Že málo je i na divadle většinou více je stará otřepaná pravda. A přesto je milé se o ní znovu a znovu utvrzovat. V DISKU vystačí s pěti magnetofony, několika plastovými vojáčky různých velikostí a pár lampičkami. A s Macbethem osekaným jen na to opravdu nejnutnější (možná až na hranici srozumitelnosti pro neobeznámené). A hned je s čím si hrát. Do tmy svítí monitorky magnetofonů jak žhnoucí oči čarodějnic. V Birnamském lese hrají otec a syn Macduffové na schovávanou. Slova věštby, patřičně trhaná a zkreslená se čas od času sama ozývají z pásek, jež se roztočí bez cizího zásahu a důležité vzkazy a povely jsou přehrávány z magnetických karet (nebo čeho? přiznávám že podobný přístroj na bázi magnetofonu jsem v životě neviděl). Na páskách jsou nahrány zvukové efekty, dialogy i monology, přičemž třeba ten klíčový v němž Lady Macbeth ponouká muže na dráhu zločinu se odvíjí z pásku ukrytého v jejích ústech. A k tomu odkazy na počítačové hry, závěrečná bitva coby stínohra vojáčků kácejících se na přebasované bedně… Spousta drobností a detailů. Milovníci Buchet a loutek, Handa Gote a jiných věrozvěstů „divného divadla“ by tuto produkci neměli minout.
↧
Škorpil: Thunder. Enter the three Witches (KALD DAMU)
↧
Mikulka: Elegance molekuly (Dejvické divadlo)
Paradox Zelenkovy dejvické elegance
Na úvod trochu sebekritiky: když se před více než rokem stal uměleckým šéfem Dejvického Divadla Martin Myšička, myslel jsem si (a taky jsem to porůznu psal a říkal), že to nejspíš bude znamenat autopilota, setrvání u osvědčených jistot, málo premiér a to ještě jen skromných komorních titulů, protože na nic jiného si zdejší hvězdy nedokážou vyšetřit čas. Byla to pořádná trefa vedle, v letošní sezóně Dejvičtí přišli s už třetí velkou a reprezentativně obsazenou inscenací, a jakkoli lze vůči jejich kvalitám vznášet nejrůznější pochyby, nelze nevidět, že na jistotu primárně nehraje ani jedna z nich. Což platí i o novince, ve které Petr Zelenka téměř dokumentárně zpracoval životní a vědecké osudy Antonína Holého, (spolu)objevitele léku na AIDS.
![]()
V případě Zelenkovy inscenace je to ovšem trochu komplikovanější. Sázka na nepříliš dramatický příběh českého chemika byla na úrovni dramaturgického záměru nepochybně docela odvážným krokem do nejistoty. Zelenka nicméně suverénně potvrdil, že je nejšikovnějším a řemeslně nezdatnějším českým dramatikem posledních let. Výsledek je tak z hlediska úvodní úvahy poněkud paradoxní: s nesnadným zadáním se totiž autor i režisér v jedné osobě vyrovnal způsobem, který si označení „hry na jistotu“ zaslouží zcela nepochybně.
Zůstaneme-li u tohoto úhlu pohledu, Elegance molekuly nabízí samé spolehlivě zabírající ingredience, v dávkách pečlivě vyvážených a dobře stravitelných. Počínaje nezbytnou faktografií (účelovost řady dialogů byla zřejmá, ale míru snesitelnosti nepřesáhla), přes napětí, jestli se vývoj nového léku povede (přičemž všichni vědí, že to dopadne dobře), dojemné pasáže s poněkud podivínským vědcem a ještě dojemnější výstupy starého vědce stiženého Parkinsonovou nemocí. A taky neokázale mužná přátelství, ještě neokázalejší ženskou pevnost nebo spoustu pasáží, ve kterých si může české publikum užít hrdost na mimořádného rodáka. Chybět nemůže ani řada legrácek a hlášek, přímočarých, ironických i sebeironických, občas trochu cynických. Ty představení náležitě provzdušňují, odlehčují vážné scény, ale zas ne tak moc, aby vážnost doopravdy shodily nebo se snad mohly někoho vyloženě dotknout.
![]()
Vše rámuje postava pitomoučké studentky novinařiny, která vlezle pronásleduje paní Holou, jíž se mimo jiné snaží přesvědčit, že by to chtělo jejího (nedávno zesnulého) chotě zpopularizovat nějakou chytlavě lidskou historkou. Dlouho tak ztělesňuje banální povrchnost dnešní doby, včetně zarputilé fascinace miliardou vydělanou na patentech; v závěru se však příznačně ukáže, že i tahle slečna má dobré jadérko a taky to, že paní Holá není až takový suchar, jak to celou dobu vypadalo. (Najde se ostatně i ona chytlavá a navíc i trochu tajemná historka.) To už se ale shůry snáší déšť bankovek, přičemž se na různé způsoby uvažuje o tom, že peníze nejsou a nemají být tím nejdůležitějším. Konec konců, vztah mezi ušlechtilou pomocí nemocným, čistou vědou a „špinavým“, leč nezbytným byznysem je téma, kolem kterého se tak trochu točí celá inscenace. I když, nutno dodat, žádné závratné hlubiny se tu neotvírají.
![]()
Shrnuto a podtrženo: Elegance molekuly je inscenace, které nechybí vlastně vůbec nic. Tím spíš, že zahrané je to všechno vesměs velmi dobře, což ostatně v Dejvicích není žádné překvapení. S vědomím dalšího možného minelu si tedy nakonec tipnu, že publikum bude s tímto typem hlazení po srsti zcela spokojeno a že Petr Zelenka má dost možná námět na další film.
více informací o inscenaci
foto Hynek Glos
↧
↧
Mikulka: Můj dům, můj hrad (Depresivní děti – Venuše ve Švehlovce)
Být pozorovatelem voyeurů
Začne se zdánlivými banalitami v podobě ironizovaných zpráv o sociologickém průzkumu „jednoho domu“, od nich se však postupně přejde k přehrabování (a to doslova) intimností jednotlivých účinkujících. Nakonec jsou do téhle podivné hry vtaženi i diváci (nutno dodat, že pouze dobrovolníci), kteří si mohou vyměňovat svá tajemství s účinkujícími a potom i navzájem mezi sebou, zabalená (opět doslova) do papírku jako čokoládové bonbóny.
Depresivní děti se pohybují na hranici divadla, především v první části bohužel ne úplně přesvědčivě zahraného, a jakési stále méně ironické psychohry. Čemuž pomáhá jak tajemná atmosféra, tak kruh, do kterého jsou diváci rozesazeni. Vylosovaní herci jsou tu náhle za sebe, předvádějí obsah svých kabelek či nočních stolků a přiznávají se k intimnostem, které se ve společnosti rozhodně neříkávají. Vy se na to díváte a cítíte se poněkud podivně. Což nejspíš bylo cílem.
![]()
Odhaduji, že přímočaře nekomplikované potěšení z téhle podívané nejspíš neměli ani případní voyeuři v publiku, vždyť taková činnost je – alespoň si to tak představuji – rázu dosti intimního i pro samotného pozorovatele, a tady jste stále na očích dalších čtyřiceti lidí. Taky si můžete říkat, že to vlastně žádné pořádné odhalování není: Bůh ví, co je všech těch řečech doopravdy a co jen stylizace (jakkoli odhaduji, že pravdy tam mohlo být docela dost). A taky, co je to za odhalování, když se provádí opakovaně, reprízu za reprízou.
Můj osobní tip je, že nakonec stejně jde víc o publikum, než o účinkující, tím spíš, že ti už musí být po dvou letech po premiéře v tomto ohledu docela otřískaní. Nepřestává mě udivovat ochota a viditelná chuť celé řady diváků vystavit se pozorování, stát se objektem onoho divadelního voyeurismu. S chutí vyskočit, jít mezi herce, nechat si zavázat oči, po hmatu hledat toho pravého, nechat si za to pošeptat tajemství - a pak ještě jako nášup po skončení představení měnit svá vlastní tajemství za bonbóny s ostatními. Konec konců, cílem asi byl i ten údiv. Takže závěrečné hlášení z předposlední derniéry: z Venuše jsem na tramvaj odcházel jako podivně se cítící, udivený divák. I když bez bonbónů.
více informací zde
foto Michaela Škvrňáková
o premiéře na Nadivadlo psal Martin Švejda ( tady )
Začne se zdánlivými banalitami v podobě ironizovaných zpráv o sociologickém průzkumu „jednoho domu“, od nich se však postupně přejde k přehrabování (a to doslova) intimností jednotlivých účinkujících. Nakonec jsou do téhle podivné hry vtaženi i diváci (nutno dodat, že pouze dobrovolníci), kteří si mohou vyměňovat svá tajemství s účinkujícími a potom i navzájem mezi sebou, zabalená (opět doslova) do papírku jako čokoládové bonbóny.
Depresivní děti se pohybují na hranici divadla, především v první části bohužel ne úplně přesvědčivě zahraného, a jakési stále méně ironické psychohry. Čemuž pomáhá jak tajemná atmosféra, tak kruh, do kterého jsou diváci rozesazeni. Vylosovaní herci jsou tu náhle za sebe, předvádějí obsah svých kabelek či nočních stolků a přiznávají se k intimnostem, které se ve společnosti rozhodně neříkávají. Vy se na to díváte a cítíte se poněkud podivně. Což nejspíš bylo cílem.
Odhaduji, že přímočaře nekomplikované potěšení z téhle podívané nejspíš neměli ani případní voyeuři v publiku, vždyť taková činnost je – alespoň si to tak představuji – rázu dosti intimního i pro samotného pozorovatele, a tady jste stále na očích dalších čtyřiceti lidí. Taky si můžete říkat, že to vlastně žádné pořádné odhalování není: Bůh ví, co je všech těch řečech doopravdy a co jen stylizace (jakkoli odhaduji, že pravdy tam mohlo být docela dost). A taky, co je to za odhalování, když se provádí opakovaně, reprízu za reprízou.
Můj osobní tip je, že nakonec stejně jde víc o publikum, než o účinkující, tím spíš, že ti už musí být po dvou letech po premiéře v tomto ohledu docela otřískaní. Nepřestává mě udivovat ochota a viditelná chuť celé řady diváků vystavit se pozorování, stát se objektem onoho divadelního voyeurismu. S chutí vyskočit, jít mezi herce, nechat si zavázat oči, po hmatu hledat toho pravého, nechat si za to pošeptat tajemství - a pak ještě jako nášup po skončení představení měnit svá vlastní tajemství za bonbóny s ostatními. Konec konců, cílem asi byl i ten údiv. Takže závěrečné hlášení z předposlední derniéry: z Venuše jsem na tramvaj odcházel jako podivně se cítící, udivený divák. I když bez bonbónů.
více informací zde
foto Michaela Škvrňáková
o premiéře na Nadivadlo psal Martin Švejda ( tady )
↧
Švejda: Měsíční sonáta č. 11 (Divadlo NoD)
Janek Lesák a spol. přišli v Měsíční sonátě č. 11 s nápadem, který se v posledku ukázal jako natolik nosný, že utáhl celý, hodinu a čtvrt trvající večer: inscenační zpracování "skutečného přepisu komunikace Apolla 11 s řídícím centrem NASA v Houstnu", tedy amerického letu s prvním přistáním lidí na Měsíci v roce 1969, pojali jako hudební "jízdu" tří dýdžejů.
![]()
Nejenže produkce - v patřičně klubově taneční scénografií, tedy s neustálým čarováním světel a hypnotizujícím dunivým rytmem - dobře koresponduje s charakterem sesterského prostoru NoDu, legendárním ROXY, ale také se strefuje do postoje, jaký asi tak - odhaduji - mohou mít dnešní mladí (z nichž se především rekrutuje publikum NoDu) k trojici amerických astronautů: že to museli bejt fakt jako dost zajímaví týpci, když něco takovýho dokázali.
A tak jsou Armstrong, Aldrin a Collins vyobrazeni jako cool mladíci, kteří svůj výlet do kosmu berou jako showmanský hudební set, při kterém zároveň docela normálně hrají počítačové hry, vzájemně se špičkují atd. atd. Tvůrci zvolili k látce přístup adekvátní postoji svého publika: jen celé to hrdinství nebrat zbytečně vážně, ale spíš hravě, v nadsázce. Vychází jim to - a přitom se jim v závěru daří nenásilně dojít i k jistému poselství: že takového hrdinství - vlastně celkem obyčejného - je schopný kdokoli z nás. Astronauté si v předposledním obrazu večera dělají na Měsíci piknik, sedí u stolečku, popíjejí šampaňské, dívají se na otáčející se Zemi - a z reproduktorů znějí "ikonické" ukázky, přibližující jiné hrdiny: Václava Havla, hokejisty z Nagana apod.
Hře schází skutečně dramatická páteř, běží jen epicky, a když už to trochu začíná být nuda, vypomůže si různými žertíky a ornamentalizujícími odbočkami - nakonec se ale ukáže, že to zas tolik nevadí.
Měsční sonáta č. 11 by vlastně mohla sloužit jako edukativní inscenace pro dnešní dejme tomu gymnazisty. A to myslím jako pochvalu.
Nejenže produkce - v patřičně klubově taneční scénografií, tedy s neustálým čarováním světel a hypnotizujícím dunivým rytmem - dobře koresponduje s charakterem sesterského prostoru NoDu, legendárním ROXY, ale také se strefuje do postoje, jaký asi tak - odhaduji - mohou mít dnešní mladí (z nichž se především rekrutuje publikum NoDu) k trojici amerických astronautů: že to museli bejt fakt jako dost zajímaví týpci, když něco takovýho dokázali.
A tak jsou Armstrong, Aldrin a Collins vyobrazeni jako cool mladíci, kteří svůj výlet do kosmu berou jako showmanský hudební set, při kterém zároveň docela normálně hrají počítačové hry, vzájemně se špičkují atd. atd. Tvůrci zvolili k látce přístup adekvátní postoji svého publika: jen celé to hrdinství nebrat zbytečně vážně, ale spíš hravě, v nadsázce. Vychází jim to - a přitom se jim v závěru daří nenásilně dojít i k jistému poselství: že takového hrdinství - vlastně celkem obyčejného - je schopný kdokoli z nás. Astronauté si v předposledním obrazu večera dělají na Měsíci piknik, sedí u stolečku, popíjejí šampaňské, dívají se na otáčející se Zemi - a z reproduktorů znějí "ikonické" ukázky, přibližující jiné hrdiny: Václava Havla, hokejisty z Nagana apod.
Hře schází skutečně dramatická páteř, běží jen epicky, a když už to trochu začíná být nuda, vypomůže si různými žertíky a ornamentalizujícími odbočkami - nakonec se ale ukáže, že to zas tolik nevadí.
Měsční sonáta č. 11 by vlastně mohla sloužit jako edukativní inscenace pro dnešní dejme tomu gymnazisty. A to myslím jako pochvalu.
↧
Mikulka: Dům v jabloních (Pomezí)
Nahoru po schodišti dolů
Ty strmé schody z haly do prvního patra jsem během zhruba dvou a půl hodin vyklusal tam a zpátky asi čtyřicetkrát. Ale nutno říci, že to nebyla nadarmo vynaložená námaha. Oproti předcházejícím projektům Pomezí je Dům v jabloních o poznání divadelnější, srozumitelnější (nebo snad přesněji řečeno, usledovatelnější) a celkově sevřenější. Pro návštěvníka imerzivního představení zcela typická frustrace typu „někde se děje něco zajímavého a já to už zase nestíhám“ byla tentokrát o poznání méně intenzivní. Ale možná si jen začínám zvykat.
Funkcionalistická Winternitzova vila je v porovnání s domem na Florenci nebo zahradou usedlosti Mazanka hracím prostředím relativně komorním a omezeným, navíc se tentokrát inscenátoři viditelně více soustředili na samotný příběh a jeho postavy než na výtvarnou stránku. Základní prvky stylu nicméně zůstaly zachovány, diváci-hosté zevnitř sledují tajemný příběh s otevřeným koncem (v tomto případě téměř detektivní), do kterého lze postupně a docela dobrodružně pronikat. Skládání střípků informací bylo tentokrát vylepšeno časovými smyčkami, ve kterých se dění pohybovalo, a také čímsi na způsob refrénů: skupinka sedmi účinkujících se víceméně pravidelně scházela dole v hale, kde předvedla stále nervóznější a podrážděnější verzi začátku jedné hodně nepovedené domácí vernisáže.
Mimochodem: zahrané to bylo už na první repríze velmi suverénně. Je vidět, že parta kolem Pomezí už má s tímto typem produkcí dostatek zkušeností, účinkující se nenechají zaskočit nezbytnými improvizacemi při odpovědích na otázky od diváků-hostů, umí si své hloučky pěkně povodit i napnout, a přitom zcela samozřejmě drží figury. Tentokrát to všichni měli usnadněné tím, že základní typy z lepší prvorepublikové společnosti byly na začátku vcelku jasně dané, komplikovat a znejisťovat se začaly teprve postupem doby. Svůj význam ale měly i zdánlivě přehlédnutelné detaily, třeba to, jak zpočátku bezstarostná dobově popová hudba postupně nabírá na hrozivosti.
Z pokladnického hlediska je ovšem imerzivní divadlo nápad k nezaplacení: představení, na které můžete jít klidně třikrát, a pořád je co objevovat, po čem pátrat a čím být překvapen. Kterýžto přístup k věci, zcela nezištně, nutno dodat, docela doporučuji. Sám bych se rád zašel podívat ještě jednou, konec konců i proto, abych napravil špatný dojem, který jsem zanechal poněkud nevhodným společenským oděvem (výzvu k zachování dress codu jsem si bohužel přečetl, až když už bylo pozdě).
více informací zde
foto Facebook
o Domu v jabloních budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava v úterý 17.4. ráno po osmé (a nejspíš něm budu psát i do Světa a divadla)
↧
↧
Mikulka: Thelma a Selma (A-Studio Rubín)
Titul i celá inscenace odkazuje k feministickému kultovnímu filmu Thelma a Louisa, hovoří se tu především o vztazích mezi ženami a muži (a to z pohledu žen), celková nálada je však naprosto odlišná. Místo hollywoodského patosu, symbolizovaného zpomaleným záběrem dvojice zoufale hrdých žen, nalézajících svobodu ve skoku do Grand Canyonu, se v Rubínu rozehrává rafinovaně ironická partie, která všechna nadhozená témata obratem zpochybňuje a převrací naruby.
![]()
Inscenace dramatičky Dagmar Radové a režiséra Jiřího Ondry přivádí na scénu dvojici žen v neurčitém středím věku a spolu s nimi muže, který je spíš projekčním plátnem vzpomínek a snů, než samostatnou postavou v běžném slova smyslu (kromě toho se též stará o živý hudební doprovod). A celé se to odehrává v dosti bizarní, občas až parodické zálesácko-country atmosféře nezaměnitelně české provenience. Což ostatně ve finále potvrdí i ikonický moped Pionýr: pokud tomu dobře rozumím, je tu nejen ironicky odmocněným odkazem na bourák, ve kterém se americkými prériemi proháněly hrdinky výše zmíněného filmu, ale současně též připomínkou svérázného dopravně-erotického symbolu české venkovské mládeže dob pozdně normalizačních.
Ondra ku prospěchu věci nic neilustruje, nechává obě dámy rozehrávat vztahové snění i vzpomínky na (nepovedené) reálné vztahy v absurdně asociativním doprovodu, ve kterém nechybí ani pochybné tanečky nebo nepřípadně dramatická hudba. Výsledkem je velmi zábavný mix, ve kterém se vážná témata prolínají s citacemi profláklých klišé i se shazovačkami na všechny způsoby, aniž by mezi nimi byla patrná ostrá hranice a aniž by se přitom příliš okatě tlačilo na pilu. Což by samozřejmě nemohlo tak dobře vycházet, kdyby to nebylo výborně zahrané. Pozornost se logicky soustředí na obě dámy, Alenu Štréblovou a Pavlína Štorkovou (druhá jmenovaná v několika sebezpytných monolozích doslova zazářila), Petr Šmíd jim kromě hudebních vstupů důstojně sekunduje mužně nehybnou tváří a posléze též neméně mužně odhalenou hrudí.
Přiznám se, že jsem se na premiéru do Rubínu vypravil zcela prost jakýchkoli očekávání a navíc hanebně nepřipraven, dokonce i ten slavný film jsem musel dohledávat až ex post - a bylo z toho jedno z nejpříjemnějších překvapení letošní sezóny. Režijně, herecky, ale především ve schopnosti zacházet s vážnými tématy nevážným způsobem, přitom ale tak, aby se neztratil jejich smysl.
více informací zde
fotky, zdá se, zatím nejsou
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava ve středu 18.4. ráno po osmé
více informací zde
fotky, zdá se, zatím nejsou
o inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava ve středu 18.4. ráno po osmé
↧
Mikulka: Élektra (Divadlo v Dlouhé)
Ze Sofoklovy Élektry se v nastudování Hany Burešové stalo cosi na způsob toho, co si lze bez velké námahy představit pod pojmem „moderně pojatá klasika“. Umírněně dnešní kostýmy, zcela současně znějící překlad, chór redukovaný na trio, odhalené zákulisí, hodně černé, žádná pseudoantická kašírka. Patos nechybí, ale je dávkován uměřeně. Žádné velké aktualizace (snad s výjimkou podtržení motivu ochoty přizpůsobit se panující moci) a už vůbec žádné výstřednosti (zde pro změnu s výjimkou dost samoúčelného vykřikování zupáckých vojenských povelů). Představení trvá jen něco málo přes hodinu, není tu místo na žádné ornamenty, vše plyne svižně a spořádaně. O tom, že Sofokles napsal dílo nabité zásadními a hluboce založenými otázkami, taky jistě nebudou pochybnosti.
![]()
Jenže navzdory tomu všemu je to představení, které proplyne, aniž by zanechalo výraznější stopu. Háček vězí právě v oné všeprostupující spořádanosti, odhadnutelnosti, dokonalé nepřekvapivosti všeho, co se před vámi odehrává. Herci v čele Evou Hacurovou jsou tak říkajíc solidní, spolehlivě předvedou vše, co je potřeba, chór vždy ve správný okamžik vzhlédne do provaziště nebo zalomí rukama, všichni se pohybují s naléhavou vážností (že je to občas až nechtěně směšné), ocelové dveře se s mohutným echem zabuchují, vypjaté momenty jsou pečlivě a názorně doilustrovány industriálními zvuky nebo změnou osvětlení. Jako spolehlivá informace o slavné hře to nepochybně stačí, na opravdový zážitek je to málo.
![]()
Jediný - nedlouhý - moment, kdy jsem představení začal sledovat se skutečným zájmem, nastal, když se objevila Petra Špalková jako poněkud ordinérní královna Klytaiméstra. Zdánlivě nenarušitelná akademická krusta najednou praskla a na scéně se začalo cosi skutečně odehrávat, bylo cítit, že nesledujeme pouze pečlivě nachoreografované emoce, ale postavu, které se dá věřit, že to v ní skutečně vře. (Zajímavé je, že když se v závěru o něco podobného pokusil Jan Meduna coby frajírkovsky zbabělý král Aighistos, vyznělo to už jen banálně).
Pro pořádek nutno dodat, že publikum na první repríze působilo zcela spokojeně, tleskalo se sice bez viditelného nadšení, ale o to déle. Odhaduji, že je to situace pro současnou podobu Divadla v Dlouhé docela příznačná.
Více informací o inscenaci zde
foto Martin Špelda
Jenže navzdory tomu všemu je to představení, které proplyne, aniž by zanechalo výraznější stopu. Háček vězí právě v oné všeprostupující spořádanosti, odhadnutelnosti, dokonalé nepřekvapivosti všeho, co se před vámi odehrává. Herci v čele Evou Hacurovou jsou tak říkajíc solidní, spolehlivě předvedou vše, co je potřeba, chór vždy ve správný okamžik vzhlédne do provaziště nebo zalomí rukama, všichni se pohybují s naléhavou vážností (že je to občas až nechtěně směšné), ocelové dveře se s mohutným echem zabuchují, vypjaté momenty jsou pečlivě a názorně doilustrovány industriálními zvuky nebo změnou osvětlení. Jako spolehlivá informace o slavné hře to nepochybně stačí, na opravdový zážitek je to málo.
Jediný - nedlouhý - moment, kdy jsem představení začal sledovat se skutečným zájmem, nastal, když se objevila Petra Špalková jako poněkud ordinérní královna Klytaiméstra. Zdánlivě nenarušitelná akademická krusta najednou praskla a na scéně se začalo cosi skutečně odehrávat, bylo cítit, že nesledujeme pouze pečlivě nachoreografované emoce, ale postavu, které se dá věřit, že to v ní skutečně vře. (Zajímavé je, že když se v závěru o něco podobného pokusil Jan Meduna coby frajírkovsky zbabělý král Aighistos, vyznělo to už jen banálně).
Pro pořádek nutno dodat, že publikum na první repríze působilo zcela spokojeně, tleskalo se sice bez viditelného nadšení, ale o to déle. Odhaduji, že je to situace pro současnou podobu Divadla v Dlouhé docela příznačná.
Více informací o inscenaci zde
foto Martin Špelda
↧
Mikulka: Frljić v Brně. Skandál!
aneb Slovo do vlastních řad
Před časem jsme se tu na Nadivadle shodli na tom, že v Česku Oliver Frljić nikoho pořádně naštvat nemůže, že tu jsme na něco takového až moc vlažní (viz níže). No vida, a ono se ukázalo, že může.
Při sledování všemožných debat a reakcí nejrůznější úrovně se téměř ve všem shodnu s mainstreamovým hlasem mé sociální bubliny: zakazovat skandální divadelní představení je nesmysl, sebrat za něco takového festivalu peníze by bylo vysloveně hanebné a rozčilovat se nad něčím, co jsem neviděl a neznám kontext, je pochybné. Ale stejně se nemůžu zbavit takové trochu nepříjemné pachutě.
Mám totiž dojem, že právě sklapla jedna zcela záměrně nastražená past a že to dáváme s chutí a převahou sežrat těm, kteří se do ní chytili. Frljić vybudoval svou divadelní existenci na tom, že se snaží provokovat, dráždit a urážet. Je v tom nepochybně šikovný, cílevědomý a bezohledný. Podstatná část jeho úspěchu a popularity spočívá v tom, že se uražená cílovka naštvaně ozve - a vzápětí se jí dostane poučení o nezadatelném právu umění na svobodu. Popuzuje vás pohled na oběšeného papeže nebo na Ježíše, znásilňujícího muslimskou ženu? Pak nechápete, že svoboda spočívá v tom, že se smějí veřejně říkat i nepohodlné, nehezké a provokativní názory. Nejspíš taky vůbec nevíte, o čem mluvíte a navíc vás nikdo nenutí, abyste se na to chodili do divadla dívat, když se vám to nelíbí (abych parafrázoval ty nejobvyklejší argumenty).
Jasně, souhlasím, svoboda umění je nutná. Zakazování je nepřijatelné. Jasně, ty odmítavé reakce jsou často hloupé a agresivní. Jasně, málokdo z těch naštvaných zná kontext a skoro nikdo nic od Frljiće neviděl. Ale i tak, milí přátelé z mé vlastní sociální bubliny: vážně vám to naše spravedlivé rozhořčení nad nenávistnou omezeností oněch vyprovokovaných zabedněnců nepřipadá tak trochu pokrytecké?
Upřímně se těším na další ročník Zlatého slavíka a na to, jak se budou dnešní principiální bojovníci za svobodu šíření nepohodlných názorů brát - řekněme - za právo skupiny Ortel zazpívat v televizi nějakou chytlavou písničku o muslimech. Jak se všichni poctivě seznámí s kontextem, koupí si cédéčko, půjdou se podívat na koncert - a nebudou se jen tak naštvaně, povrchně a neinformovaně rozčilovat nad fašizujícími stupiditami nějakého zabedněnce. Jasně, já si stejně jako vy přesně tohle o Ortelu myslím, a nejspíš stejně jako vy jen na základě velmi kusé znalosti věci. Ortel je zkrátka poněkud odpudivá záležitost a nemám chuť s ním ztrácet čas. No a teď si zkuste, milí přátelé z mé vlastní sociální bubliny, čistě jen jako myšlenkový experiment, provést přesmyčku Frljić-Divadelní svět / Ortel-Zlatý slavík. Třeba pak ty úvahy o právu na nepohodlný názor a pohrdání těmi, které se Frljićovi podařilo naštvat, přestanou být tak pohodlně jednoduché.
P.S.
O pražském představení Prokletí (bude k vidění na festivalu Divadelní svět Brno spolu s Naším a vaším násilím) jsme na Nadivadle psali tady: Mikulka, Etlíková, Švejda, Škorpil
↧
Králík: Den závislosti (Divadlo Letí – VILA Štvanice)
Tomáš Dianiška napsal v podstatě divadelní adaptaci známého filmu Michela Gondryho Věčný svit neposkvrněné mysli, jen je zvláštní, že se informace o přímé inspiraci neobjeví ani v titulu, ani v anotaci inscenace, není zmíněna ani v rozhovoru dramaturga s autorem v programu k inscenaci. Tudíž lze konstatovat, že se do značné míry jedná o plagiát.
![]()
Změny v základním příběhu jsou totiž skutečně minimální. Zážitková agentura Minority nabízí „výlety v mysli“ a nové vzpomínky (ve filmu společnost Lacuna nabízí selektivní vymazání nežádoucích vzpomínek), hrdina Philip v Dianiškově hře si vyžádá návrat do vlastních vzpomínek a snaží se v nich zůstat se svou ztracenou zemřelou láskou Evou (ve filmu si hlavní hrdina žádá vymazání vzpomínky na svou ztracenou osudovou lásku, ale během vymazání si to rozmyslí, ve vzpomínkách provádí revizi vztahu a snaží se pro ně najít útočiště). Tedy zcela totožný koncept cestování vlastní myslí se snahou zadržet cenné vzpomínky a časoprostorových průchodů mezi realitou a fikcí, jež se téměř všechny odehrávají v hlavě hlavní postavy. Film však onen koncept zpracoval nesrovnatelně bravurněji.
![]()
Dianiškův Věčný svit má samozřejmě i jisté obměny, hlavní hrdina je inspirován postavou autora sci-fi Philipa K. Dicka, je tu navrch rozdvojení osobnosti, časté téma Dickových děl, setkání s mimozemskou civilizací, androidi coby replikanti živých osob, jiné jsou i detaily vzpomínaného vztahu a také se tu – vtipně zkarikované - objeví postavy popkultury jako Michael Jackson, Whitney Houston či David Bowie.
Napsané a nastudované je to šikovně a vtipně, inscenace režiséra Jana Holce de facto sestává ze sledu zábavných scének (jen přechody do dalších a dalších rovin skutečnosti postupem doby začínají být únavné). Vyniknou přitom spíš „doprovodné“ postavy. Koženého replikanta/zaměstnance společnosti Minority výborně hraje Tomáš Kobr, Richard Fiala skvěle předvede groteskní figury od koktavého psychiatra přes cizokrajného tatéra po zparodované postavy showbyznysu.
RADEK KRÁLÍK
Více informací o inscenaci zde
foto Facebook
Změny v základním příběhu jsou totiž skutečně minimální. Zážitková agentura Minority nabízí „výlety v mysli“ a nové vzpomínky (ve filmu společnost Lacuna nabízí selektivní vymazání nežádoucích vzpomínek), hrdina Philip v Dianiškově hře si vyžádá návrat do vlastních vzpomínek a snaží se v nich zůstat se svou ztracenou zemřelou láskou Evou (ve filmu si hlavní hrdina žádá vymazání vzpomínky na svou ztracenou osudovou lásku, ale během vymazání si to rozmyslí, ve vzpomínkách provádí revizi vztahu a snaží se pro ně najít útočiště). Tedy zcela totožný koncept cestování vlastní myslí se snahou zadržet cenné vzpomínky a časoprostorových průchodů mezi realitou a fikcí, jež se téměř všechny odehrávají v hlavě hlavní postavy. Film však onen koncept zpracoval nesrovnatelně bravurněji.
Dianiškův Věčný svit má samozřejmě i jisté obměny, hlavní hrdina je inspirován postavou autora sci-fi Philipa K. Dicka, je tu navrch rozdvojení osobnosti, časté téma Dickových děl, setkání s mimozemskou civilizací, androidi coby replikanti živých osob, jiné jsou i detaily vzpomínaného vztahu a také se tu – vtipně zkarikované - objeví postavy popkultury jako Michael Jackson, Whitney Houston či David Bowie.
Napsané a nastudované je to šikovně a vtipně, inscenace režiséra Jana Holce de facto sestává ze sledu zábavných scének (jen přechody do dalších a dalších rovin skutečnosti postupem doby začínají být únavné). Vyniknou přitom spíš „doprovodné“ postavy. Koženého replikanta/zaměstnance společnosti Minority výborně hraje Tomáš Kobr, Richard Fiala skvěle předvede groteskní figury od koktavého psychiatra přes cizokrajného tatéra po zparodované postavy showbyznysu.
RADEK KRÁLÍK
Více informací o inscenaci zde
foto Facebook
↧
↧
Švejda: Bordel L'Amour (Depresivní děti touží po penězích a Taupunkt e.V - Venuše ve Švehlovce)
Bordel L'Amour je dosavadním vyvrcholením zájmu Jakuba Čermáka o sociologické a psychologické aspekty divadla. Pasáže, kde se divadlo setkává/protíná s těmito společenskými disciplínami, tvoří stěžejní část inscenace (či lépe řečeno projektu).
V prvé, seznamovací fázi si diváci, jejichž počet je omezen na pouhých čtrnáct, vyberou (či jsou jim přiděleny) tři druhy lásky, které pak ve druhé fázi v hodinovém hotelu lásky - v krátké, cca pětiminutové "proceduře" - prožijí jen sami s jedním z účinkujících ("zaměstnancem" hotelu) na vlastní kůži v jednom z oddělených "pokojíků". Že jde o hraniční zážitek, při kterém je váha přenesena spíš na samotného diváka, nemusím asi upozorňovat.
![]()
Jste-li totiž odvedeni, tak jako například já, za zážitkem "Láska za hrob" a jedna z účinkujících, Barbora Šupová, s níž jste si dosud v "civilu" pouze vyměňovali zprávy o poskytnutí vstupenek na představení ve Švehlovce, začne intimně oslovovat Martine, položí vás na lůžko, přikryje vám oči šátkem a vypráví (zčásti improvizovaně, zčásti naučeně), co k vám cítí, a nakonec si k vám na lůžko přilehne, určitě vás to neponechá chladnými. Přinejmenším se musíte rozhodnout, jaký postoj k této situaci zaujmete: zůstanete v pozici nezúčastněného diváka, budete ji prožívat jen racionálně, či se tomuto zážitku emocionálně oddáte? Smazávání hranice mezi realitou a fikcí, divákovo "svobodné" určování, co od divadla vlastně požaduje - to je, zdá se mi, oč Čermákovi běží.
Problém Bordel L'Amour je však v tom, že tento zajímavý segment produkce zasazuje do složité, kostrbatě vybudované konstrukce, která chce říct pouze a jen to, že láska má mnoho podob a nakonec nad vším zvítězí. To, co se kolem zmiňovaného segmentu odehrává, je totiž v principu jen ilustrací tohoto sdělení. Někdy zajímavěji podanou (když režisér například v závěrečné, třetí fázi večera vybuduje silný divadelní obraz, v němž se naráz potkávají různé podoby lásky - romantická, sadistická, vyhořelá apod.), někdy méně (když ve druhé fázi "bordelmamá" vyplňuje čekání zákazníků na zážitek "přednáškou" o různých aspektech lásky), ale pořád jen ilustrací.
Kdyby Jakub Čermák upřel pozornost jen na to, co jej (zřejmě) nejvíc zajímá a jal se to co nejpodrobněji ohledávat (byť by třeba byl konečný tvar produkce krajně nejistý), udělal by myslím lépe. Takto se snažil myslet i na inscenační celek - a vyšla mu z toho vlastně banalita.
Recenze vyjde v Lidových novinách
V prvé, seznamovací fázi si diváci, jejichž počet je omezen na pouhých čtrnáct, vyberou (či jsou jim přiděleny) tři druhy lásky, které pak ve druhé fázi v hodinovém hotelu lásky - v krátké, cca pětiminutové "proceduře" - prožijí jen sami s jedním z účinkujících ("zaměstnancem" hotelu) na vlastní kůži v jednom z oddělených "pokojíků". Že jde o hraniční zážitek, při kterém je váha přenesena spíš na samotného diváka, nemusím asi upozorňovat.
Jste-li totiž odvedeni, tak jako například já, za zážitkem "Láska za hrob" a jedna z účinkujících, Barbora Šupová, s níž jste si dosud v "civilu" pouze vyměňovali zprávy o poskytnutí vstupenek na představení ve Švehlovce, začne intimně oslovovat Martine, položí vás na lůžko, přikryje vám oči šátkem a vypráví (zčásti improvizovaně, zčásti naučeně), co k vám cítí, a nakonec si k vám na lůžko přilehne, určitě vás to neponechá chladnými. Přinejmenším se musíte rozhodnout, jaký postoj k této situaci zaujmete: zůstanete v pozici nezúčastněného diváka, budete ji prožívat jen racionálně, či se tomuto zážitku emocionálně oddáte? Smazávání hranice mezi realitou a fikcí, divákovo "svobodné" určování, co od divadla vlastně požaduje - to je, zdá se mi, oč Čermákovi běží.
Problém Bordel L'Amour je však v tom, že tento zajímavý segment produkce zasazuje do složité, kostrbatě vybudované konstrukce, která chce říct pouze a jen to, že láska má mnoho podob a nakonec nad vším zvítězí. To, co se kolem zmiňovaného segmentu odehrává, je totiž v principu jen ilustrací tohoto sdělení. Někdy zajímavěji podanou (když režisér například v závěrečné, třetí fázi večera vybuduje silný divadelní obraz, v němž se naráz potkávají různé podoby lásky - romantická, sadistická, vyhořelá apod.), někdy méně (když ve druhé fázi "bordelmamá" vyplňuje čekání zákazníků na zážitek "přednáškou" o různých aspektech lásky), ale pořád jen ilustrací.
Kdyby Jakub Čermák upřel pozornost jen na to, co jej (zřejmě) nejvíc zajímá a jal se to co nejpodrobněji ohledávat (byť by třeba byl konečný tvar produkce krajně nejistý), udělal by myslím lépe. Takto se snažil myslet i na inscenační celek - a vyšla mu z toho vlastně banalita.
Recenze vyjde v Lidových novinách
↧
Škorpil: Nová dráma 2018 I. (Kabaret normalizácia, Elity, HRANICE_92)
Když jsem si objednával vstupenku na inscenaci Matúše Bachynce Kabaret normalizácia alebo Modlitba pre Martu, měl jsem celkem představu, co mne asi tak čeká. Jak snadno jednoho ten Štědroň zmate. Nic podobného jeho „kabaretům“ se nakonec samozřejmě nekonalo. Inscenace mechanicky a chronologicky projde kariéru Marty Kubišové od jejích počátků po vystoupení na melantrišském balkóně v listopadu 1989 (tato událost zároveň inscenaci rámuje). Informačně nepřináší nic nového a zařazené písně (v – pravda – velmi dobrém podání představitelky titulní role Moniky Potokárové) slouží k těm nejprimitivnějším ilustracím zlomových okamžiků –Lampa vs. podvržené fotografie a konec Golden Kids s následující Magdalénou atp.
Potokárové kolegové Silvia Holečková a Daniel Žulčák (také pěvecky velmi slušně vybavení) se navíc nebojí jít občas za hranici přijatelné karikatury. Zejména tehdy, představují-li reprezentanty komunistické moci. Jsou to v jejich podání obludné a směšné kreatury. Což je princip obvyklý a zároveň nebezpečný. Komunismus je tu zesměšňován skrze osoby, nikoli princip. Jde o tradiční vyviňování se – to ONI a doba, my jsme jen oběti. Nejděsivěji přitom v inscenaci působí dokumentární záběry z antichartovních shromáždění v Národním divadle i Divadle hudby. Slova o tom, že je potřeba zanechat malicherností, neštvat se jeden proti druhému a soustředit se na společné výdobytky a klid na práci pro obecné blaho jsou často slyšet i dnes.
O Havelkových Elitách zde již psal Martin Švejda a musím říct, že s jeho názorem souzním. Jen mne, jak už jsem byl takový rozdrážděný z „Marty“, trochu rozčilovala postava ruského poradce/generála Gruška, která nejprve doprovází harmonikovým motivem Je na západ… podpisy vázacích aktů a na úplný konec – a to mne právě zamrzelo – diriguje z předscény sbor etablovaných polistopadových elit. I ty, Havelko? My nic, to oni? Tentokrát tedy „Sověti“? Dokonce snad „poradci“? V zásadě jde ale opravdu jen o drobnou skvrnku ve velmi dobré – herecky, režijně i scenáristicky – inscenaci.
Generační výpověď je past. Když se o ni někdo na divadle pokusí, jako by měl automaticky (přinejmenším) půl hotovo. Kdy by se odvážil něco namítat, když nám Generace X/Y/Z hraje o svých myšlenkách, trápeních, ideálech a hledání místa ve světě. A když se to ještě okoření poněkud kryptickými odkazy k uprchlíkům a teroru jakožto kontrapunktu? No, kdo by měl tu odvahu? Třeba ten, kdo by od inscenaci HRANICE_92 autorky Alžbety Vrzguly a sdružení Uhol_92 čekal trochu toho divadla, alespoň jeden dva divadelní nápady. Třeba i nějakou tu metaforku, obraz, možná situaci…
Potokárové kolegové Silvia Holečková a Daniel Žulčák (také pěvecky velmi slušně vybavení) se navíc nebojí jít občas za hranici přijatelné karikatury. Zejména tehdy, představují-li reprezentanty komunistické moci. Jsou to v jejich podání obludné a směšné kreatury. Což je princip obvyklý a zároveň nebezpečný. Komunismus je tu zesměšňován skrze osoby, nikoli princip. Jde o tradiční vyviňování se – to ONI a doba, my jsme jen oběti. Nejděsivěji přitom v inscenaci působí dokumentární záběry z antichartovních shromáždění v Národním divadle i Divadle hudby. Slova o tom, že je potřeba zanechat malicherností, neštvat se jeden proti druhému a soustředit se na společné výdobytky a klid na práci pro obecné blaho jsou často slyšet i dnes.
O Havelkových Elitách zde již psal Martin Švejda a musím říct, že s jeho názorem souzním. Jen mne, jak už jsem byl takový rozdrážděný z „Marty“, trochu rozčilovala postava ruského poradce/generála Gruška, která nejprve doprovází harmonikovým motivem Je na západ… podpisy vázacích aktů a na úplný konec – a to mne právě zamrzelo – diriguje z předscény sbor etablovaných polistopadových elit. I ty, Havelko? My nic, to oni? Tentokrát tedy „Sověti“? Dokonce snad „poradci“? V zásadě jde ale opravdu jen o drobnou skvrnku ve velmi dobré – herecky, režijně i scenáristicky – inscenaci.
Generační výpověď je past. Když se o ni někdo na divadle pokusí, jako by měl automaticky (přinejmenším) půl hotovo. Kdy by se odvážil něco namítat, když nám Generace X/Y/Z hraje o svých myšlenkách, trápeních, ideálech a hledání místa ve světě. A když se to ještě okoření poněkud kryptickými odkazy k uprchlíkům a teroru jakožto kontrapunktu? No, kdo by měl tu odvahu? Třeba ten, kdo by od inscenaci HRANICE_92 autorky Alžbety Vrzguly a sdružení Uhol_92 čekal trochu toho divadla, alespoň jeden dva divadelní nápady. Třeba i nějakou tu metaforku, obraz, možná situaci…
↧
Škorpil: Nová dráma II. (Hra na budúcnosť - Lásky jednej plavovlásky - Oidipus Rex)
Kde jsme včera skončili, tam jsme dnes i začali. Opět svěřovacím představením, tentokrát ovšem v podstatně rafinovanějším podání - Hrou na budúcnosť_SF (Subjective Future) Petry Fornayové. Ta umístila sebe samu, výtvarnici Natálii Okolicsányiovou, režiséra Jána Šimka a dokumentaristu Adama Haduljaka – všechno představitele jedné výrazné generace – do jakéhosi fiktivního domu důchodců (či snad nápravného zařízení) budoucnosti, kde je (sebeironicky i vážně) nechává vzpomínat na reálnou i vymyšlenou minulost hrdinného boje proti neoliberalismu i sdělovat celkem prozaické postřehy o životě. To vše je zabalené v lákavém a fungujícím kabátku kombinujícím videomapping s virtuální realitou. Nechybí vtip i trocha té lidské upřímnosti, jen jaksi vše vede do prázdna a obecnosti. Koncept a forma jsou zajímavé, jen jejich naplnění už není tak stoprocentní.
Přiznávám rovnou, že nepatřím k fanouškům režijního dua SKUTR, ale – jak říkají Angličané – jsem schopen „dát kredit, kde je třeba“ (třeba naposled u plzeňského Vojcka). To však rozhodně nemůže být případ jejich adaptace Lásek jedné plavovlásky v Astorce.
Přitom zde nic „skutrovského“ nechybí – trocha toho poetična, hodně stylizace i crazy humor. Má to celé být hodně pro zasmání i pro smutek. Asi že tak jako u Formana. Jenže tam oboje vychází odněkud… no nikdo asi pořádně neví odkud. To v Astorce je hodně jasné, co má být směšné, co trapné a co posmutnělé. SKUTRům je tu vidět do kuchyně až hanba a v každém okamžiku je nepříjemně zjevné, co má divák cítit. A k tomu herci, kteří snad kdysi okolo premiéry naplňovali nějaké zadání, ale teď jsou doma, ve svém a před svými – a tak si to „dávají“. Pro každý smích si jdou s gustem a bez ohledu na cokoli. Orgie okatosti.Přiznávám rovnou, že nepatřím k fanouškům režijního dua SKUTR, ale – jak říkají Angličané – jsem schopen „dát kredit, kde je třeba“ (třeba naposled u plzeňského Vojcka). To však rozhodně nemůže být případ jejich adaptace Lásek jedné plavovlásky v Astorce.
Tomáš Procházka a jeho Oidipus Rex (Mommie Dearest). Anotace hovoří vznešeně o „znepokojujících úvahách mladých tvůrců o dnešku, zapomínání a naší slepotě vůči morálním přečinům jiných i našim vlastním“. Na jevišti (hraje se v bývalé tělocvičně v prostoru Nová Cvernovka) je obligátní alternativní bordel se spoustou odpadků, igelitů, plechovek a kdoví čeho a v tom se pohybuje - teda spíše porůznu svíjí, plazí, válí a běhá – skupina herců, kteří dokonce čas od času i něco recitují. Tuším, že někdy jsou to repliky z Oidipa, někdy odjinud. Valný smysl to ovšem na první poslech nedává, zvlášť když se z doprovodného zvuku ozývají tu vzpomínky na doktora Mengeleho, tu zas doktorka Horáková a kdo ví co ještě v jazycích, jimiž nevládnu. Hledím na to zmaten, smyslu nenacházím… Což je sice po té skutrovské vůčihlednosti celkem osvěžující, ale nakonec zůstává podobný pocit prázdnoty.
↧
Škorpil: Nová dráma III. (Postfaktótum - Byť mnou byť vami)
Začínám mít pocit, že o (slovenském) divadle platí to, co se kdysi říkalo o fotbale: „Hraje ho 22 lidí hodinu a půl. A vždycky vyhraje Německo.“ Jen si místo Německa dosaďte Blaho Uhlára a jeho obrozenou Stoku.
Postfaktótum je inscenace převážně nonverbální, což sice její vnímání a pochopení trochu komplikuje, ale nakonec to zas tolik nevadí. Není to totiž neurčitost prázdná a maskující silnými gesty bezradnost. Postfaktótum je ukázka čistého a promyšleného stylu, dokonalá groteska (někde mezi Pythony a Buňuelem) s citem pro timing a neuspěchanou – a nebanální a nesignalizovanou - pointu. A k tomu úžasně přesné hraní, které je jistě převážně naplňováním nekompromisní režijní vize, ale kdyby tak takhle „plnili“ všichni herci… S tímhle typem inscenací je třeba se utkat, nedávají nic zadarmo, ale je to boj férový a… a vždycky vyhraje Uhlár.
Autorská inscenace hry Samuela Chovance Byť mnou byť vámi (loňského finalisty soutěže Dráma) byla hned v dvojí nevýhodě: jednak předcházející Stokou a jednak zařazením až na půl desátou večerní. Méně unavenému by se mi ji jistě vnímalo lépe, ale i tak se cítím oprávněn konstatovat, že je to sice zručně napsaná, ale pohříchu nehluboká historka (omlouvám se, lepší termín těžko hledám). A nápad inscenovat ji jako „live-cinema“, tedy hraní téměř výhradně na kameru, jejíž záběry jsou promítány na velkoplošné plátno, také nějak zvlášť divadelnímu zážitku neprospívá.
Postfaktótum je inscenace převážně nonverbální, což sice její vnímání a pochopení trochu komplikuje, ale nakonec to zas tolik nevadí. Není to totiž neurčitost prázdná a maskující silnými gesty bezradnost. Postfaktótum je ukázka čistého a promyšleného stylu, dokonalá groteska (někde mezi Pythony a Buňuelem) s citem pro timing a neuspěchanou – a nebanální a nesignalizovanou - pointu. A k tomu úžasně přesné hraní, které je jistě převážně naplňováním nekompromisní režijní vize, ale kdyby tak takhle „plnili“ všichni herci… S tímhle typem inscenací je třeba se utkat, nedávají nic zadarmo, ale je to boj férový a… a vždycky vyhraje Uhlár.
Autorská inscenace hry Samuela Chovance Byť mnou byť vámi (loňského finalisty soutěže Dráma) byla hned v dvojí nevýhodě: jednak předcházející Stokou a jednak zařazením až na půl desátou večerní. Méně unavenému by se mi ji jistě vnímalo lépe, ale i tak se cítím oprávněn konstatovat, že je to sice zručně napsaná, ale pohříchu nehluboká historka (omlouvám se, lepší termín těžko hledám). A nápad inscenovat ji jako „live-cinema“, tedy hraní téměř výhradně na kameru, jejíž záběry jsou promítány na velkoplošné plátno, také nějak zvlášť divadelnímu zážitku neprospívá.
↧
↧
Mikulka: Skandální představení Naše násilí a vaše násilí
Slušní lidé vs. Oliver Frjlić
O nepokojích a bitkách v hledišti jsem slýchával pouze na přednáškách z divadelní historie, a teď jsem si to tedy konečně mohl užít naživo v Brně na festivalu Divadelní svět. Na předem vykřičené představení Naše násilí a vaše násilí režiséra Frjliće přišli nejen demonstranti na Zelňák (kromě hloučků evidentních magorů bylo možné zahlédnout i pohotového Miroslava Sládka neblahé paměti), ale především docela početná skupina diváků v bleděmodrých tričkách „Slušní lidé“ s platnými vstupenkami. Slušných lidí bylo asi čtyřicet a převládali mezi nimi vyholení a potetovaní svalovci jako z nějaké posilovny. Zabrali levou část jeviště Husy na provázku a vyhlíželi odhodlaně. My neslušní lidé jsme se tvářili, jako že nic, ale nervozita v sále se dala krájet.
Krátká odbočka, abych se pak zbytečně nezdržoval tím méně podstatným: Fljićova inscenace byla přesně tak pitomá a snaživě provokativní, jak se dalo očekávat. Spousta nahoty, do úmoru opakovaná tvrzení, že za všechno zlo světa může Evropa, že blahobyt Evropanů je důsledkem bídy zbytku světa, a že pár obětí teroristických útoků není nic proti milónům mrtvých, které naše fašistické vlády a my všichni nechali za sebou všude možně, na Blízkém východě obzvláště. Blíže neurčení zobecnění Evropané víceméně z plezíru zdlouhavě mučí blíže neurčeného zobecněného Syřana, mimo jiné tak, že mu do úst nacpou prasečí rypák. Došlo samozřejmě i na populární scénku v níž zákeřný Ježíš znásilňuje uplakanou muslimku nebo hodně nevkusnou parodii slavného lotyšského režiséra Hermanise, jenž si dovolil mít na uprchlickou krizi jiný názor než Frljić. Pokud by si o tom všem někdo chtěl přečíst podrobněji, doporučuji článek ve Světě a divadle (zde), nemá smysl se opakovat.
Ale zpátky ke slušným lidem v sále Husy na provázku. Jakmile se účinkující po několika minutách svlékli, spustila levá část sálu ohlušující pískání a povyk, pak se svalovci zvedli, procpali se na jeviště a živým řetězem ho doslova zablokovali. Následovalo asi půlhodinové intermezzo, během kterého se lidé od divadla snažili marně vyjednávat, čekalo se na policii, chvíli se na jevišti dokonce i tančilo. Normální diváci na slušné lidi pokřikovali více i méně vtipné ironické urážky, ti naivnější se pokoušeli diskutovat (padaly přitom za daných okolností absurdní otázky typu „Copak vy nechápete co je to demokracie?“), tu a tam se pokusil něco prohlásit i zástupce slušných lidí, byl ale okamžitě přehlušen pokřikem a posměšky týkajícími se jeho vysokého hlásku. Zaslechl jsem tak jen něco o Nikolu Šuhajovi (myslím, že ho uváděl jako příklad dobrého divadla) a otázku, „Copak je tu někdo, kdo nenávidí Ježíše?“ (afektovaný mladík, sedídí vedle mne, se okamžitě s nadšením přihlásil). Mělo to celé ráz podivného a nutno dodat, že po všech stránkách neobyčejně trapného happeningu.
Zhruba po půl hodině dorazili členové protikonfliktního týmu a po překvapivě krátké domluvě přiměli slušné lidi k odchodu ze sálu (nutno dodat, že navzdory tomu, jak násilnicky svalovci vypadali, chovali se celou dobu sice asertivně, ale zároveň až úzkostlivě neagresivně). Publikum zatleskalo a hrálo se dál. Představení pak doběhlo vcelku v klidu až do konce, bizarní kolorit dění dodávala pouze skupinka osiřelých slušných žen (ty zůstaly sedět na svých místech a vyvedeny tak nebyly), které se polohlasem pořád dokola modlily Zdrávas Maria a když se dělo něco obzvláště pobuřujícího, nabádaly bez ohledu na posměšky kolemsedící, aby se nedívali.
Z celého večera zbyla nepříjemná pachuť. Jasným vítězem je Oliver Frjlić: má nový zářez na pažbě, podařilo se mu způsobit další skandál a jeho proslulost i akcie na divadelním trhu nepochybně stoupnou. Nezbývá tedy, než do úmoru opakovat, že pár naštvaných omezenců v tričkách „slušní lidé“, není ani v nejmenším zárukou toho, že dílo, které je naštvalo, nabízí nějaké valné divadelní či myšlenkové kvality (obávám se, že řada bojovníků za svobodu projevu má s tímhle rozlišováním trochu problémy). Stejně tak je užitečné si uvědomit, že samotný tvůrce skandální inscenace je ve své podstatě extremistou dosti podobného typu jako „slušní lidé“, pouze opačného znaménka . Kdo poslouchal pečlivě, jistě zachytil pasáž, ve které jeden z herců – evidentně coby hlas autora - deklamoval, že se (mimo mnohé jiné) stydí za divadelní diváky, kteří sedí v hledišti, místo toho, aby “šli a obsadili sídla svých fašistických vlád“. Nemohu si pomoci, ale obávám se, že „slušní lidé“ paradoxně jednali zcela v intencích této výzvy.
Samozřejmě, Frljić (a mnozí jemu podobní), není žádný svalnatý tupec, počíná si mnohem rafinovaněji než slušní lidé, umí pracovat s ironií. Na odpudivé podstatě věci to ale nic nemění, možná ji ony intelektuální mimikry dokonce činí nebezpečnější, protože jsou – a opět to není nic nového - jaksi salónně přijatelné. Jinak řečeno: zdá se mi užitečné, abychom ve svatém nadšení nad obranou svobody slova a s pochopitelnou nechutí ke „slušným lidem“nepřehlédli, koho že to teď vlastně chtě nechtě bráníme.
O celé události jsem hovořil na ČRO Plus 27. 5 (k poslechu zde po 12:20), diskutoval v pořadu rádia Plus Pro a proti (zde) a pak ještě v televizním rozhovoru pro info.cz (zde)
Divadelní svět Brno
fotky jsou posbírané z Facebooků
další články o českých hostováních Olivera Frjliće:
Prokletí (Svět a divadlo, Mikulka ), Frjlić v Brně. Skandál! (Nadivadlo, Mikulka)
O pražském hostování Prokletí jsme psali i na Nadivadle (Mikulka, Etlíková, Švejda, Škorpil)
↧
Mikulka: Divadelní svět Brno (neděle 27. 5.)
Manual Cinema: Ada/Ava
Teatro Tatro Štúdio: Stalker
Takže Frjliće máme šťastně z krku a můžeme se zas trochu věnovat i divadlu. V neděli jsem viděl dvě představení, která – jakkoli rozdílná byla – měla leccos společného. Inscenace výtvarného chicagského souboru Manual Cinema i „poctivě hereckého“ slovenského Teatro Tatro kreativně pracovaly s napětím, tajemnem, tak trochu i s hororovou náladou, a v obou případech to bylo příležitostně odlehčeno občasným groteskně spikleneckým pomrkáváním do diváků.
Teatro Tatro Štúdio: Stalker
Takže Frjliće máme šťastně z krku a můžeme se zas trochu věnovat i divadlu. V neděli jsem viděl dvě představení, která – jakkoli rozdílná byla – měla leccos společného. Inscenace výtvarného chicagského souboru Manual Cinema i „poctivě hereckého“ slovenského Teatro Tatro kreativně pracovaly s napětím, tajemnem, tak trochu i s hororovou náladou, a v obou případech to bylo příležitostně odlehčeno občasným groteskně spikleneckým pomrkáváním do diváků.
Ada/Ava: Manual Cinema rozvíjejí možnosti postup, který u nás asi nejvíc zpopularizovala Handa Gote: na stole se cosi děje v malém, snímá to kamera a výsledek je vidět na projekčním plátně. Tady to ovšem byla projekce dvojitá: herci pomocí čtyř meotarů promítali (pohyblivé a barevné) základy na menší plátno, tam je doplnily akce dvojice živých hereček a celé to pak bylo – de facto jako záznam stínového divadla - přeneseno na velkou projekční plochu. Po straně seděla herečka, která k tomu z počítače pouštěla zvuky, a na druhé straně preludovali dva živí muzikanti.
![]()
Technika byla samozřejmě zajímavá sama o sobě, američtí divadelníci však velmi šikovně pracovali i s příběhem staré dámy, které zemře milovaná sestra a ona se s tím dosti podivným způsobem vyrovnává. Chvílemi to bylo laskavě dojemné a poetické, jindy hororově temné a záhadné. Občas se dění dostalo až na hranici melodramaticky vyděračského kýče, ale nutno přiznat, že ona linie byla překračována způsobem vcelku umírněným. Konec konců i díky výše zmiňovanému občasnému odlehčování. Kolega Šotkovský do festivalového programu napsal, že mu po shlédnutí představení v Edinburghu spadla čelist, čímž asi rafinovaně narážel na pasáž, ve které se zdánlivě znovuobživlá sestra postupně měnila v kostlivce. Za sebe musím přiznat, že mi čelist nespadla, už jsem v tomto žánru narazil na onačejší a hlouběji založené kousky (konec konců i tu Handa Gote), ale za vidění Američané bezpochyby stáli.
Stalker: Ondrej Spišák a Teatro Tatro přišli s dramatizací povídky Piknik u cesty od bratrů Strugackých (pozor, nikoli Tarkovského filmu, ze kterého si vzali titul). Hrálo se ve stísněném prostředí vojenského stanu a dění od začátku až do konce záměrně oscilovalo mezi vážností a groteskními úkroky stranou. Oživením přitom bylo to, že diváci byli téměř neustále obklopeni obyčejnými i tajemnými zvuky, které se ozývaly „zvenčí“ a podporovaly tak nejen záhadnou atmosféru, ale i představivost. Hlavním cílem ovšem nejspíš bylo dostat se jaksi mimochodem k hlubším úvahám o smyslu lidství, ceně života a podobně. Což se dařilo asi tak napůl. Tahle linka totiž působila poněkud prefabrikovaně a divadelně ji zcela jednoznačně válcovaly nejen žertovné momenty (ty byly skutečně vtipné), ale také důsledné rozehrávání „upoceně chlapáckých“ situací. V kterémžto ranku jednoznačně dominoval představitel titulní postavy Milan Ondrík.
![]()
Lze zopakovat výše řečené: na spadlou čelist to nebylo, ale za vidění Stalker rozhodně stál. Přinejmenším proto, že svébytný „peer to peer“ přístup, který Teatro Tatro pěstuje už léta, a při kterém sledujete velmi intenzivní herectví doslova z pár decimetrů, není v českých končinách vůbec obvyklý, a Milan Ondrík dokázal jako stalker nabídnout autenticitu, která vysoce přesahovala běžnou hereckou konfekci.
Více informací o Stalkerovi zde , o Ada/Ava zde
festivalové stránky zde: Divadelní svět Brno
Technika byla samozřejmě zajímavá sama o sobě, američtí divadelníci však velmi šikovně pracovali i s příběhem staré dámy, které zemře milovaná sestra a ona se s tím dosti podivným způsobem vyrovnává. Chvílemi to bylo laskavě dojemné a poetické, jindy hororově temné a záhadné. Občas se dění dostalo až na hranici melodramaticky vyděračského kýče, ale nutno přiznat, že ona linie byla překračována způsobem vcelku umírněným. Konec konců i díky výše zmiňovanému občasnému odlehčování. Kolega Šotkovský do festivalového programu napsal, že mu po shlédnutí představení v Edinburghu spadla čelist, čímž asi rafinovaně narážel na pasáž, ve které se zdánlivě znovuobživlá sestra postupně měnila v kostlivce. Za sebe musím přiznat, že mi čelist nespadla, už jsem v tomto žánru narazil na onačejší a hlouběji založené kousky (konec konců i tu Handa Gote), ale za vidění Američané bezpochyby stáli.
Stalker: Ondrej Spišák a Teatro Tatro přišli s dramatizací povídky Piknik u cesty od bratrů Strugackých (pozor, nikoli Tarkovského filmu, ze kterého si vzali titul). Hrálo se ve stísněném prostředí vojenského stanu a dění od začátku až do konce záměrně oscilovalo mezi vážností a groteskními úkroky stranou. Oživením přitom bylo to, že diváci byli téměř neustále obklopeni obyčejnými i tajemnými zvuky, které se ozývaly „zvenčí“ a podporovaly tak nejen záhadnou atmosféru, ale i představivost. Hlavním cílem ovšem nejspíš bylo dostat se jaksi mimochodem k hlubším úvahám o smyslu lidství, ceně života a podobně. Což se dařilo asi tak napůl. Tahle linka totiž působila poněkud prefabrikovaně a divadelně ji zcela jednoznačně válcovaly nejen žertovné momenty (ty byly skutečně vtipné), ale také důsledné rozehrávání „upoceně chlapáckých“ situací. V kterémžto ranku jednoznačně dominoval představitel titulní postavy Milan Ondrík.
Lze zopakovat výše řečené: na spadlou čelist to nebylo, ale za vidění Stalker rozhodně stál. Přinejmenším proto, že svébytný „peer to peer“ přístup, který Teatro Tatro pěstuje už léta, a při kterém sledujete velmi intenzivní herectví doslova z pár decimetrů, není v českých končinách vůbec obvyklý, a Milan Ondrík dokázal jako stalker nabídnout autenticitu, která vysoce přesahovala běžnou hereckou konfekci.
Více informací o Stalkerovi zde , o Ada/Ava zde
festivalové stránky zde: Divadelní svět Brno
↧
Mikulka: Divadelní svět Brno (pondělí 28.5.)
Manual Cinema: Lula Del Ray
Aréna Ostrava: Vyrozumění
Bitef Bělehrad: Freedom
Sobota byla v Brně ve znamení divadelní blokády, v neděli následoval pár vcelku sympatických překvapení či objevů. Zato poslední festivalový den přinášel zklamání. Alespoň, že se mi konečně podařilo najít onoho Alberta, o kterém tak často píše Kateřina Šedá v alternativním průvodci Brnoxem (pár kroků od našeho hotelu, musí se projít kolem věznice a pak zahnout doleva.) Ale to jen tak na okraj, s divadlem to nic moc společného nemá.
![]()
Zklamání první: první setkání s chicagským Manual Cinema bylo vcelku sympatické (viz včerejší zpráva). Kdybych se nešel podívat na jejich další titul, odnesl bych si vzpomínku na docela vynalézavou poetiku přímo na místě vytvářeného animovaného filmu a schopnost šikovně se pohybovat na samé hranici kýče – ale nepřekročit ji. V inscenaci Lula Del Ray je poetika stejná (nic proti tomu, ale prvotní okouzlení z čarování s meotary se už nezopakuje), nese však příběh nesrovnatelně řidší a svou sladkobolností podstatně kýčovitější. Navíc se nepříjemně často doslova zopakovaly už známé efektní triky (chůze po schodech, pohledy na nohy „shora“, pohledy z výšky dolů a váhání, zda skočit). Hraje se o dívce, která uteče do města na koncert chlapecké kapely, pochopí, že je to jen podfuk a tak se vrátí zpátky k matce, která zas pochopí… a tak dál, nic překvapivého nebo hlubokého. Publikum v Divadle na Orlí bylo v porovnání s prvním představením o poznání nadšenější. Tak už to holt chodí.
![]()
Zklamání druhé a největší: o Havlově Vyrozumění v nastudování ostravské Arény šly skvělé zvěsti, inscenace bodovala v anketě SADu a měla výraznou zásluhu na tom, že se Aréna stala divadlem roku. Hrálo se v Redutě, která je v porovnání s Arénou podstatně větší a věci to jistě nepomohlo, ale stejně: viděl jsem přehlídku banálně „tlustého“ herectví, vtipných obličejů a všeprostupující úmorné názornosti. Samotná hra (respektive její nadčasovost) je z dnešního pohledu dosti diskutabilní, ale takovýto přístup ji dokáže pohřbít zcela spolehlivě. Že by to všechno mohlo nějakým způsobem „fungovat“ naznačoval pouze Šimon Krupa, jediný z herců, který se nepitvořil a nepřehrával - prostě důsledně držel neproniknutelně usměvavou nebezpečnou masku, a stačilo to. Pro pořádek: stěžují si pouze na základě první poloviny, o přestávce jsem raději prchnul do HaDivadla, kde hrál bělehradský Bitef. (mimochodem: to, jak se představení na Divadelním světě překrývala bylo poněkud nepochopitelné)
![]()
A na závěr hluboká nejistota: Maja Pelević a Olga Dimitrijević nazvaly svou inscenaci Freedom a doplnily ji sloganem „svoboda je nejdražší kapitalistické slovo“. Představení mělo ráz přednášky o jejich společné turistické cestě do Severní Koreje, se všemi vcelku očekávatelnými a vícekrát viděnými postupy: stručné info o historii a geografii země, ironický popis potěmkinovských vesnic, kterými jsou turisté voděni, zážitek z Kim Ir Senova mauzolea, pokusy alespoň trochu se vymknout nalinkovanému programu. Celé to doplňovaly docela rozsáhlé projekce, vedle fotek především dlouhé záběry z okénka autobusu na vcelku normálně vyhlížející asijské městské okolí. K tomu navíc byla nápadně častá moudra, pravidelně doprovázená sloganem „jak říkají Američané“, a především „nákupní vsuvky“, během kterých se herečky snažily divákům prodat nejrůznější podezřele vyhlížející severokorejské suvenýry. Až sem bylo vše vcelku jasné a přehledné. Jenže během poslední dlouhé projekce se obě účinkující převlékly z civilu do severokorejských vojenských uniforem a začaly – stále v lehce ironickém tónu – vysvětlovat, že kapitalistický svět si udělal z KLDR strašáka, že řada tamních věcí není zas tak marných (třeba kolektivismus nebo myšlenka soběstačnosti) a že vlastně obě po lecčems takovém tajně touží. Musím přiznat, že mě tohle finále zanechalo v hluboké nejistotě. Mám tendenci podobné řeči automaticky brát jako jedovatou ironii, čemuž by tady nasvědčovala celá první část představení. Faktem ale je, že v takovém případě by bylo dotyčné finále vlastně zbytečné. A taky uznávám, že jsem si v podobných případech už několikrát pěkně naběhnul, když jsem považoval za ironii něco, co bylo míněno vážně. Dohadovali jsme se o tom po představení s Martinou Černou, která se v náladách mezi srbskými intelektuály orientuje podstatně lépe než já, a odhadovala, že to nejspíš úplně ironicky míněno nebylo. Což by pak bylo snad ještě příšernější, než to, co předvedl o dva dny dříve Oliver Frjlić.
festivalové stránky: Divadelní svět Brno
Aréna Ostrava: Vyrozumění
Bitef Bělehrad: Freedom
Sobota byla v Brně ve znamení divadelní blokády, v neděli následoval pár vcelku sympatických překvapení či objevů. Zato poslední festivalový den přinášel zklamání. Alespoň, že se mi konečně podařilo najít onoho Alberta, o kterém tak často píše Kateřina Šedá v alternativním průvodci Brnoxem (pár kroků od našeho hotelu, musí se projít kolem věznice a pak zahnout doleva.) Ale to jen tak na okraj, s divadlem to nic moc společného nemá.
Zklamání první: první setkání s chicagským Manual Cinema bylo vcelku sympatické (viz včerejší zpráva). Kdybych se nešel podívat na jejich další titul, odnesl bych si vzpomínku na docela vynalézavou poetiku přímo na místě vytvářeného animovaného filmu a schopnost šikovně se pohybovat na samé hranici kýče – ale nepřekročit ji. V inscenaci Lula Del Ray je poetika stejná (nic proti tomu, ale prvotní okouzlení z čarování s meotary se už nezopakuje), nese však příběh nesrovnatelně řidší a svou sladkobolností podstatně kýčovitější. Navíc se nepříjemně často doslova zopakovaly už známé efektní triky (chůze po schodech, pohledy na nohy „shora“, pohledy z výšky dolů a váhání, zda skočit). Hraje se o dívce, která uteče do města na koncert chlapecké kapely, pochopí, že je to jen podfuk a tak se vrátí zpátky k matce, která zas pochopí… a tak dál, nic překvapivého nebo hlubokého. Publikum v Divadle na Orlí bylo v porovnání s prvním představením o poznání nadšenější. Tak už to holt chodí.
Zklamání druhé a největší: o Havlově Vyrozumění v nastudování ostravské Arény šly skvělé zvěsti, inscenace bodovala v anketě SADu a měla výraznou zásluhu na tom, že se Aréna stala divadlem roku. Hrálo se v Redutě, která je v porovnání s Arénou podstatně větší a věci to jistě nepomohlo, ale stejně: viděl jsem přehlídku banálně „tlustého“ herectví, vtipných obličejů a všeprostupující úmorné názornosti. Samotná hra (respektive její nadčasovost) je z dnešního pohledu dosti diskutabilní, ale takovýto přístup ji dokáže pohřbít zcela spolehlivě. Že by to všechno mohlo nějakým způsobem „fungovat“ naznačoval pouze Šimon Krupa, jediný z herců, který se nepitvořil a nepřehrával - prostě důsledně držel neproniknutelně usměvavou nebezpečnou masku, a stačilo to. Pro pořádek: stěžují si pouze na základě první poloviny, o přestávce jsem raději prchnul do HaDivadla, kde hrál bělehradský Bitef. (mimochodem: to, jak se představení na Divadelním světě překrývala bylo poněkud nepochopitelné)
A na závěr hluboká nejistota: Maja Pelević a Olga Dimitrijević nazvaly svou inscenaci Freedom a doplnily ji sloganem „svoboda je nejdražší kapitalistické slovo“. Představení mělo ráz přednášky o jejich společné turistické cestě do Severní Koreje, se všemi vcelku očekávatelnými a vícekrát viděnými postupy: stručné info o historii a geografii země, ironický popis potěmkinovských vesnic, kterými jsou turisté voděni, zážitek z Kim Ir Senova mauzolea, pokusy alespoň trochu se vymknout nalinkovanému programu. Celé to doplňovaly docela rozsáhlé projekce, vedle fotek především dlouhé záběry z okénka autobusu na vcelku normálně vyhlížející asijské městské okolí. K tomu navíc byla nápadně častá moudra, pravidelně doprovázená sloganem „jak říkají Američané“, a především „nákupní vsuvky“, během kterých se herečky snažily divákům prodat nejrůznější podezřele vyhlížející severokorejské suvenýry. Až sem bylo vše vcelku jasné a přehledné. Jenže během poslední dlouhé projekce se obě účinkující převlékly z civilu do severokorejských vojenských uniforem a začaly – stále v lehce ironickém tónu – vysvětlovat, že kapitalistický svět si udělal z KLDR strašáka, že řada tamních věcí není zas tak marných (třeba kolektivismus nebo myšlenka soběstačnosti) a že vlastně obě po lecčems takovém tajně touží. Musím přiznat, že mě tohle finále zanechalo v hluboké nejistotě. Mám tendenci podobné řeči automaticky brát jako jedovatou ironii, čemuž by tady nasvědčovala celá první část představení. Faktem ale je, že v takovém případě by bylo dotyčné finále vlastně zbytečné. A taky uznávám, že jsem si v podobných případech už několikrát pěkně naběhnul, když jsem považoval za ironii něco, co bylo míněno vážně. Dohadovali jsme se o tom po představení s Martinou Černou, která se v náladách mezi srbskými intelektuály orientuje podstatně lépe než já, a odhadovala, že to nejspíš úplně ironicky míněno nebylo. Což by pak bylo snad ještě příšernější, než to, co předvedl o dva dny dříve Oliver Frjlić.
festivalové stránky: Divadelní svět Brno
↧
Švejda: Úklady a láska (Švandovo divadlo)
Příznačný výstup Františákova nastudování Schillerovy "občanské tragédie" je tento: Wurm vydírá Luisu, aby napsala kompromitující dopis, kterým dopomůže svému otci z vězení - a Denisa Barešová jakožto Luisa se do tohoto dialogu opakovaně ze scény rozbíhá do hlediště a jakoby páchá sebevraždu a projekce snímá loutkové jevišťátko, kde jeden z živých herců - Walterových přisluhovačů mučí pájkou loutku Luisina otce.
Františákova inscenace je samá akce, samý vzruch - živý klavírní doprovod, filmová projekce, loutkové divadlo, mluvení do mikrofonů atd. - ale smysl toho je pramalý; vše povětšinou působí jen samoúčelně. Stálé třeštění přehlušuje téma, které se klube jen zvolna a těžce: mužské (Ferdinandovy) sebestřednosti a hysterie, sobecké potřeby v partnerském vztahu toho druhého vlastnit - a ženského (Luisina) ctění povinnosti (k otci), bezvýhradného vydání se lásce (k partnerovi)... Jaký div, že v závěrečné scéně nalézáme hrdinku v těžké deziluzi?
Zdaleka si ale nejsem jistý, nejde-li jen o moji vlastní potřebu něco takového v této "zpovykané" inscenaci najít.
Recenze vyjde v Lidových novinách
 |
| foto M. Hančovský |
Františákova inscenace je samá akce, samý vzruch - živý klavírní doprovod, filmová projekce, loutkové divadlo, mluvení do mikrofonů atd. - ale smysl toho je pramalý; vše povětšinou působí jen samoúčelně. Stálé třeštění přehlušuje téma, které se klube jen zvolna a těžce: mužské (Ferdinandovy) sebestřednosti a hysterie, sobecké potřeby v partnerském vztahu toho druhého vlastnit - a ženského (Luisina) ctění povinnosti (k otci), bezvýhradného vydání se lásce (k partnerovi)... Jaký div, že v závěrečné scéně nalézáme hrdinku v těžké deziluzi?
Zdaleka si ale nejsem jistý, nejde-li jen o moji vlastní potřebu něco takového v této "zpovykané" inscenaci najít.
Recenze vyjde v Lidových novinách
↧
↧
Mikulka: Úklady a láska (Švandovo divadlo)
Jen s malou nadsázkou je možné napsat, že Františákova inscenace Schillerovy klasické měšťanské tragédie je téměř klasickou ukázkou ambice, která se režisérovi vymkla z ruky a po cimrmanovsku zasypala sama sebe. Základnímu záměru lze rozumět: hrát dílem vážně, dílem groteskně, přijít s tvarem, ve kterém vedle sebe může stát procítěná deklamace vcelku tradičního střihu i – dejme tomu - Luisina bojovně zaťatá pěst a výkřik „Jmenuji se Louisa Millerová, vy čuráci!“.
![]()
Jenže na tento základ se věší stále další a další nápady a stylové proměny: projekce, pimprlové loutkové divadélko, projekce pimprlového divadélka, maska Mickeymouse, taneční kreace, masochistický výstup, živý klavírní doprovod Martina Dohnala, živý zpěv, deklamace přecházející ve zpěv, reprodukovaná elektronika, rap i punk, rokokové kostýmy, střídmé moderní kostýmy, extravagantní kostýmy, psaní dopisu na tělo herečky (alibisticky zahalené tělovou kombinézou), předstírané soulože, symbolická zupácká drezúra syna vojenskými povely (navíc z ničeho nic německy), obrovská rakev, kterou technici přivlečou na jeviště a pak tam bez valného využití zůstane ležet. A tak dál, dalo by se dlouze pokračovat.
![]()
Neznamená to, že se neobjeví silné pasáže, potíž je v tom, že se jednotlivé nápady neposkládají do nějakého celku, neumocní se. Spíš jeden druhému překáží a mění inscenaci ve sled více či méně zvládnutých jednotlivostí, v horším případě planých efektů. Martin Františák byl vždycky režisérem se zálibou v ornamentech, tady ale dochází k tomu, že se v jeden velký ornament změnila celá inscenace.
Jenže na tento základ se věší stále další a další nápady a stylové proměny: projekce, pimprlové loutkové divadélko, projekce pimprlového divadélka, maska Mickeymouse, taneční kreace, masochistický výstup, živý klavírní doprovod Martina Dohnala, živý zpěv, deklamace přecházející ve zpěv, reprodukovaná elektronika, rap i punk, rokokové kostýmy, střídmé moderní kostýmy, extravagantní kostýmy, psaní dopisu na tělo herečky (alibisticky zahalené tělovou kombinézou), předstírané soulože, symbolická zupácká drezúra syna vojenskými povely (navíc z ničeho nic německy), obrovská rakev, kterou technici přivlečou na jeviště a pak tam bez valného využití zůstane ležet. A tak dál, dalo by se dlouze pokračovat.
Neznamená to, že se neobjeví silné pasáže, potíž je v tom, že se jednotlivé nápady neposkládají do nějakého celku, neumocní se. Spíš jeden druhému překáží a mění inscenaci ve sled více či méně zvládnutých jednotlivostí, v horším případě planých efektů. Martin Františák byl vždycky režisérem se zálibou v ornamentech, tady ale dochází k tomu, že se v jeden velký ornament změnila celá inscenace.
foto M. Hančovský
O inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava (ve čtvrtek 31.5. po osmé ráno) a psát do Divadelních novin
O inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava (ve čtvrtek 31.5. po osmé ráno) a psát do Divadelních novin
↧
Švejda: Bolest (Studio Hrdinů)
Radikální minimalismus - nebo literární čtení?
Režisér Ladislav Babuščák zvolil pro inscenování výrazně introspektivní Bolesti Marguerite Duras - stylizovaných deníkových záznamů z konce války, ve kterých popisuje trýznivé čekání na návrat partnera z koncentračního tábora a jeho následnou rekonvalescenci - řešení, které bylo jaksi nabíledni: co nejprostší, kontemplativní podobu.
A tak protagonistka Anita Krausová ve zcela vyprázdněném Studiu Hrdinů - chladném, šedivém, neosobním - na rozlehlém stupňovitém prostranství usebraným a unaveným hlasem reprodukuje autorčin text. stojí, sedí, polehává a nic jiného přitom nedělá (a do toho jenom trocha svícení a táhlý monotónní zvuk od chvíle, kdy je hrdinčin partner nalezen) -, spoléhajíc spolu s režisérem, že sdělení jaksi samo vystoupí na povrch. Nevystoupí. Prostředky, které tvůrci zvolili, nejsou dramatické, nýbrž mají charakter pouhého literárního čtení. Provedení je sice čisté a přesné, jenže hlas Anity Krausové je celou dobu pořád jeden a týž, je stejnorodý, netvárný, neumožňuje text jakkoli otevřít, cokoli z něj tematizovat...
Tohle zkrátka nebylo divadlo.
Recenze vyjde v Divadelních novinách
↧
Etlíková: Londýn 2018 - Pochybná divadla I.
Poslední dva měsíce jsem strávila na stáži v londýnské agentuře Live Art Development Agency[1] (jejíž činnost teprve představím), přičemž jsem popsala tři sešity a kousek různými poznámkami. Pocit, že mám jisté právo se o těchto zkušenostech vyjadřovat veřejně, jsem získala teprve před pár dny. Rozhodla jsem se, že by bylo hezké z oněch chuchvalců myšlenek vydestilovat seriál na NaDivadlo. Tohle je jeho první díl. Pravou tvářnost sov a odpovědi na všechny otázky odhalí následující díly …
Radikální řeč těla
Když se některé divadlo propaguje jako radikální a politicky angažované, vybaví se mi nejdřív zkušenosti z některých návštěv českých nezávislých divadel, kdy tvůrci podávají své vidění světa (s nímž často víc než sympatizuji) v tak racionální podobě, že to neponechává skoro žádný prostor neuchopitelné složitosti a rozbíhavosti, které jsou přirozené setkání mnoha lidí s různými způsoby tělesného vyjadřování, empatie a životního naladění. Mívám pocit, že tvůrci vůbec neberou ohled na to, že je každý člen publika jiný, a proto ani nemohou přesně zaměřit svůj pokus o komunikaci a zůstává po nich atmosféra výkřiku do vzduchoprázdna. Těmto předsudkům se často vymyká tvorba v rámci tradice inpirované německojazyčným angažovaným divadlem a rozhodně se mezi ně neřadí mé zážitky z posledních dvou měsíců v prostředí londýnských „podzemních“ divadel jako jsou Camden People’s Theatre u Warren Street, Toynbee Studios na Aldgate East nebo The Yard v oblasti Hackney Wick, která své produkce označují za “radikální” s naprostou samozřejmostí.
Často jsem si představovala, jak z Camden People’s Theatre (asi nejprofesionálnějšího a co do počtu titulů nejaktivnějšího divadelního střediska) vychází vír, který přitahuje všechny „slabé“ a „nepřizpůsobivé“. Já jsem v tomto smyslu nebyla žádnou výjimkou. Do Londýna jsem přijela se záměrem co nejvíce prozkoumat zdejší kulturu, ale nevzdat se přitom života podle hodnot, které jsem si oblíbila v Praze. Například že jsou povolání spojená s uměním plnohodnotná a nezaslouží si být rozmělňována nesouvisejícími brigádami, pokud to není existenčně nezbytné a neplynou z nich jiné cenné zkušenosti. Toho bych se samozřejmě musela vzdát, kdybych toužila vidět především tvorbu slavných jmen (a to i těch nemainstreamových), protože divadla novinářské vstupenky téměř neposkytují a lístek na běžnou produkci v Barbican Centru může stát v přepočtu třeba 1350 korun (a to se jedná na poměry místního „divadelního průmyslu“ ještě o velmi slušnou cenu). Camden People’s Theatre a spřízněná místa byla zkrátka logickým cílem mého hledání, možností nabažit se divadla a neutratit za to celé své úspory.
V prostředí, které má ráz azylu uprostřed nepřátelského světa, ztrácí vysvětlování politických postojů na důrazu a na abstraktnosti a stává se z něj jeden z mnoha nástrojů duševní hygieny. V centru pozornosti stojí řeč těla, kterou zdejší herectví zvýrazňuje. Mluvené slovo ozřejmuje, jakým způsobem se fyzický „jazyk“ (ne)vyrovnává s tlaky vnějšího světa na to, aby se vtěsnal do konzervativních očekávání bez ohledu k tomu, že to často vůbec nemusí být zdravé. Nekompromisní naslouchání potřebám vlastní tělesnosti lze také považovat za nejsilnější zbraň komunity, která se na divadle schází a stmeluje. Během představení se zúčastnění vzájemně podporují v uvolněném chování. To může být velmi nakažlivé ve smyslu Artaudova divadla jako moru (britští blogoví kritici se ostatně na francouzského vizionáře občas odvolávají) a především se svoboda v pohybech snadno přenese i za hranice divadla – jde o něco, co si diváci mohou odnést natrvalo a bezděčně ovlivňovat i ty, kdo by se do „podzemních“ divadel nevydali. Proto se nedá jednoduše říct, že se v tomto prostředí hraje pouze v rámci sociální bubliny. Londýnském „podzemnímu“ divadlu se podařilo vyvinout velmi dobrou strategii, jak hrát v bezpečí chápající komunity a současně se nezadrhnout u pouhého „přesvědčování přesvědčených“.
[1] http://thisisliveart.co.uk/
Radikální řeč těla
Když se některé divadlo propaguje jako radikální a politicky angažované, vybaví se mi nejdřív zkušenosti z některých návštěv českých nezávislých divadel, kdy tvůrci podávají své vidění světa (s nímž často víc než sympatizuji) v tak racionální podobě, že to neponechává skoro žádný prostor neuchopitelné složitosti a rozbíhavosti, které jsou přirozené setkání mnoha lidí s různými způsoby tělesného vyjadřování, empatie a životního naladění. Mívám pocit, že tvůrci vůbec neberou ohled na to, že je každý člen publika jiný, a proto ani nemohou přesně zaměřit svůj pokus o komunikaci a zůstává po nich atmosféra výkřiku do vzduchoprázdna. Těmto předsudkům se často vymyká tvorba v rámci tradice inpirované německojazyčným angažovaným divadlem a rozhodně se mezi ně neřadí mé zážitky z posledních dvou měsíců v prostředí londýnských „podzemních“ divadel jako jsou Camden People’s Theatre u Warren Street, Toynbee Studios na Aldgate East nebo The Yard v oblasti Hackney Wick, která své produkce označují za “radikální” s naprostou samozřejmostí.
 |
| foto Mauro Depau |
První setkání mě trochu frustrovala, představení totiž postrádala hodně z toho, čeho si české divadlo cení, a naopak jsem se cítila přehlcená množstvím mluveného slova a předčítáním z populárních filozofických nebo prostě jen oblíbených knih a deníků herců. Chvíli pro mě také nebylo snadné přistoupit na fakt, že inscenace bývají postavené na vyprávění jednoho herce o vlastních životních zkušenostech. Považovala jsem to za projev sebestřednosti (a vlastně se mě ten názor v případě některých slabších titulů stále drží), postupně jsem ale začala vnímat autobiograficky zakotvené monology jako zrcadla, v nichž se ve vší své pokřivenosti odrážejí hodnoty mainstreamové britské i obecněji globalizované společnosti. A časem jsem také dokázala ocenit, že se zde vyvinul pozoruhodný vyhraněný způsob herectví (o něm ale až trochu později). Produkčně patří toto divadlo k těm nejskromnějším: scéna se dá postavit i zbourat do půlhodiny (takže lze běžně zahrát dva zhruba hodinové tituly za večer) a málokdy se na představení podílí více než jeden herec. Chudobu výrazových prostředků ale vynahrazuje něco pro divadlo mnohem podstatnějšího: velmi osobní vztah všech zúčastněných k dění na jevišti. To se projevuje neuvěřitelnou ochotou diváků reagovat na výzvy k diskusi, ke sdílení zážitků a třeba i ke vstupu přímo na jeviště.
Publikum od herců očekává, že dají jasně najevo, z jakého společenského prostředí přicházejí. Silné levicové zaměření těchto setkání je samozřejmostí, o tom se ani nemusí mluvit, a tak se mohou herci věnovat konkrétním detailům ze své každodenní životní zkušenosti, nejrůznějším pocitům nespravedlnosti a myšlenkám, které z toho všeho vyplývají. Mocné je ale vědomí, že všechny spojuje (nebo to tak alespoň působí) skutečnost, že před nimi zůstala uzavřená cesta k úspěchu v mainstreamové společnosti, ať už to způsobila „problematická“ sexuální orientace či genderová identita, chudoba nebo třeba jen silná vrozená nechuť přijmout „ty správné“ hodnoty. Diváci, které tvůrci obvykle oslovují jako příslušníky nejslabších sociálních vrstev vystavených jistému opovržení ze strany mainstreamové společnosti, se do zdejších hledišť nedostávají jen po promyšlené volbě kulturního programu na volný večer, ale jsou k účasti na představení tak trochu předurčeni.
Publikum od herců očekává, že dají jasně najevo, z jakého společenského prostředí přicházejí. Silné levicové zaměření těchto setkání je samozřejmostí, o tom se ani nemusí mluvit, a tak se mohou herci věnovat konkrétním detailům ze své každodenní životní zkušenosti, nejrůznějším pocitům nespravedlnosti a myšlenkám, které z toho všeho vyplývají. Mocné je ale vědomí, že všechny spojuje (nebo to tak alespoň působí) skutečnost, že před nimi zůstala uzavřená cesta k úspěchu v mainstreamové společnosti, ať už to způsobila „problematická“ sexuální orientace či genderová identita, chudoba nebo třeba jen silná vrozená nechuť přijmout „ty správné“ hodnoty. Diváci, které tvůrci obvykle oslovují jako příslušníky nejslabších sociálních vrstev vystavených jistému opovržení ze strany mainstreamové společnosti, se do zdejších hledišť nedostávají jen po promyšlené volbě kulturního programu na volný večer, ale jsou k účasti na představení tak trochu předurčeni.
 |
| z Facebooku skupiny Pink Suits |
Často jsem si představovala, jak z Camden People’s Theatre (asi nejprofesionálnějšího a co do počtu titulů nejaktivnějšího divadelního střediska) vychází vír, který přitahuje všechny „slabé“ a „nepřizpůsobivé“. Já jsem v tomto smyslu nebyla žádnou výjimkou. Do Londýna jsem přijela se záměrem co nejvíce prozkoumat zdejší kulturu, ale nevzdat se přitom života podle hodnot, které jsem si oblíbila v Praze. Například že jsou povolání spojená s uměním plnohodnotná a nezaslouží si být rozmělňována nesouvisejícími brigádami, pokud to není existenčně nezbytné a neplynou z nich jiné cenné zkušenosti. Toho bych se samozřejmě musela vzdát, kdybych toužila vidět především tvorbu slavných jmen (a to i těch nemainstreamových), protože divadla novinářské vstupenky téměř neposkytují a lístek na běžnou produkci v Barbican Centru může stát v přepočtu třeba 1350 korun (a to se jedná na poměry místního „divadelního průmyslu“ ještě o velmi slušnou cenu). Camden People’s Theatre a spřízněná místa byla zkrátka logickým cílem mého hledání, možností nabažit se divadla a neutratit za to celé své úspory.
V prostředí, které má ráz azylu uprostřed nepřátelského světa, ztrácí vysvětlování politických postojů na důrazu a na abstraktnosti a stává se z něj jeden z mnoha nástrojů duševní hygieny. V centru pozornosti stojí řeč těla, kterou zdejší herectví zvýrazňuje. Mluvené slovo ozřejmuje, jakým způsobem se fyzický „jazyk“ (ne)vyrovnává s tlaky vnějšího světa na to, aby se vtěsnal do konzervativních očekávání bez ohledu k tomu, že to často vůbec nemusí být zdravé. Nekompromisní naslouchání potřebám vlastní tělesnosti lze také považovat za nejsilnější zbraň komunity, která se na divadle schází a stmeluje. Během představení se zúčastnění vzájemně podporují v uvolněném chování. To může být velmi nakažlivé ve smyslu Artaudova divadla jako moru (britští blogoví kritici se ostatně na francouzského vizionáře občas odvolávají) a především se svoboda v pohybech snadno přenese i za hranice divadla – jde o něco, co si diváci mohou odnést natrvalo a bezděčně ovlivňovat i ty, kdo by se do „podzemních“ divadel nevydali. Proto se nedá jednoduše říct, že se v tomto prostředí hraje pouze v rámci sociální bubliny. Londýnském „podzemnímu“ divadlu se podařilo vyvinout velmi dobrou strategii, jak hrát v bezpečí chápající komunity a současně se nezadrhnout u pouhého „přesvědčování přesvědčených“.
[1] http://thisisliveart.co.uk/
↧