NADIVADLO

Martin Švejda tu nedávno v několika bodech shrnul, co očekává od politického divadla. Vzpomněl jsem si na to v Komedii při sledování Stručných dějin Hnutí, a zkusil jsem zahánět nudu přemítáním o tom, co očekávám od divadelní adaptace prózy – a od divadelního představení vůbec. K žádným rozumným obecným závěrům jsem nedošel, nicméně jedna věc se zdá být jistá: při podobných úvahách může tahle inscenace sloužit jako odstrašující příklad.

Hru, pokud tomu dobře rozumím, napsala sama Petra Hůlová podle svého stejnojmenného románu pojednávajícího o světě, ve kterém se zmocnily vlády radikální, totalitně naladěné feministky. Potíž je v tom, že divadelní verze postrádá vše, co činilo z četby pozoruhodnou (i když ne úplně strhující) záležitost. Jako prozaička je Hůlová brilantní vypravěčkou, na divadle sledujeme nahodile a unaveně působící spolupobývání dvou mužů, dvou žen a jedné hadrové panny. Chybí srozumitelný příběh, gradace, překvapení, provokace, pointy, dobré dialogy, prostě cokoli, co by z nekonečně rozvleklých scének učinilo podívanou alespoň trochu snesitelnou. Což je samozřejmě problém především režie.

Inscenace je koprodukcí Komedie a norimberského Schauspielu. Od německého divadla jeden jaksi automaticky očekává profesionalitu, jenže tady některé scény (nejčastěji kolektivní) působily spíš jako výsledek úsilí členů snaživého dramatického kroužku, než profesionálních divadelníků. Když herečka předvádí starou postavu tak, že v průběhu celé desetiminutové scény usilovně třese rukou, je to na pováženou. Ani nemluvě o tom, že hercům dost často úplně jednoduše nebylo rozumět a titulky zoufale nestíhaly (hrálo se trojjazyčně)

Polehčující okolnosti se hledají obtížně. Kdo nezná román, má pramalou šanci pochopit, oč v inscenaci vlastně jde (docela paradoxně chybí dokonce i cosi jako „názor“). A naopak, kdo knihu přečetl, nemá nejmenší důvod její nešťastnou divadelní verzi absolvovat na vlastní kůži.

Více informací zde
O inscenaci budu psát do Deníku N
Foto web MDP

11:55 pokračuje v nejnovější inscenaci O krásách bezpilotního bombardování, která vznikla pod patronací přizvaného týmu Nina Jacques – Boris Jedinák – Jan Tomšů – Ian Mikyska, v politicky zaměřené tvorbě. Po obsahově i provedením bezradných satirách Městečko Fake News a Pravda o 17/11 přichází tentokrát s tématem, které působí neokoukaně a přitažlivě: dronů, jež slouží při vojenských operacích k co nejpřesnějšímu bombardování protivníkových cílů.

Tvůrci (aniž ovšem rozumně zpochybňují prostředky či dokonce vojenské operace jako takové), si všímají odvrácené strany takového způsobu boje, a poukazují na to, že v době „rozkolísávané“ demokracie, jako je ta dnešní (a především ta trumpovská) může hrozit zvýšené nebezpečí jeho zneužití.
Inscenace předvádí na třech operacích americké armády na Blízkém Východě chybné využití (zneužití) dronů. Poukazuje především na vysokou míru odosobnění takto vedených operací; na napětí, které vzniká mezi technologicky vyspělými prostředky a jejich doslova a do písmene domáckým řízením. Vojáci vedou operaci (na obrazovkách sledujeme pohyb dronů jakoby z jejich pohledu či detektujeme místa, kde zasáhly) – a zároveň popíjejí kávu či žehlí. Žádné autentické lidské nasazení (a hrdinství), jde vlastně jen o jakousi počítačovou hru, při níž nehrozí reálné nebezpečí. Jaký potom div, že „nadržení“ vojáci mohou snadno chybně vyhodnotit informace a zasáhnout i tam, kde nebylo třeba. Výstup, přibližující jednu z takových operací, při které byl zasažen nevinný konvoj, je na scéně proveden v lehce nadsazené, zábavné podobě – zároveň však při něm mrazí.
O krásách bezpilotního bombardování není bez kazů; oproti předchozím inscenacím 11:55 tu lze ale zaznamenat – zvláště díky jejímu přesnějšímu a objevnějšímu zaměření – umělecký pokrok.

Premiéra 29. a 30. března 2019. Více informací o inscenaci zde.
Recenze vyjde v Lidových novinách.

Špinarova pětasedmdesátiminutová inscenace Za krásu, věnovaná K. H. Hilarovi, sestává ze tří, "na první dobrou" vymyšlených částí. V prvé jsou představeny Hilarovy umělecké (divadelní) postoje. Kateřina Císařová, "maskovaná" za Hilara, přeříkává v místech obvyklého hlediště (diváci jsou usazeni na jevišti) jeho názory a za ní sbor dalších "Hilarů" vytváří různé scénické konstelace.

foto Petr Neubert

Vizuálně (jako obraz) je to docela zajímavé - do hlediště zřícený obrovský lustr, působivě nasvícené divácké řady -, ale prakticky jde jen o lehce aranžované literární pásmo. V druhé, divácky nejatraktivnější části je předvedena Hilarova zkouška Macbetha v Národním: režisér (v podání Jany Strykové) naráží na obvyklé umělecké a provozní překážky (vyniká "blbka", představitelka Lady Macbeth, v podání Martiny Preissové), až na konci - po příchodu hasiče - vybuchne. Tedy: divadlo na divadle - vděčný to zdroj nenáročné zábavy. V závěrečné části pak Hilar "spílá" Národnímu divadlu, poukazuje na obtíže spojené s tvorbou v této instituci; tady se inscenace konečně trochu vztáhne i k současnosti: nelze tu nevidět spojitost s tím, jak asi i sám Špinar reflektuje své fungování v roli uměleckého šéfa činohry.
Inscenace mi v něčem připomíná Špinarovu benefici pro pět hereček Křehkosti, tvé jméno je žena. Namísto promyšlené práce na vysoce interesantní téma jen narychlo spíchnutý kus, složený z prefabrikátů; nic, co by hlouběji přibližovalo Hilarův "život a dílo". Dietní kus a promarněná příležitost.
Činohra ND vedle ambiciózních a dobře připravených inscenací (Faust, Kytice) vyrábí téměř pravidelně i kusy (Křehkosti, tvé jméno je žena; Zbyhoň!), u nichž si jeden říká, že snad ani raději neměly vzniknout...

Premiéry 14. a 15. března a 3. dubna 2019. Více informací o inscenaci zde.

Kateřina Bílková, Lenka Huláková a Hana Malaníková, sdružené do seskupení MAnaMA (Matky na mateřské), uvedly v rámci festivalu Venušiny dny v prostoru Venuše ve Švehlovce premiéru svého "autobiografického kabaretu"Promiňte, že rodim. Jeho východiskem je zkušenost všech tří protagonistek-matek s dvojím porodem: v porodnici a doma.

foto Michaela Škvrňáková

Z vystoupení nenásilně, tj. ne zbytečně angažovaně, vystupovalo dvojí téma: to, jak autoritativní a naprogramovaný, necitlivý vůči potřebám rodiček, je přístup v porodnicích a jak ženy rodící po této zkušenosti podruhé raději doma jsou přesto onou prvotní zkušeností ovlivněny - jsou "vystresované" tím, co by se jak mělo, což poznamenává jejich "přirozené" prožívání porodu.
Bílková, Huláková a Malaníková vystupovaly sympaticky (převážně) zdrženlivě, "nevnucovaly se". Toho "divadla" v pravém slova smyslu možná mohlo být trochu víc - převážně se vyprávělo/drobně hrálo, scénická akce působila poněkud klopotně, nevytvářela silnější jevištní obrazy; ale o to, řekl bych, primárně ani nešlo. Podstatný se zdál být především akt sdílení - dojemných, humorných i varovných zážitků.
Záleží na tom, jaké toto "sdílení" najde publikum. V tom premiérovém (ve kterém byly ženy v drtivé většině) rezonovalo velice dobře.

Premiéra 4. dubna 2019. Více informací o inscenaci zde.

Klaun s bolavým kolínkem

Klaunovy názory jsou docela drásavý román: mísí se v něm téměř bernhardovské zhnusení ze světa i z blízkých, totální osobní krach, jedovatá i plačtivá sebeironie. A taky drtivé obvinění vlastně celé německé poválečné společnosti, vášnivě přepjaté, ale zároveň takové, že jej nelze jen odbýt mávnutím ruky. Konec konců, kdo zná další Böllovy romány, ví, že se v tomto smyslu docela doplňují.

V Rubínu si z knihy vybrali hodně úzký segment. Šimon Krupa předvede hodinovou sebelítostivou tirádu chlapečka z dobré rodiny, který se do role chudáčka s bolavým kolínkem (to sousloví se tu charakteristicky opakuje) spíše jen stylizuje, více či méně věrohodně. Tenhle klaun žebrá od publika drobné a pak bez rozpaků utře podlahu značkovým svetrem.

Dívá se na to docela dobře. Krupa, který vystupuje spíš jako bavič než skutečný klaun, umí být legrační, ironický i protivný, nebojí se hrát přímo na diváky. Potíž je spíš s tím, že bez původního kontextu zůstává opravdu jen u portrétu rozmazleného a sebestředného (pseudo)mělce s bolavým kolínkem. Do letošní dramaturgické linie Rubínu tento titul pasuje dobře, na nic moc převratného však nedošlo.

foto Patrik Borecký
O inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO v pondělí 15.4. ráno po osmé
více informací zde

Po divokém Absolutnupřekvapilo Dejvické divadlo opačným extrémem - tak konzervativně, ne-li přímo staromilsky provedeného Ibsena by jeden očekával spíš v Divadle u Valšů než v Zelené ulici. Ale konec konců proč ne, pokud inscenátoři dokážou takový přístup obhájit. Já vím, že se tahle formulka používá spíš v případě všelijakých radikálních úprav a úletů, jenže časy se mění.

Obhajování je to z větší části úspěšné. Inscenace Jiřího Pokorného nabízí řadu skvěle odehraných situací, a sledovat, jak jednotliví herci pečlivě, neuspěchaně a důsledně budují své figury, je skutečná radost (výjimkou je snad jen vnějškově silový Vladimír Polívka v roli syfilitického syna). Radost v dnešním divadle docela vzácná, nutno dodat. Horší je to s textem samotným. Ibsen je autor nepochybně zručný, jenže taky velmi doslovný a tezovitý. Při takto pietním pojetí pak jeho teze a ponaučení z inscenace čouhají jako příslovečná sláma z bot. Ani nemluvě o přepjatě dramatickém a nekonečně dlouhém finále, kdy už to s radostí zdaleka není tak žhavé, jednomu se spíš intenzivně zasteskne po moderní zkratce i po pověstném dejvickém podehrávání.

Nicméně - a to zcela bez ironie - kdyby všude dokázali být konzervativní a staromilští tak výsostně profesionálním a herecky suverénním způsobem, bylo by na světě krásně. Tedy alespoň na divadle.

foto Hynek Glos

více informací zde

o Přízracích budu psát v Deníku N a mluvit v Mozaice ČRO Vltava (ve čtvrtek 18.4., ráno po osmé)

Kolegové už na Nadivadle o olomouckém Opletalovi psali (Martin Švejda zde a Jakub Škorpil zde), takže nechci zbytečně opakovat již vyřčené, ale byl to včera v Akropoli příjemný zážitek a ještě pár vstřícných zmínek ta inscenace určitě snese.

Kdo se touží dozvědět cosi seriózního o Janu Opletalovi, moc si tu nepomůže, ale ten, kdo má chuť si projet napříč celým katalogem postupů politického, apelativního a jiného podobného divadla, dostane všechno hezky zpříma do ksichtu. Základní koncepce sice není úplně originální, ale vše je provedeno neobyčejně důsledně: cosi se předvede, pak se divákům s vážnou tváří objasní, co se právě předvedlo, pak se to obojí okomentuje, komentář se sám stane můstkem k dalšímu výstupu a tak pořád dál. Hodně se mluví o provokaci. Inscenace ovšem současně s tím, že provokaci ironizuje, nabídne hodně drastické a nepochybně provokativní žertíky, třeba na účet Jana Palacha nebo Milady Horákové. Provokuje se však i tím, že se provokace otevřeně prohlásí za cíl, ke kterému celý ten veselý scénický chumel směřuje. No a do toho se občas (dosti zábavně) tančí, hází rajčaty a tak podobně.

Celé by to nemohlo vycházet, kdyby inscenátorům chyběly nápady. Které naštěstí nechybí. Třeba hned úvodní předlouhý životopis Jana Opletala chrlený v němčině a na podlaze v barvách české vlajky je nápad výborný, a pokud mohu soudit, i dosti originální (osvědčený trik v podobě zpěvu německé verze české hymny je tu jen třešničkou). Stejně tak by to asi moc nevycházelo, kdyby herci nedokázali udržet vražedné tempo promluv, dokážou to však však - až na pár nepříjemných přeřeků - docela obdivuhodně. Téměř bezchybně vycházel i timing.

Čemu se inscenátoří posmívají, je vcelku zřejmé: od lkavého zpřítomňování národních mučedníků až po snaživě angažované divadlo. Jak už to tak v podobných případech bývá, rozpaky vzbudí spíš moment, ve kterém chtějí něco sdělit v podstatě navážno (jakkoli šaškovské mimikry zůstanou neodloženy). Závěrečný provokativní esej Jana Tesaře o češství by si totiž, obávám se, zasloužil úplně stejné zacházení jako všechna ta dříve cupovaná klišé.

více informací zde
foto Lukáš Horký

Do půlky s dechem

Adaptací Frischova „deníkového románu“ se ve Studiu hrdinů premiérově představilo docela překvapivě složené duo Ivan Buraj (režisér a umělecký šéf HaDivadla) a Jan Kačena (v nezvyklé pozici dramaturga). V titulní roli se objevil - rovněž trochu nečekaně - Petr Reif, jenž v uplynulých letech zazářil v Kačenových inscenacích v Autobufu.

Reif je herec, kterému monologicky laděné inscenace viditelně sedí: má cosi jako „temné charisma“, díky kterému dokáže utáhnout i nedějové pasáže, v nichž zůstává u toho, že jednoduše stojí (nebo sedí) na téměř prázdné scéně a mluví a mluví. Zde konkrétně v roli sochaře Stillera, jenž po zatčení na curyšském letišti zarytě (a evidentně v rozporu se skutečností) tvrdí, že není Stiller. Přitom místo racionálních odpovědí na otázky vyšetřovatelů utíká k příběhům, o jejichž vztahu k realitě i Stillerově osobní historii se lze jen dohadovat.

Reif je obklopen pěticí dalších herců (z ne úplně zřetelných důvodů jsou rozděleni do typově nápadně podobných dvojic), kteří si předávají repliky i role, někdy hovoří za sebe, jindy za titulního hrdinu. Dojde i na docela vynalézavé hrátky s kombinací videoprojekcí - ale především se tu ani na okamžik nepřestane mluvit, ať už přímo vyprávět nebo citovat ze Stillerových deníků. Svého druhu tak v přímém přenosu sledujeme pokus o (re)konstrukci sebe samého, zatíženou jak nejasnou minulostí, tak celým balíkem nezodpovězených otázek na téma identity a její ztráty, respektive odpovědnosti za sebe sama.

Dost dlouho to vychází skvěle. Představení má temně vykloubenou, z větší části hrozivou, místy však i trochu groteskní atmosféru: Reif je sugestivní a jeho kolegové spolehlivě drží figury „těch okolo“, minimalisticky, ale velmi přesně (výborný byl například submisivní Hynek Chmelař). Vše se zlomí zhruba v polovině, kdy se náhle dostane do popředí Gabriela Míčová, která začne vyprávět předlouhý příběh, který s tím Stillerovým souvisí spíš jen volně. I její výstup má zpočátku skvělou atmosféru (konkrétně je aranžován jako absurdní westernové posezení u ohně), trvá však nesnesitelně dlouho, což je dáno i tím, že Míčová nemá Reifovo samozřejmé vypravěčské kouzlo a snaží se to kompenzovat poněkud vnějškovým a místy až křečovitým hraním.

Výsledkem je, že zhruba po hodině spadne představení řemen a už se ho až do konce nepodaří nahodit. Tím spíš, že se inscenace začne rozlévat do šířky, v níž se nepříliš strhujícím způsobem proplétají příběhy postav, které Stillera obklopují. Zvláštní věc: po nedávném Zdání klame přibyl na repertoár Studia Hrdinů další titul, který skvěle začne, ale někde kolem poloviny ztratí dech.

O inscenaci budu mluvit v Mozaice ČRO Vltava ve středu 15. května ráno po osmé
Více informací o inscenaci zde
Foto SH

Josef Chuchma zveřejnil na webu artZÓNA v souvislosti se zrušením premiéry Divadla Na zábradlí, inscenace Děvčátka, na slovíčko, glosu, ve které hovoří o tom, že renomovaná pražská scéna prochází krizí.
Chuchma tvorbu Divadla Na zábradlí kritizuje opakovaně. A ve více ohledech oprávněně. Ale nelze si také nevšimnout, že - tak jako v této glose - hledá na jeho vedení mouchy za každou cenu a že sebemenší argument se mu hodí k potvrzení jeho přesvědčení.
Nebo také ještě jinak: pro někoho může být láhev poloprázdná, pro jiného poloplná.

foto ze zkoušky inscenace Děvčátka, na slovíčko

Za prvé: Chuchma poukazuje v souvislosti s Děvčátka, na slovíčko na to, že inscenace neměla dramaturgickou oponenturu, resp. že dramaturgem inscenace byl sám autor (Pavel Klusák). Ano, dramaturgie je v současném českém divadle docela velký problém - ovšem Děvčátka, na slovíčko nebyla dovedena k premiéře! Odkud tedy Chuchma ví, v čem tkvěl jejich problém? A kdyby třeba inscenace byla uvedena a vydařila se, i tehdy by poukázal na tuto skutečnost? A především: neměla by tu pro divadlo platit "presumpce neviny", když inscenaci nepustilo na veřejnost? Jde de facto o stejný přístup, jako když někteří recenzenti při hodnocení inscenací zohledňují okolnosti jejich vzniku. A konečně: nesvědčí spíš stažení inscenace před jejím zveřejněním o zdravé sebekritičnosti vedení než o tom, že se nachází v krizi?
A za druhé: Chuchma v závěru své glosy píše o tom, že "stávající sestava jako kdyby narážela na limity svých uměleckých i provozních schopností". Výchozí pozice týmu Štědroň - Viceníková - Mikulášek v Divadle Na zábradlí byla, jak je dnes již zcela zřejmé, dvousečná. Do divadla nastupoval již renomovaný tým s vyhraněnou poetikou, což mu sice na jedné straně zaručovalo hladší a bezproblémovější start, "vlak" byl již dobře rozjetý, na druhé straně ale právě skutečnost, že je "vlak" dobře rozjetý, znamenala, že nebude snadné jeho "jízdu" jen tak vylepšovat. A skutečně: úroveň inscenací jako Zlatá šedesátá,Korespondence V + Wči Europeana, které tým na Zábradlí přenesl ze svého předchozího působení v brněnské Redutě, se mu - obávám se - dosud žádnou na Zábradlí vzniklou inscenací nepodařilo překonat.
Zároveň si ovšem nelze nevšimnout, že vedení si problémy svého směřování od jisté doby uvědomuje a snaží se s nimi něco dělat: jako dalšího kmenového režiséra přijalo Davida Jařaba (byť si o jeho autorsko-režijní nadprodukci můžeme myslet své), dává příležitost (oproti prvým sezónám, kdy v divadle pracovali etablovaní režiséři typu J. A. Pitínského, Jiřího Havelky či Anny Davidové - Petrželkové) mladší generaci tvůrců či usiluje svou vyhraněnou poetiku rozvolnit a rozšířit - důkazem budiž právě Děvčátka, na slovíčko či pro příští sezónu chystané uvedení hry Jaroslava Žváčka v režii Jana Prušinovského...
Takže jde opravdu jednoznačně říct, že "láhev" Divadla Na zábradlí je poloprázdná?

Nová inscenace Handa Gote Dva sešity je rozkročena někde mezi jejími předchozími Mraky (2011) a Safírovou hlavou (2013). Jeden ze tří protagonistů Jan Dörner se v ní snaží zrekonstruovat "příběh jednoho filmu /o nebezpečném vetřelci, přicházejícím z vesmíru/, který jsem nikdy nenatočil". K dispozici má jediný dochovaný (značně nekvalitní) záběr, dva sešity scénáře a pozdější svědectví aktérů (která promítá z VHS). Vše se odehrává v lepkavých kulisách sedmdesátých a osmdesátých let, evokovaných dobovými proprietami, jež "domácky" zabydlují prostor, oblečením účinkujících či tehdejší "večírkovou" hudbou, jež celou dobu podresluje dění na scéně. Dörner dává divákům nahlédnout do typického "klučičího" světa té doby: určovaného časopisem ABC a tehdejšími vědeckými poznatky a představami.

Celá tahle evokace a rekonstrukce minulosti, prováděná s dokumentaristickou zaujatostí a pečlivostí, působí pochopitelně směšně. Handa Gote ale nijak zbytečně netlačí na pilu zábavnosti - vlastně jen "vyjevují". A zároveň se jim tímto prostřednictvím - nenásilně, nijak explicitně - daří exponovat i závažnější témata: o nostalgickém, fetišistickém upínání se k minulosti, kterou si člověk pochopitelně začasté idealizuje, která ale ve skutečnosti - jako v případě této, normalizační - rozhodně idylická nebyla; o obtížnosti, ba nemožnosti věrohodně, či dokonce pravdivě rekonstruovat minulost. Z minulosti totiž - tak jako z Dörnerových filmových pokusů - zůstanou člověku v hlavě pouhé fragmenty - a vyber si...
Byl to zábavný a chytrý večer.
Recenze vyjde v Divadelních novinách

Fričova inscenace Misantropa začíná již před zhasnutím světel v sále - technici připravují scénu, po jevišti se pohybují Filint (David Matásek) a Alcest (Vladimír Javorský) - a z tohoto dění se pak plynule přejde - dialogem Filinta a Alcesta - do samotného představení. Inscenace, po tylovsku řečeno, vystupuje z reality - a také u ní zůstává.

Režisér spolu s dramaturgyní Martou Ljubkovou Molièrovu hru bezezbytku zasazuje do současnosti. Portrétuje svět lidí, určujících - takříkajíc - dnešní společenský diskurs: svět sebevzhlíživý, "sebedokumentující se", posedlý aktuálními trendy, bezcílně plkající o žhavých společenských problémech atd. atd. (Ljubková o tom ostatně sama píše v programu k inscenaci). Jde o svět - abychom se přidrželi jednoho z obrazů inscenace (kdy sluha ošetřuje umělé květiny) - navoněného hovna. Frič si na něm, jak je jeho zvykem, nejrůznějšími ironickými "komentáři" (rekvizitami, které na scéně vytahuje; textem, který do hry dodává apod.) s gustem smlsává - nebojí se být i osobní: portrét Celimeny, hlavní reprezentantky tohoto světa, je vlastně portrétem (mediálním obrazem) její představitelky, Kateřiny Winterové...
Zasádní potíž Fričovy inscenace ovšem tkví v tom, že zůstává prakticky jen u vyobrazení tohoto světa a (interpretačně neobyčejně otevřené) drama, které se odehrává mezi figurami, odsouvá na druhou, třetí kolej. To, co v inscenaci sledujeme, je statický, chladný (protože z reality vlastně jen plus mínus překopírovaný) a v konečném důsledku i nudný obraz. Dojem z inscenace je vlastně podobný jako v případě Mikuláškova Spalovače mrtvol.

Začátek přitom působí slibně. Alcestovo zhnusení ze světa, jeho vymezování se vůči němu, zní z úst Vladimíra Javorského niterně - jde o jeho (i Fričův, řekl bych) skutečný existenciální problém. Tohle exponování se však záhy vytratí a vrátí se vlastně až v samotném závěru - v silném obrazu, kdy se Alcest jako Kristus sebeobětuje - spáchá sebevraždu (a Celimena nad tím jako Panna Marie zpívá Nothing Compares To You) - byť, jak se zdá, téhle společnosti stejně není pomoci.
Škoda.
Premiéra 23. května 2019. Více informací o inscenaci zde.
Recenze vyjde v Lidových novinách.

závorkové peklo na okraj Misantropa

Jan Frič je bezpochyby (či jak říká profesor Just: „každému trochu soudnému je po pěti minutách jasné“) režisér schopný výrazného režijního gesta (což dnes není zas tak běžné) a výjimečných divadelních obrazů. Byla jich řada ve Faustovi, ve Vyhoř a samozřejmě jsou k vidění i v Misantropovi. Namátkou třeba – opět podobně jako ve Faustovi - finální scéna.

Jan Frič je ale zároveň bezpochyby režisér, který k inscenacím přistupuje dosti živelným stylem a nezřídka připomíná děcko, které dostalo hračku a zkouší, co vše s ní lze ještě provést.

(Přičemž – zdá se mi – zejména ve Stavovském divadle propadá pokušení trochu si zazlobit a zaprovokovat).
V inscenacích – opět vzpomínám na Fausta– tak zůstává řada evidentních schválností, okamžitých nápadů a interních odkazů. Je třeba opravdu nutné ukazovat na videu banánový pyj včetně anatomických detailů, když bohatě stačil jeden z předchozích záběrů, abychom tuto analogii pochopili? Kolik diváků dokáže poznat v kostýmu Klitandra dosti věrnou kopii tradičního úboru skladatele Jakuba Kudláče? Atd. Je to jistě daň za ony kouzelné okamžiky bezmála čisté jevištní krásy, ale přesto by se měl v týmu najít někdo, kdo v pravou chvíli řekne, že tohle už je moc. Což – učili nás alespoň ve škole – je tradiční role dramaturga. Když je však dramaturg po současném (zlo)zvyku zároveň spolutvůrcem úpravy a scénáře, jde to jistě ztěžka.

Misantropje inscenace nejednoznačná a v mnohém (i z důvodů popsaných výše) matoucí. Tu více, tu méně fungují aktualizace (byť i zde by o trochu méně doslovnosti pomohlo vyznění), funkční je zapojení mobilů a herci (až na výjimky, které – přiznám – mohou padat i na vrub mým předsudkům) neselhávají ani ve verších, ani v improvizacích či ve výrazové stylizaci (mám opakovat, že méně exprese bylo by někdy…).

Nebude to jistě inscenace pro každého. A rozhodně ne pro ty, kteří žádají klasickou klasiku. Soudím ale, že Fričovi spíše než velké formáty (Faust, Misantrop) lépe svědčí projekty komornější a možná i v základu autorštější (Návštěva, Vyhoř).

Moliere vs. hipsteři

Ve Fričově Misantropovi by bylo možné - účelově a s velkým zjednodušením – nalézt dva hlavní tematické okruhy. „Molierovský“, ve kterém jde především o vztah ad absurdum zásadového titulního hrdiny k pragmaticky uvažujícím blízkým, a „hipsterský“, v němž je francouzská ludvíkovská lepší společnost nahrazena ryze současnou partičkou kavárenských trendařů.

Lépe vychází ten první okruh. Moliere je v tomto ohledu nadčasový, inscenátoři ho respektují a ku prospěchu věci se jim daří držet věci na hraně: nedávají jednoznačně za pravdu ani jedné straně, Alcest, jeho přítel Flint i milovaná Celimena působí střídavě přesvědčivě a střídavě docela odpudivě. Navíc je to i velmi dobře zahrané.

Horší je, když se Alcest staví proti povrchnosti žvanivé společnosti, Tady se nelze zbavit pocitu, že si to Jan Frič s dramaturgyní Martou Ljubkovou docela zjednodušují. Hipsterské prostředí je vykresleno natolik křiklavými barvami, natolik parodovaně, že všechno to ironické vymezování působí trochu lacině. Z ambiciózně vyhlížejícího pokusu o aktualizaci klasiky se tak v tomto směru stává často sice zábavné, leč nepříliš pronikavé proplesknutí vcelku snadných cílů výsměchu.

O inscenaci budu psát do Divadelních novin a mluvit v Mozaice ČRO Vltava v úterý 28.5. ráno po osmé
Více informací zde
Foto Patrik Borecký

Compagnie Rêvages: Europeana
8 lidí: Press Paradox

Jak ze skvělé knihy udělat otravné divadlo Ve francouzštině se neříká „sledovat divadlo“ ale „poslouchat divadlo“. S tímto vědomím jsem byl už dopředu vůči francouzské adaptaci Úředníkovy Europeany více než obezřetný, a kdyby mě festivalový program neuklidnil tvrzením, že je to jen na hodinku, vůbec bych se na představení Compagnie Rêvages nevydal. No a pak hned na začátku přišlo překvapení: na jeviště vstoupila sympatická režisérka a pravila, že to bude trvat hodinu čtyřicet. Prchnout nešlo, protože v HaDivadle to znamená projít přes jeviště.

Další překvapení se už nekonala, dva herci v rychlém tempu a bez jakékoli akce, která by stála za zmínku, přeříkali snad úplně kompletní knihu, přičemž se občas převlékli a obklopili nějakým novým mobiliářem. Kdosi k tomu hodně mizerně pouštěl české titulky, občas se promítalo. V programu se to vše ještě opentluje slovními výrony jako třeba: „Tady jsou naši podvodníci na konci cesty. Poté, co znovu nalezli své vnitřní společenské zařazení a prošli všechna slova autora, nacházíme je ve stánku na bazaru […] Dharmoví tuláci své doby, jako návrat k počátkům“. Tohle si Ouředník, bytostný ironik a vytrvalý odpůrce nabubřelého žvástu, opravdu nezasloužil. Nezbývá, než si po francouzsku povzdechnout: kdybych to byl býval věděl, tak bych tam byl býval nechodil. A taky by mi kvůli té nekonečné recitaci neutekla Alfa a její Kde domov můj.

Kdo je bez viny, ať hodí ovocem O Press Paradoxu skupiny 8 lidí šly pochvalné zvěsti ze všech stran, a tak jsem byl bohužel připraven o příjemné překvapení. Ale povedený kousek to je, o tom žádná.

Mám tenhle typ divadla rád. Zdánlivě se tu nic moc extra neděje, účinkující pobývají na jevišti s nehereckou nejistotou, zároveň to však všechno má svébytnou a docela silnou atmosféru. Často dojde na věci, zvraty a odbočky zcela nečekané, ty ale nepůsobí (alespoň tedy ve většině případů) nijak svévolně. Třeba na první pohled téměř dětinský nápad s rozehráváním scény „velitelem raketometu“, ve které bývalý voják ne tak úplně přesvědčivě tvrdí, že skoro určitě nikoho netrefil. Citace z rozhovoru totiž doplňuje nepřehledná bitka, ve které po sobě herci s diváky házejí umělohmotné ovoce. Leckdo se přitom samosebou i trefí.

Oním velitelem raketometu (v čečenské válce) býval ruský novinář Babčenko, který loni na podzim ve spolupráci s ukrajinskou tajnou službou předstíral, že byl úkladně zavražděn ve svém bytu. Byla to tehdy hodně medializovaná událost, stejně jako následující přiznání, že šlo o vraždu fingovanou. V inscenaci se proplétá téma odpovědnosti a věrohodnosti s Babčenka ostrou kritikou putinovského Ruska: vše je naneseno dosti ostře, jenže záměrně nepřehledně, jako špatně poskládaná mozaika, se všelijakými podivnými kontrasty, nejasnostmi a prázdnými místy. Kdo požaduje drásavý či dojemný příběh se sympatickými hrdiny a padouchy, bude zklamán.

Ale stejně, „rozdílovým momentem“ této inscenace je především schopnost vyjádřit se ryze divadelním obrazem. (Což je povědomé i z dalších inscenací Anny Klimešové, byť ta je tu uvedená jen jako jedna z osmi.) Platí to i tam, kde jde o sdělení vcelku jednoznačné. Takže na závěr ještě jeden popis: jedna z účinkujících se snaží z papíru přečíst Babčenkovu úvahu o nebezpečné a agresivní infantilizaci ruské společnosti, přičemž všichni její kolegové s narůstající intenzitou vyvádějí, pobíhají po celém divadle, dokonce i mezi diváky, dělají binec. Nemusí to být vyloženě agresivní (jako že nakonec je), evidentní však je, že za takových přestává záležet na tom, kdo a o čem mluví, stejně ho nikdo poslouchat pořádně nebude.

festivalové stránky zde

Teatro Matita: Pulcinella
Nowy Teatr Varšava: Francouzi

Za kolik vteřin to skončí? O Matijovi Solce už jsem tu psal vícekrát (a nejen já), takže nezbývá, než se trochu opakovat. Koncept jeho sólových představení je totiž v podstatě docela jednoduchý a vlastně už mnoho let neměnný. Performer stojí nebo sedí na scéně, po ruce má akordeon, povídá, hraje s nejrůznějšími loutkami-neloutkami a při tom všem se záviděníhodnou lehkostí komunikuje s publikem, ať už dětským nebo dospělým. A je v tom tolik samozřejmé divadelnosti a komediantství v tom nejlepším slova smyslu, že by to vystačilo na několik celovečerních inscenací.

Když se představení povede, a Pulcinella se v šapitó na Kraví hoře opravdu povedl, je to esence čiré divadelní radosti. Prstová loutka Pulcinelly mlátila smrt po hlavě, děti pokřikovaly své dokonale absurdní komentáře (přesně ty, na které dospělí už dávno přijít nemohou), a Solce jim to vracel způsobem, který dokázal bavit děti i jejich rodiče. Trvalo to asi tři čtvrtě hodiny a bylo to jedno z těch vzácných divadelních představení, na kterém si nejspíš i hodně otřískaní diváci přáli, aby běželo mnohem déle (já teda určitě). Chlapeček přede mnou byl sice opačného názoru, ale i on to dokázal formulovat způsobem, kterému nelze upřít poezii. Jeho (opakovaný) výkřik „Za kolik vteřin to skončí?“ si musím zapamatovat a při vhodnějších příležitostech jej použít. Díky ti, milý neznámý malý nespokojenče.

Nikdy to neskončí! Druhé dnešní představení, Warlikovského Francouzi, kvůli kterým jsem vlastně do Brna přijel především, nabídli šálek úplně jiné kávy. Bylo to divadlo z rodu těch, které je nutné si takříkajíc odpracovat (což je přesně ten typ hodnocení, které ve mně vždy vyvolá silné podezření, ale tady to fakt bylo na místě – v tom smyslu, že konec dá předchozímu utrpení smysl).

Dlouho to vypadalo, že Hledání ztracenéhočasu pojme adaptace svým způsobem adekvátně předloze, jakkoli se vyprávělo v úplně jiném jazyce než je Proustova puntičkářská podrobnost: nekonečně dlouho se rozehrávaly nepřehledné vztahy, intriky a přesmyčky dekadentně zplanělé lepší společnosti. V pomalém tempu rozvíjené obrazy byly výborně zahrané, měly skvělou atmosféru – a bylo to k uzoufání úmorné. Ti, kteří se po třech hodinách a dvou přestávkách rozhodli prchnout (některé útěkáře bych mohl napráskat i jmenovitě, ale nenapráskám, úplně jsem jim rozuměl), však mohou litovat. Poslední třetina totiž překvapivě otočila perspektivu, opustila literární předlohu a místo toho spustila cosi jako „nářek stáří“, spojený s natolik sugestivním obrazem všeobecného úpadku, lidského i společenského, že to předchozí čtyřhodinové utrpení na tvrdé židli z velké části vynahradilo.

festivalové stránky zde

Ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek si k desátému výročí uvedení svého úspěšného a dodnes hraného kusu Kdo je tedy ředitel? nadělil novou inscenaci, vzniklou na základě vlastní hry, Smrt mu sluší (a rozhodl se ji - jak uvádí v programu - věnovat k desátým narozeninám své dceři Rózičce...). Jde o oddychovou, provozními záležitostmi obhajitelnou komedii, zasazenou do vděčného prostředí divadla a napsanou pro sehrané herecké duo Michal Dlouhý - Kamil Halbich.

foto A. Hrbková

Až potud všechno v pořádku. Hrbek se v programu odvolává na žánr situační komedie s prvky komedie konverzační. Ano, ale i tyto žánry mají svá pravidla. V Hrbkově komedii je však od jisté chvíle prakticky všechno možné, jeho hra se může vyvíjet zcela libovolně, jak mu zřejmě který nápad přišel na mysli, a trvat může hodinu a nebo také čtyři. Každý vtip je dobrý, ber kde ber, jen když se diváci smějí. A inscenace jako taková vše podává po lopatě, tlustě obtahovaným herectvím, s těmi nejjednoduššími režijními fórky, že ani i ten nejméně náročný divák nezaváhá.
Diváci na prvé repríze se opravdu dobře bavili, na konci odměnili herce srdečným potleskem a nepochybuji, že stejně tak tomu bude i při dalších reprízách.
Švandovo divadlo před nedávnem stáhlo z repertoáru svůj nejčerstvější kus, Páclovu inscenaci podle silně nepovedené hry Davida Košťáka Hladová země. Rozhodování nového uměleckého šéfa Švandova divadla Martina Františáka, jak se postavit k řachandě svého ředitele s její proklatě nenáročnou úrovní, která patří snad do některého z bulvárních divadel, ale na scénu hlavního města Prahy, řekl bych, určitě ne, mu vůbec nezávidím.
---
P.S.: Vzít si za hlavní inspirační zdroj pro postavu Davida Hartmanna (alias Doktora Vektora), "divadelního kritika a experimentálního kytaristy malých forem", kolegu Mikulku (alias Inženýra Vladimíra), proč ne. Ale parodovat jeho intelektuálně sofistikovanější produkci způsobem, jakým se v 30 případech majora Zemana vysmívali tvorbě Plastiků nebo jakým na sokolovském Festivalu politické písně (ne)blahé paměti v sedmdesátých letech jakýsi přičinlivec parodoval tvorbu protestních folkových zpěváků (na jeho jméno si bohužel nevzpomenu, ale na youtube jeho píseň určitě někde visí)... Danieli Hrbku??!!

Premiéra inscenace 25. května 2019. Více informací o inscenaci zde.
Recenze vyjde v Lidových novinách.

Můžeme-li něco označit za událost této divadelní sezony, pak trojici inscenací Jana Friče Návštěva(prem. 22. 11. 2018 na Nové scéně ND), Burnout aneb Vyhoř! (prem. 1. 3. 2019 v A studiu Rubín) a Misantrop (prem. 23. 5. 2019 ve Stavovském divadle; zde, zde i zde), které tvoří vzájemně propojený celek. Jan Frič v nich účtuje se společností, která jej obklopuje, i - řekl bych - se svým dosavadním životem.

Divák by je měl, myslím, zhlédnout v pořadí Misantrop - Návštěva - Burnout.
Misantrop - postaven na Molièrově klasickém textu - je z nich nejpřehlednější. Společnost (zpodobněná v aktuálních souřadnicích), jež způsobuje hrdinovi existenciální hoře, je tu vylíčena coby pozadí samotného příběhu: její plkání se ponejvíce odehrává v druhém jevištním plánu. V Návštěvě, kde Frič pevnější příběh opouští a zůstává u pouhého rámce (společenské události, z níž se později stává hostina oslavované osobnosti), je divák do téhož plkání již více vtažen: ocitá se prostorově "uvnitř" děje. V Burnout, osobnější variantě Návštěvy, se režisér vzdává i rámce; v intimním blackboxu Rubínu se na diváky "nestrukturovaně" valí zpovědi účinkujících a inscenace, byť labilnější než Návštěva, působí ještě razantnějším, intenzivnějším dojmem.
Společná všem inscenacím je deprese z keců, které společnost vede, z myšlenkové a slovní vaty, která se na člověka valí a v níž se není možné čehokoli smysluplného chytit. Frič inscenace (zejména Návštěvu a Burnout) buduje z drobných střípků - citací, parafrází, odposlechnutých či přečtených hovorů, osobních zpovědí apod. - a na jejich základě vytváří silné obrazy s jakoby neprodyšnou ironickou slupkou, ale bolavým, hodně bolavým jádrem.
Nad trojicí "osobních" prací Jana Friče si nelze nevzpomenout na Ivanova Petra Lébla z roku 1997 - na nejnaléhavější a umělecky nejpřesvědčivější kus tohoto předčasně zemřelého režiséra.
O inscenaci Burnout aneb Vyhoř! budu psát do Světa a divadla v rámci bilančního článku o A studiu Rubín.

Dramaturgické selhání, nazval bych to. Nejde ani tak o diskutabilnost formy divadla vyprávění, kterou texty (povídky) Ascania Celestiniho nabízejí - zdali je těmito monology (spíš ale opravdu vyprávěními) možné utáhnout hodinu a tři čtvrtě trvající inscenaci; jde o obsah těchto vyprávění.

Jsou zcela průhlednými alegoriemi na téma xenofobie, rasismu, politického oportunismu, mužského šovinismu etc. etc. - zkrátka nač si člověk vzpomene, co by asi tak mohlo tvořit to správné "angažované divadlo". Divák se nemusí vůbec snažit, všem je mu podáno naprosto polopatě. A za všechno pochopitelně může kapitalismus - systém odsouzený k zániku, neboť ve své sebevzhlíživosti neschopný poradit si s elementárními problémy dneška. Myslel jsem, že můj nejhorší zážitek sezony - Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách Divadla Letí (psali jsme o ní zde a zde) - už nic nepřekoná; mýlil jsem se.
Režie Petry Tejnorová je (na její poměry) zdrženlivá: nechá herce opravdu především vyprávět; některým se daří víc (Saša Rašilov), některým méně (Petr Vančura). Vyjma jednoho okamžiku. Ve výstupu Proměna Toniho Mafiána se rozhodne absurditu nápadu (muži přijdou o své penisy a stanou se z nich ženy - rozuměj: zhroutí se svět mužského šovinismu a zavládne rovnost všech ve všem) vyšponovat do té míry, že ji překlopí ve vážně míněnou oslavu multikulturalismu - na scéně za zvuku etnických písní tančí pestrá směs příslušníků nejrůznějších národností. Jasně, jde o záměr, aby náležitě, v kontrastu, vynikla pointa, kdy se svět zase vrátí do starých kolejí. Jenže celé je to tak přepálené a bizarní, že má z toho jeden div ne chuť stát se rasistou...
Premiéra inscenace 6. června 2019. Více o inscenaci zde.
Recenze vyjde v Lidových novinách.

Jak vycházet s předsudky (aneb Úvahy v tramvaji)

Seděl jsem v sedmnáctce uhánějící po nábřeží směrem k Nové scéně, skládal jsem si dohromady, co všechno vím o inscenaci Proslov k národu, a předsudky mi hlavou jen vířily.

Režisérka Petra Tejnorová s dramaturgem Janem Tošovským inscenují pokrokového italského dramatika – předsudek praví, že to nejspíš bude skládačka obligátních klišé o ničivé moci peněz, prekarizaci, politicích jakožto nejodpornějším lidském druhu nebo o neméně odporných nadnárodních korporacích. Nejspíš to taky bude vylepšené něčím o životním prostředí a uprchlících, když zbude trocha času, dojde i na LGBT, supermarkety a konzumní životní styl. Má to být aktualizované na české poměry - takže asi nebude chybět pár prvoplánových narážek na Babiše, pokud zbude čas, nejspíš dojde i na některého Klause. Předloha má ráz storytellingu a autor byl zvyklý chrlit své texty v kulometném tempu – asi to tedy bude hodně rozvláčné, protože Petra Tejnorová v tomto ohledu nikdy velkou sebekritičností nevynikala, ráda si pořádně zarežíruje a herci si rádi pořádně zahrají, kdepak nějaké rychlé jednoduché mluvení.

Uznávám, byly to všechno pusté předsudky. Uznávám, vypravit se do divadla zatížen předsudky není hezké.

No a pak jsem jel po více než dvou hodinách po nábřeží sedmnáctkou domů a předsudky na mne dělaly veselé obličeje. V představení se to objevilo úplně všechno, jenomže v podobě ještě mnohem banálnější, mnohem prvoplánovější a mnohem otravnější, než jsem si cestou tam troufnul pomyslet (jenom na Klause čas nezbyl). Příště budu muset předsudkům dopřát lepšího sluchu. Život je krátký a na truchlivé zážitky tohoto typu už prostě nějak nemám - a hlavně nechci mít - čas ani nervy.

O inscenaci jsem hovořil v Mozaice ČRO Vltava 10. 6 (k poslechu zde mezi 19:11 a 26:33)
více informací o inscenaci zde
Foto Jan Hromádko

V novém čísle Divadelních novin vyšla glosa Jana Koláře, ve které píše o svém zážitku z nedávného vzpomínkového večera bratrů Justů ve Werichově vile.
Ocitujme ji tady s dovolením celou:
"Justové, bratři Jiří – dramatik a scenárista – a Vladimír – teatrolog –, bývali též kabaretiéři, na něž jsme chodili do Rubínu kdysi dávno v osmdesátých letech. Svoji jevištní spolupráci ukončili v roce 1990 a teprve teď, po devatenácti letech, se 28. května opět sešli na pódiu pražské Werichovy vily. Bylo to vzpomínání na to, co bylo, ale též vhled do současnosti prostřednictvím chystaného čtvrtého dílu Slovníku floskulí, z něhož Vladimír k pobavení publika předčítal. Kromě toho hrál na syntetizátor a zpíval písničky z autorské dílny obou bratrů, nenápadně připomínající „politické“ songy V + W či písně Brechtovy a Weillovy. Jiří z počítače pouštěl nahrané úryvky dialogů, situací a scén z jejich dávných představení. Některé nenávratně odvál čas, ale dva tři dialogy působily, jako by byly napsány včera. Inspirace je tu zřejmá: Voskovec s Werichem, Horníček, Suchý, ale především Ivan Vyskočil a Pavel Bošek se svým také už polozapomenutým Nedivadlem. Je to stejný svět, a právě přesah a nadčasovost některých dialogů a situací od Jiřího a Vladimíra mě překvapivě upozornily, že poetika text-appealů a malých scén pořád ještě nepatří do divadelní historie. V publiku seděl fanklub, který, vyzván ptát se a diskutovat, žádal oba bratry, aby opět společně vystupovali na jevišti. Chraň bůh, aby tu prosbu vyslyšeli. Velmi se obávám, že pro dnešní obecenstvo by slovní klaunerie a jevištní přemýšlení Jiřího a Vladimíra Justových byly příliš intelektuální a složité. Tak hluboko jsme klesli."

ilustrační foto

Mohli bychom nad tím obligátním stařeckým stýskáním "po starých dobrých časech", které jistojistě byly lepší než ty dnešní, mávnout rukou (lamentacím nad světem, v němž přestávají platit "tradiční hodnoty", dává Kolář ostatně průchod i v některých svých recenzích), ale myslím, že je aspoň vhodné podotknout:
1) návrat bratrů Justů na pódia by byl určitě zajímavou atrakcí, ale ruku na srdce: povedl se někomu v tomto ranku "přestup" do jiné doby? Jiná společenská situace, jiné estetické prostředí apod. Velmi se obávám, že by šlo jen o trapné vyvolávání "starého ducha". Pováleční Voskovec s Werichem budiž příkladem. Nechme bratry Justy odpočívat v předlistopadové éře.
2) Pokud Jan Kolář v současném českém divadle (a okolí) nevidí nic "intelektuálního" a "složitého", nezbývá, než mu doporučit, aby se to vydal hledat. A našel by třeba takového Miloslava Vojtíška alias S.d.CH, Michala Hábu (anebo z přilehlých končin Muchu či, z nedávné doby, Čokovoko). Jasně - jiný jazyk, jiné cíle pozorování, ale našel by. Stačí jenom opustit své oblíbené muzeální adresy.

P.S.: Nešlo o prvé setkání bratrů Justů od roku 1990 po devatenácti (sic!) letech; přinejmenším již před časem společně vystoupili v Kulturním centru Průhon v Praze - Řepích.

Mikulka: Stručné dějiny Hnutí (Komedie + Schauspiel Norimberk)

Švejda: O krásách bezpilotního bombardování (11:55 - Divadlo NoD)

Švejda: Za krásu (Národní divadlo - Nová scéna)

Švejda: Promiňte, že rodim (MAnaMA - Venuše ve Švehlovce)