jaký jsem kdy viděla.

KATEŘINA KYKALOVÁ

festivalové stránky zde

Komorní scéna Aréna: Vyrozumění
Divadlo Petra Bezruče: Velký sešit

Aréna: Vyrozumění
Po dlouhé době jsem viděl inscenaci Havlovy hry, u které jsem se skutečně bavil. Režisér Vojtěch Štěpánek se oprostil od zavedeného úzu hrát Havla realisticky, obludně přebujelou byrokracii herci interpretují s důrazem na grotesknost situací. A daří se jim to znamenitě – za všechny lze jmenovat Josefa Kalužu jako ředitele úřadu Grosse, ztrácejícího pevnou půdu pod nohama i morální integritu, Šimona Krupu jako bezskrupulózního náměstka Baláše, zdatného technologa moci, Alenu Sasínovou-Polarczyk coby rázovitou předsedkyni a Marka Cisovského, který dokáže i beze slov udělat z Kubše velmi zneklidňující personu.

foto Aréna

Humor inscenace ovšem nijak nepřebíjí vážnější motivy. Situace člověka obklopeného neproniknutelnou byrokratickou džunglí je dnes stejně aktuální jako kdysi. Je smutné, když si člověk uvědomí, že úřednická mašinérie funguje v demokratickém státě velmi podobně jako v komunistickém režimu.

Grossův úřad na první pohled pracuje bezchybně, čím víc se ale člověk noří do jeho struktury, tím víc zjišťuje, že vše je až patologicky nefunkční. Existenciální rovinu pak do inscenace vnáší Grossův marný boj o zachování vlastní důstojnosti a taky postava sekretářky Marie (v dojemně bezbranném podání Pavly Dostálové), která působí jako jediná lidská součástka v panoptikálním soukolí.

Divadlo Petra Bezruče: Velký sešit
Převedení celé románové trilogie Agoty Kristofové (nazvané podle prvního dílu Velký sešit) do jedné divadelní inscenace je hodně ambiciózní projekt. U Bezručů vyšel jen částečně. Sevřenějším dojmem působí úvodní část, která je adaptací prvního románu a má formu ostře pointovaných krátkých scén. Dvojčata Lucase a Clause přiváží během druhé světové války jejich matka na vesnici k drsné babičce. Všudypřítomná krutost, cynismus a pokrytectví mají na malé chlapce, kterých se slušně zhostili Ondřej Brett a Milan Cimerák, zhoubný vliv. Zjišťují, že nejjednodušší obranou proti zlu je zlo. Jejich chování má psychopatické rysy, vytěsňují ze svého života city, dělají to ale s dětskou bezelstností. Jsou takovým Forrestem Gumpem se sklony k násilí. Scéně vévodí babiččin dům podobný hobití noře, což režiséru Mariánu Amslerovi umožňuje dosáhnout efektu až jakéhosi magického realismu.

foto Lukáš Horký

Druhá polovina už takovou dynamikou neoplývá, schází jí také jasněji formulované téma. Jeden z bratrů z příběhu mizí (na konci první části utekl přes státní hranici), ten druhý je výrazně polidštěn. Úplný závěr pak problematizuje viděné do té míry, že není zřejmé, co byla skutečnost a zda vůbec nějaká dvojčata existovala. Divák je na to ale připraven už od samého počátku, kdy zazní, že tam, kde byl skutečný život příliš smutný, se vyprávěný příběh reality nedrží.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde

Divadlo Petra Bezruče: Kráska z Leenane

Oba víkendové festivalové semináře probíhaly v porovnání s tím pátečním o poznání živěji. Z prostoru Kavárny Staré arény, kde jsme jakožto mluvčí seděli na malém pódiu, jsme se v sobotu přesunuli do neformálnějšího uspořádání Klubu Divadla Petra Bezruče. Příspěvky se zaměřily mnohem konkrétněji na určitý aspekt nebo téma a snažili jsme se přitom studenty podnítit k diskusi přímo položenými otázkami či záměrně přehnanými tezemi. Povedlo se, diskutovalo se mnohem více a na nedělním, komornějším semináři v Divadelním klubu Jiřího Myrona došlo i ke konfrontaci kritiků s ostravskými studenty na téma obecného smyslu kritiky, když jedna z přítomných o dané inscenaci prohlásila, že není určena kritikům.

V sobotu se opět vychvalovala Aréna a její politické inscenace Smíření a Vyrozumění; za dramaturgický omyl byla naopak prohlášena inscenace NDM Hodina před svatbou. V neděli vzbudila největší diskusi inscenace Car Samozvanec, kterou v Divadle Jiřího Myrona režíroval polský režisér Andrzej Celiński. Aktuální politické téma xenofobie v ní bylo přehlušeno řadou režijních nápadů a rádoby moderních postupů, smysl zůstal rozostřen. Někteří vnímali carovy sliby o obrodě Ruska jako upřímně míněné, pro jiné byly pouze vypočítavým politickým programem. Snad by tyto dramaturgické nejasnosti inscenace lépe vysvětlila v důsledněji interpretované, historicky věrné podobě.

DPB: Kráska z Leenane
Sobotní Kráska z Leenane pro mě byla nejlepší ze tří inscenací, jež toto divadlo ostravarovému publiku nabídlo. Do velké míry šlo ovšem o sázku na jistotu: McDonaghova hra plná černého humoru a vtipně pointovaných dialogů je divácky velice oblíbená (patří mezi světově nejuváděnější hry současné dramatiky vůbec) a nabízí výborné herecké příležitosti, jež herci od Bezručů i díky dobrému obsazení poměrně slušně využívají. Jak se ukázalo i během semináře, z diskutovaných inscenací vzbudila u mladého publika právě tato největší zájem. Janusz Klimsza ovšem hru režíruje spíše jako psychologické drama, černá groteska se v ní ozývá jen místy, a to často v situacích, kdy humor nevychází z textu, nýbrž z trochu vyčnívajících narežírovaných gagů. Dalším problémem byla přílišná pasivita matky (Kateřina Krejčí), jež postavila Maureen (Markéta Haroková) do pozice síly dříve, než jsem s ní začala sympatizovat, a dceřin tragický konec jsem si tak nemohla naplno vychutnat.

Na semináři jsem pak zkusila otevřít otázku, zda není problematické i drama samotné. Dramaturg David Košťák v programu upozorňuje, že hra má něco z melodramatu, Josef Herman v diskusi naznačil, že se blíží bulvární komedii. I na můj vkus jde o hru jaksi "bezpečnou": matka s dcerou si v ní prožijí lidské peklo dvou ztroskotaných žen, které nedokážou žít samostatný, plnohodnotný život, a tak se alespoň baví tím, že ho ničí i té druhé. V závěru tak Maureen učiní definitivně a černá komedie končí tragicky. Často mluvíme o tom, že tragédie je v dnešní době nemožná – zde je Maureenin čin vysvětlen tím, že jednala v pominutí smyslů. Postava se mi tím ovšem jako divákovi vzdaluje – její jednání omluvím halucinacemi a nedotkne se mě tak hluboko, jak by mělo. Prožiji si malé sociální drama, ale na konci se příběh uzavře a já z něj vylezu beze šrámů na duši. Arénní Vyrozumění i Obraz mě poškrábaly mnohem hlouběji.

KATEŘINA KYKALOVÁ

foto Lukáš Horký
festivalové stránky zde

Nad jednou inscenací a jejím režisérem

Vladimír Morávek se inscenací Na protest. Pokoj lidem dobré vůně loučí s Husou na provázku. Připomeňme: na jaře tohoto roku soubor ve svém dopisu odmítl pod Morávkovým vedením dále pracovat a Morávek se nakonec rozhodl z divadla odejít. Na protest je Morávkovou reakcí na tuto situaci. Vytváří k ní pararelu osudem hlavního hrdiny Bulgakovova Divadelního románu, využívá ale i dalších aluzí.

Ohniskem inscenace je samo divadlo. Husa na provázku. Provázek je Morávkovým osudovým divadlem. Zde začínal, odtud byl v polovině devadesátých let vypovězen, sem se jako "ztracený" syn - poté, co uspěl ve "světě" - vrátil a posledních dvanáct let ho vedl. Morávek je Huse na provázku celé oddán. Jak však z celé kauzy patrno, došlo k jedné nepříjemné myšlenkové přesmyčce: Morávek podlehl dojmu, že i Husa na provázku je cele oddána jemu. Že mu musí cele sloužit. Což ostatní, zdá se, jednoho dne už dále odmítli akceptovat a vzepřeli se.
Vladimír Morávek není oddán jen Huse na provázku. Je oddán divadlu jako takovému. Divadlo je bytostnou součástí jeho existence. Je stejný případ jako Petr Lébl. Na protest je vyjádřením tohoto jeho založení. Odnímajíce mu Husu na provázku, jako by mu odnímali srdce z těla. Jak lidsky pochopitelné! VM si však odmítá připustit, že někdo to může mít postavené úplně jinak. A že vzývání společné lásky ke stejnému objektu tento fatální rozpor nijak neřeší.

Národní divadlo moravskoslezské: Obyčejný život
Divadlo Petra Bezruče: Kráska z Leenane

NDM: Obyčejný život

Doma v Dánsku sbírá Christian Lollike ceny, ale v České republice se stalo Národní divadlo moravskoslezské první scénou, která uvedla regulérní inscenaci jeho hry. Obyčejný život je klasický postdramatický text – postavy nejsou nijak pojmenované, nesou jen označení A, B a C, některé scény navíc obsahují jen repliky bez určení mluvčího.

foto Radovan Šťastný

Lollikeho hra zobrazuje neurózy a úzkosti dnešní doby – ať už je to extrémní tlak na výkon a vzhled, nebo ztrátu soukromí způsobenou stále se zpřísňujícími bezpečnostními opatřeními i naší touhou po sdílení svého života na internetu. To se pak nelze divit, že má ženská postava neustálý pocit, že ji někdo pronásleduje a každý pokus o vyprávění normálního příběhu se zas a znovu zvrtne v cosi podivného.

Režisér Josef Kačmarčík umístil dění do malého obývacího pokoje, který okupují tři přátelé (Jiří Sedláček, Petra Lorencová a David Janošek), občas se jeden z mužů stává i ženiným partnerem. Celé je to zahrané jako expresivní horečnatý sen provázený ostrými změnami nálad. Místy mi vadila určitá tezovitost textu, ve zvoleném rychlém tempu se ale naštěstí docela ztrácela. Snad jen přesouvání nábytku nemuselo být v inscenaci tolik.

DPB: Kráska z Leenane
McDonaghovy jiskrné dialogy, přesně vystavěné situace a drsný černý humor jsou zárukou zábavné i mrazivé podívané. Proto mě překvapilo, jak utahaně působila první polovina představení. Nevraživý vztah matky (Kateřina Krejčí) s dcerou (Markéta Haroková) je vyostřený hned od začátku, trochu se tím předbíhá závěrečná pointa. Herečky pojímají své role hodně realisticky; tragičnost životní situace obou postav tak sice vynikne, pointovat humorné situace se daří o poznání méně. McDonagh píše hodně vyšinuté postavy, kterým psychologické herectví příliš nesedí. Nebo tomu tak alespoň bylo v této Klimszově inscenaci.

Nejlépe z hereckého kvarteta vychází Ondřej Brett, který hraje frackovitého Raye v lehké nadsázce, čímž hodně oživuje hlavně druhou polovinu. Ve výsledku vznikla inscenace lehce nadprůměrná - což je na McDonagha trochu málo.

LUKÁŠ DUBSKÝ

festivalové stránky zde

Při odjezdu z letošního ročníku jsem zažíval déjà vu, jelikož jsem Ostravu opouštěl se skoro totožnými pocity jako loni. Současné mapě ostravských divadel suverénně vévodí Komorní scéna Aréna; všechny tři festivalové inscenace byly svým způsobem divadelním zážitkem. I když se to neustálým omíláním stává již trochu otravným, znovu musím připomenout, že tak precizní herectví člověk během roku vidí jen málokdy.

Divadlo Petra Bezruče nemělo žádné výraznější výkyvy, jejich inscenace jsou většinou herecky slušně udělané. Ovšem výrazné tvůrčí počiny, na jaké byl divák zvyklý z éry Mikuláška a Františáka, by na současném repertoáru hledal obtížně.

Národní divadlo moravskoslezské nabídlo komorní inscenace, které ukázaly, že má silný herecký soubor. Tento potenciál však bohužel opět nebyl využit v inscenacích uváděných na dvou hlavních scénách. Tamní představení bývají absolutně nevzrušivá, těžko se vyhnout otázce, jaký byl vlastně důvod k nasazení dotyčných her na repertoár. Třeba se ale situace zlepší po nástupu Vojtěcha Štěpánka na post šéfa činohry. Má možnost dokázat, že pozici uměleckého šéfa zvládne, když se mu to v pražské Komedii tak úplně nepodařilo. V Ostravě mu snad aspoň nebude nikdo házet klacky pod nohy.

LUKÁŠ DUBSKÝ

Návštěva Horáckého divadla v Jihlavě je vstupem do světa, který si žije sám pro sebe. Už půl hodiny před představením bylo foyer plné starších dam, tu a tam doprovázených muži v podobném věku. Vládla zde slavnostní atmosféra, jejíž pohodovost podporovalo útulné prostředí zrekonstruované divadelní budovy, všudypřítomné přátelské hovory o fenkách i o vnoučatech nad lákavě vypadajícími dorty a chlebíčky z divadelního baru a také mimořádně přívětivý personál. Byla jsem velice napjatá, jak dopadne setkání zdejšího publika s titulem Bůh je žena / Mesiáš je jeho dcera, který režírovali Jan Kačena a Loly Lolyová, z jejichž pražské tvorby mnohdy odcházejí s nepochopením, ne-li s rozčílením, i mnozí zkušení diváci.

Přestože si režijní dvojice uchovala tvůrčí integritu a používala své obvyklé výrazové prostředky (stylizované herectví, pouze asociativně související repliky, citace relativně málo známých literárních a filmových děl či celková nerealističnost) zdálo se, že udělali maximum pro to, aby na publikum nepůsobili arogantně a jako že chtějí provokovat nesrozumitelností. Odkazovali sice k Elfriede Jelinek či k Luisi Buñuelovi, ale podstatnějším (a více rezonujícím) východiskem se staly kupříkladu mýty o „správných“ mužích a „správných“ ženách, které udržují různé bulvární plátky nebo někteří politici (konkrétně třeba zde citovaný Ladislav Jakl). Svět, který znaly starší divačky ze svého mládí a jenž mnoho z těchto mýtů naplňoval, připomíná hravá pastelová scénografie Matěje Sýkory spojující připomínky socialistického „domu módy“ i „tupírovacích“ kadeřnických salonů.

foto Leoš Skokan

Vstřícnost a laskavost tohoto díla působily dojemně. Dějem například provázela První žena Lilith, vzhledově typická „paní v důchodovém věku“, která na úvod vysvětlila, že se bude hrát mimo jiné o pravidlech, která ji svazovala, když byla mladá. Hostující Eva Kaplerová ji ztělesňovala jako velice sympatickou a elegantní dámu, která se nebere nezdravě vážně a ráda si na jevišti například zatančí. Abonentky a abonenti v ní tak neměli jenom spojence, který jim místy usnadňoval racionální uchopení díla, ale především charismatického zástupce „z jejich řad“, jenž jim ručí za to, že jsou na tomto titulu vítáni a že je na místě, aby se mu otevřeli. Jiným příkladem podobného druhu byla scéna, v níž se hovořilo o sexistických výrocích Donalda Trumpa, a postavy se diváků mimochodem dotázaly, jestli jim nevadí, když budou na jevišti říkat slovo „kunda“. Z publika se sice nikdo nepřihlásil, zato ale zvedly ruku jiné postavy, a tak se rozhodlo, že se odteď bude „kunda“ nahrazovat slovem „bžunda“. Šlo o velmi jemnou ironii, která neurážela, ale beztak ji bylo možné vnímat jako opatrné dobírání si zdejšího publika kvůli jeho vkusu.

Jsem přesvědčená, že by tuto inscenaci nebylo možné plně docenit na žádném z případných pražských hostování. Postrádá sice silnou úzkostnou energii a nespoutanou fantazii jiných inscenací spolurežiséra Jana Kačeny, nicméně v jihlavském kontextu se jedná o velice odvážné a konstruktivně nasměrované gesto. Když jsem viděla na zdejším „oblastním“ jevišti tolik ukázněných herců držících více či méně přesně jednotnou stylizaci, vnímala jsem to trochu jako zázrak. Představení připomínalo fotbalový zápas, v němž komunikativní místa zápasila o přízeň publika s podehranými pasážemi s nesnesitelně pomalým tempem. Mé okolí pravidelně ožívalo upřímně působícím tichým smíchem, který se ale stěží mohl „prolomit“ až na jeviště, a tak nad ním nakonec převládlo spíše zaskočené ticho. Jsem zvědavá na další vývoj tohoto titulu, například jestli herci nakonec nevyjdou vstříc například té divačce, která se mi po představení svěřila, že to, co viděla, sice bylo dobře zahrané a ne špatné, „ale ty komedie, které se tu jinak hrají, jsou beztak lepší“. V neposlední řadě si sledování zaslouží další vývoj tohoto divadla pod vedením nového uměleckého šéfa Pavla Šimáka, například v květnové premiéře inscenace o Janu Zahradníčkovi Jediný život v režii Michala Skočovského.

více info o inscenaci zde

Šumava láska je vizuálně zatím nejpřesvědčivější inscenací Chemického divadla. Výtvarný cit Vojtěcha Bárty pro scénické obrazy, genius loci Venuše ve Švehlovce a nálada magické, zachmuřené Šumavy se v ní dobře potkávají. Režisér využívá celého prostoru sálu, kouzlí především se světlem a tmou (pomáhá mu přitom náladotvorná hudba Jakuba Kudláče), jeho obrazy nejsou scénograficky náročné, jsou spíš úsporné, dává jim ale čas vyznít - zapůsobit. Na inscenaci se dobře dívá.

foto Michaela Škvrňáková

Některé, již tradiční, problémy Bártovy režie ale zůstávají. Především v práci s textem - a tím i s herci. Šumava láska je mozaikou výjevů ze života Josefa Váchala, z jeho soužití se ženami, s Šumavou, s vlastní tvorbou apod.. Bártovi se ale tyto výjevy v drtivé většině případů nedaří pořádně situačně postavit, jsou jen zběžně načrtnuté, a herci - Jakub Folvarčný (který se zvláště v úvodu velmi snaží) a Dana Marková - nemají prakticky co hrát. Víceméně se plouží po jevišti, odříkávají text - a víc nic. Jaký byl Josef Váchal? Jaké byly jeho ženy? To se nedozvíme. Inscenace, v takto povšechné poloze, by mohla plynout dvacet minut nebo dvě hodiny a příliš by se nezměnilo.
.

Bylo-li o Mikuláškově Maryše v ND řečeno, že je osekána na dramatickou dřeň, je Maryša LIVE Štěpána Gajdoše, hraná pod hlavičkou DAMÚZY v pražské nuselské kavárně Ňáký kafe, osekána rovnou jen na tři dramatické situace: naléhání rodičů na Maryšu, aby si vzala Vávru (odehrává se vlastně již v okamžiku svatby), návrat Francka z vojny a Maryšino ocitnutí se v kleštích, kterým je vystavena ze strany Francka (nabízí jí útěk do Brna) a Vávry (vyhrožuje zabitím Franckovi) a závěrečné "sezení u kafe".

Inscenátoři učinili rozumné rozhodnutí: prostředí kavárny sice nabízí jedinečný prostor s jistou (byť ne příliš pevnou) vazbou k textu, zároveň ale ztěžuje (rozostřuje) divákovu pozornost (hraje se po celé kavárně mezi diváky i venku, za okny kavárny) - na nějaké soustředěné sledování herecké akce zde nejsou vhodné podmínky. Podstatné je exponování zmíněných situací: a to se inscenátorům, zvláště prostřednictvím jasně nahozených postav (generace "uvážlivých" rodičů - Vávra, Lízalovi - vs. generace dětí - vlastně ještě dětsky vypadající a vzdorující Maryša, klackovitý Francek) daří.
Jiná věc ovšem je, že se tyto situace prakticky nijak nerozvíjejí a charaktery postav nijak neprohlubují. Že tahle Maryša je vlastně jen rázným digestem předlohy - s výsledkem ne nepodobným Maryše Mikuláškově. Obávám se, že za daných podmínek tomu nemohlo být jinak (a že si toho inscenátoři byli vědomi).

Švejda: Soucit (Schaubühne am Lehniner Platz Berlin - PDFNJ 2017)

Míšková: Dobrý bůh z Manhattanu (Český rozhlas Vltava)

Mikulka: Městečko Fake News (11:55 na Jatkách 78)

Kykalová: OST-RA-VAR 2017 středa 29.11.)

Národní divadlo moravskoslezské: Sissi (Útěky Alžběty Rakouské)
Komorní scéna Aréna: Obraz

Dubský: OST-RA-VAR 2017 (středa 29.11.)

Národní divadlo moravskoslezské: Sissi (Útěky Alžběty Rakouské)