Quantcast
Channel: NADIVADLO
Viewing all 1166 articles
Browse latest View live

Pokorná: Divadlo evropských regionů (neděle 25. 6.)

$
0
0
DIVADLO DRAK a LA FABRIKA: BLÁTEM PO HLAVĚ
DIVADLO ARÉNA: LULU


Blátem po hlavě Během festivalu došlo i na premiéru: Jiří Havelka nastudoval v Draku loutkovou inscenaci textu Richarda Balouse v režii. Sami inscenátoři instruují na začátku představení publikum, že se jedná o inscenaci „pro dospělé a děti z rozvrácených rodin“. Už z prologu bylo tedy jasné, že zásadním prvkem bude groteskní vyhrocení.



Do barevné scénografie Marka Zákosteleckého jsou zasazeny jarmareční loutky, ale právě tento klasický přístup je hned na začátku popřen a zesměšněn. Pod hracím prostorem je zavěšena velká plazmová televize, na níž je vidět on-line přenos ze zákulisí (respektive z prostoru zakrytého zástěnou).

Projekce byla sice zdrojem řady humorných situací, hlavním zdrojem zábavy je však samotný absurdní příběh. Ve vesnické hospodě u Bryndáčků se v pondělí podávají syrečky (dokáží vzkřísit i mrtvého) s místním pivem Blátem, které se pro zchlazení leje na hlavu. Dveře od toalety se pro samou návštěvnost už ani nestíhají zavírat, stejně tak jako světlo, které díky častým návštěvám sotva poblikává. Na stole se hrají karty a řežou hlavy a do lednice se v parných dnech chodí schovat před sluncem a mouchami. I přes groteskní záměnu useknutých hlav koně a hospodského štamgasta a jejich nasazení na nesprávné tělo (což je hlavní průšvih celého příběhu) se nakonec vše podaří dát zpět na své místo a lelkování v místní putyce s hospodskou od rány může pokračovat dál.


Lulu
Zažila jsem menší šok, když jsem se z loutkové hry (byť nebyla určena dětem) přesunula na hlavní scénu Klicperova divadla, kde hrála bratislavská Aréna Lulu, tedy kompilát dvou her ve své době kontroverzního Franka Wedekinda (Duch země a Pandořina skříňka).

Lolita? Eva či Manon. Umí být vším, čím ten, kdo ji miluje, chce, aby byla, ale není to zadarmo. Krása, láska a vášeň, kterou Lulu rozdává na potkání, je téměř vždy vykoupena životem lapeného. Hostující Sára Venclovská strhává téměř veškerou pozornost na sebe. A není to pro to, že většinu inscenace je zcela nebo do půl těla nahá a provokativně si pomalovává barvami celé tělo.



Nápad, kdy pomíjivá fyzická krása, která je hlavním motivem hry, je zvěčněna pomocí barevných otisků na papírech poházených na podlaze a papírové stěně (ovšem jen do chvíle, kdy je papír roztrhán) je znamenitý. A značně pomáhá rozehrání textu asi tak do první třetiny. Jenže v momentě, kdy se zástěna odstraní a objeví se obrovská železná klec (připomínající tu, ve které převáží cirkus divou zvěř), začíná být představení ubíjející.

Animálnost a dravost je připomínána neustále. Lulu je všemi muži, včetně svého adoptivního otce, přirovnávána k šelmám, ale i k něžným domácím mazlíčkům. Klec tedy má jisté opodstatnění, ale jakoby se v záplavě vulgarity a ran bičem ztrácel veškerý smysl. Je nutné povrchnost tělesného chtíče a jeho dopady na slabá individua nutno ukazovat až s téměř naturalistickou přesností? Upřímně nevím, ale jsem si jistá, že mnou inscenace Arény proletěla velmi rychle a těch pár dobrých momentů a hereckých výkonů mi nestačilo, abych se chytla a pokračovala na stejné vlně.

BARBORA POKORNÁ

Švejda: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

$
0
0
Klíč k uchopení hry Wolframa Lotze jako by dával závěrečný výstup, nazvaný Aporie (což, přeloženo z řečtiny, znamená: neřešitelný rozpor mezi dvěma stejně dobře doložitelnými názory); autorská (autobiografická) poznámka, ve které Lotz evokuje atmosféru jednoho svého docela obyčejného dne. Atmosféru, jež může vyvolávat pocit radosti z obyčejného žití, ale zároveň i může vzbuzovat tíseň, pocit prázdnoty, zmaru – smrti.

foto Petrik Borecký

Horák s Pěchoučkem si z Lotzova bujně fantazijního a interpretačně velmi otevřeného textu (tematicky oscilujícího právě kolem výše uvedené evokace), zalidněného nejroztodivnějšími figurkami (počínaje dětmi z onkologického oddělení a konče Heinrichem von Kleistem), vybírají, celkem pochopitelně, jen něco. Jejich inscenace působí nejlépe tam, kde se jim daří vytvořit silnou (výtvarnou) mizanscénu (např. při „probuzení se“ vedoucího vývoje, kdy ostatní postavy/herci polehávají ve vybledlém, chladně krematorním prostoru), kde své výstupy drží v povýtce abstraktní rovině, nechávají vyniknout jejich fantazijně absurdní ráz a jemně v nich parodují ostentativní vážnost. V celkové struktuře půldruhahodinové inscenace jde ale jen o jednotlivosti. Jednotlivosti, mezi kterými nevznikají nějaké smyslupnější - byť třeba jen asociativní - vazby, jež by inscenaci dávaly nějaký celistvější (smysluplnější) tvar. 
Recenze vyjde v Lidových novinách

Škorpil: Pár vzkazů veškerenstvu (Studio Hrdinů)

$
0
0
Podivně meandrující a ve své podstatě nedramatické texty jako je Lotzových Pár vzkazů veškerenstvu režijně-dramaturgické dvojici Horák-Pěchouček sedí. Mohou si vybírat, dávat předloze tvar podle své libosti a především takové texty nabízí bezpočet příležitostí k vytvoření jevištních situací. Nejsou to nutně situace dramatické, mohou mít – a často také mají – kvalitu spíše výtvarnou, než divadelní. Ale to jim neubírá na působivosti a (třebaže paradoxně) dramatičnosti.
Pár vzkazů veškerenstvu je další z „velkých pláten“ Horáka s Pěchoučkem: opět se jim podařilo pojmout dosti nehostinné jeviště Studia hrdinů a nikoli zahltit (jako tomu třeba nedávno bylo v Bambuškově Díle; jehož hysterické silovosti je ostatně Pár vzkazů... přímým protikladem) ale vyplnit ho jednoduchou a přitom funkční i obrazivou scénografií a přesnými mizanscénami. V tom je jim výrazně nápomocno i vynikající obsazení v čele s Ivanem Luptákem a Evou Hacurovou, jimž – jak se nehezky říká – „zdatně sekundují“ Natália Drabiščáková, Marta Vítů, Jiří Kniha, Sára Arnsteinová a Dana Poláková. Výsledkem je inscenace přetržitá, zdánlivě nesourodá, ale přitom zábavná i jemně dojemná (ostatně tak, jako Lotzova předloha sama).

Mikulka: Divadlo evropských regionů (neděle + pondělí)

$
0
0
ARÉNA BRATISLAVA: LULU
DIVADLO LETÍ PRAHA: A PAK PŘIŠLA MIRNA
KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ: VÍTĚZNÝ ÚNOR
STOKA BRATISLAVA: WELLNESS
NOVÉ DIVADLO NITRA: KÚPALISKO


Letos jsme si na Nadivadle domluvili s Barborami Etlíkovou a Pokornou trojité referování o hradeckém festivalu. Jenže zatímco obě dámy poctivě píší hned od začátku, já se kvůli poněkud komplikované logistice připojuji až dnes. Čímžto se omlouvám čtenářům, oběma pečlivějším spoluautorkám, festivalu samotnému, divadlům a vůbec celému světu. Nepochybuji o tom, že mou nepřítomnost všichni pociťovali neobyčejně bolestně.

Lulu Poté, co se mi kvůli stávkujícímu autu nepodařilo stihnout Havelkovu premiéru v Draku (ale píše o ní Barbora Pokorná tady), což mi bylo hodně líto, přiřítil jsem se s vyplazeným jazykem na bratislavskou Arénu a jejich Lulu. No a byla to hned na úvod festivalu studená sprcha. Nemá smysl chodit kolem horké kaše: pokud nemá titulní postava sexappeal ani charisma, je inscenace Lulu beznadějně ztraceným podnikem, A to i kdyby byla zrežírovaná úplně úžasně. Což rozhodně není případ Čičvákův inscenace, plné těžkopádných banalit, klišé a laciných efektů. Počínaje „měšťákem“ v šermířském oblečku (který rozčilujícím způsobem nepřestává nesmyslně mávat kordíkem), přes „rozervaného malíře“ v pokaňkané bílé košili, který stejně klišovitě máchá štětcem u plátna, přes lesbické motivy až po poloobnaženého chlapáka s bičem v závěru. Samozřejmě nechybí online projekce, nebo tzv, "úžasné" scénografické nápady. Druhá polovina inscenace se tak odehrává ve velké kleci, po které se dá efektně (a zhola zbytečně) šplhat sem a tam. Všechno to zakončí obrovská pastička na myši, která se v závěru sklapne. Svým způsobem je to poctivé: velkolepě laciný efekt jako třešnička na velkolepě se tvářícím laciném dortu.

Vzhledem k tomu, že protagonistka je po většinu představení úplně nebo přinejmenším do půl těla svlečená, přijdou si na své alespoň milovníci barokních dámských tvarů. Jinak je to dvouhodinová přehlídka nevýraznosti a marnosti.

A pak přišla Mirna Pozdě večer byly v Besedě nejprve vyhlášeny výsledky Ceny Marka Ravenhilla o nejlepší inscenaci současné hry (žertovně pojatý ceremoniál byl asi tak ze dvou třetin vtipný a z té zbývající třetiny trapný, což je v tomto více než zrádném žánru docela slušný výsledek). Ravenhillův kožich si podle očekávání navlékla Marta Schlegelová za Olgu, a protože ta se hrála už odpoledne, přišla místo ní Mirna.

Je docela zajímavé sledovat, jak snadno se dá ze hry, kterou lze číst jako sled ironických až cynických bonmotů na téma „stárnoucí žena“, udělat téměř tradičně vyhlížející inscenaci s poněkud melodramatickým závěrem. Což nemyslím nijak zle, interpretace, která směřuje k tomu, že dcera nakonec dá svou kdysi rebelskou, nyní nesvéprávně snící matku do domova důchodců, má svou logiku, a osudově hořkosladkých konců není nikdy dost. Navíc je to velmi slušně zahrané, včetně potřebné schopnosti balancovat na hraně okázalé ironie, krutosti a sebedojímavosti. V každém případě, sledovat Kateřinu Dvořákovou a Natálii Drabiščákovou byl po herecky nemastné neslané Lulu úplný balzám.

Vítězný únor Na derniéru domácího hradeckého Vítězného února jsem šel s obavami - a ty se naplnily ve vrchovaté míře. Pavel Kohout se pokusil napsat shakespearovské drama na motivy známých události, a nějak si nevšimnul toho, že Shakespeara dělá Shakespearem něco víc, než jen blankvers a velké téma. Třeba umění zkratky. Nebo schopnost dát váhu všem postavám. Popřípadě zobrazit skrze konkrétní dění ono pověstné kolo osudu. V Rychlíkově inscenaci se nic takového neobjeví ani náznakem, sledujeme upovídané, rozvláčně popisné scénky, zalidněné řadou banálních figurek. A nijak zvlášť tomu nepomůže ani blankvers, ani to, že jeden z hrdinů je parodovanou podobou autora zamlada.

Wellness Rovněž na Stoku jsem šel docela s obavami (o poněkud nevýrazném Projektilu jsem psal tady), a bylo z toho překvapení více než milé. Wellness se, myslím, může směle rovnat tomu nejsilnějšímu, co má Uhlárova Stoka na svém obsáhlém uměleckém kontě. Přitom ty dvě inscenace vznikaly téměř paralelně a s víceméně stejnou skupinou mladých absolventů VŠMU ("bohužel to herectví vystudovali," okomentoval diplomovanost svých spolupracovníků šéf Stoky Blaho Uhlár).



O Wellness bych rád napsal podrobněji do Světa a divadla, takže zde jen v úplné stručnosti. Formálně je to tak jako ve Stoce vždycky: pět mladíků a dvě dívky na téměř prázdném jevišti odstartují hotové orgie vykloubenosti, vzájemného ponižování, sebeponižování a krutého humoru. Mluví se málo, tváře zůstávají naprosto vážné nebo dokonce lhostejné, racionální smysl to nedává a v každé druhé scéně se jde tzv. přes čáru. Včetně nahoty na mnoho způsobů. Jenže v tomto případě to je něco úplně jiného než rádobydráždivost svlečené herečky z Lulu, nahota je směšná a ponižující, ať už se jedná o polonásilný striptýz nebo naopak výstup, ve kterém tatáž žena cvrnká pánům do přirození a pak je fackuje. Hlavní síla Stoky v jejích nejlepších titulech obvykle spočívá v tom, že dokáže znejistitit, způsobit, aby se diváci zároveň bavili a zároveň se cítili nepříjemně. Což se v Divadelním stanu podařilo v míře vrchovaté: na Open air program často chodí diváci, kteří moc netuší, co vlastně přijde, a na tomhle představení jich do konce zůstala slabá polovina. Milí dramaturgové festivalů „divného divadla“, tohle byste si určitě neměli nechat proklouznout mezi prsty.

Kúpalisko Na plenérové představení Nového divadla Nitra (nástupce Starého divadla, pokud by někdo tápal) jsme ze Stoky dorazili chvilku po začátku, ale byla to opravdu jen chvilka a o nic podstatného jsme, myslím, nepřišli. Spišákova inscenace hry Báry Kubátové je vlastně taková „Mirna light“. Pětice frustrovaných žen se povaluje na koupališti a sní si své marné sny o ideálním partnerovi, rodině, kariéře a tak podobně. No a pak se jim začíná nepravidelně zjevovat postava muže, který ty sny ztělesňuje – až se nakonec ukáže, že je to personifikace nemilosrdného osudu, pravdy, propichovače iluzí, rozuměj tomu kdo chceš, jak chceš. Ze začátku byly všechny „žensky pitomé“ hovory dosti zábavné, pak ale bohužel, přímo úměrně tomu, jak se začala prosazovat vážně míněná témata, nastoupil fenomén tzv. „těžkého zadku“. Nicméně venku bylo hezky, kolem pódia roztomile pobíhal ježek a celé to netrvalo zas tak dlouho, aby vznikly důvody ke skutečně zásadnímu remcání.

Tak, a od zítra zas pečlivěji, pokud se neschumelí něco příšerného. Mimochodem, dnes v podvečer jsem slíbil kolegům z Antonína Puchmajera, tedy konkrétně Zuzaně, že jim budu během představení Škorperetky (hrají od sedmi v Městské síni) hlídat dítě, takže pokud byste mne tou dobou spatřili na Velkém náměstí s kočárkem, není nutné se děsit.

foto Ctibor Bachratý

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (neděle 25.6.)

$
0
0
SQUADRA SUA: HAPPY HOUR
JIŘÍ HAVELKA: BLÁTEM PO HLAVĚ
GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN: LOUTNACZ


Česky upatlaný den v DRAKu


Klauniáda Happy Hour se odehrává v luxusní restauraci, jejíž služby ve skutečnosti zdaleka nedosahují úrovně čtyřkového pajzlu. Personálem smýkají neustálé poryvy iracionality, za niž nejspíš může velmi špatná paměť kuchařů a číšníka. Nikdo z nich si nedokáže vzpomenout na víc, než na útržky běžných společenských nebo pracovních postupů. Postavy své akce nikdy nedokončují a často dělají věci, které se vůbec nehodí do daného kontextu. Mají totiž jen velmi mlhavé povědomí o okolnostech situace. Submisivní host, jehož personál „mučí“ svou péčí, se po slabém vzdorování vždy poddá vyšinutým situacím.

Když muž vejde do restaurace v kabátu, chová se k němu číšník jako k dámě. Nejdřív mu políbí ruku, pak ho vysvlékne z jednoho rukávu, načež všeho zanechá. Osudověji se „demence“ postav promítá do samotného vaření. Kuchař, který se rozhodl nakrájet cibuli do polévky, nožem několikrát naprázdno sekne do prkýnka, a pak vhodí zeleninu do hrnce v celku. Tyto nezdary často doprovázejí záchvaty smíchu, které postihují jak diváky, tak samotné postavy.


Inscenace Happy Hour vyvolává dokonale ambivalentní pocity, a v tom je její síla. Radost z pohledu na skupinu, která se dokázala tak důsledně osvobodit od účelového konání, dokáže potěšit ve stejné míře, v jaké zneklidňuje pomyšlení na to, že toto společenství není schopné vytvořit cokoliv hodnotného. Lze se tu radovat z odpoutané tvořivosti a současně se děsit ubohosti, která po všem úsilí vynaloženém na vaření vznikne.

Dvě následující inscenace uvedené o nedělním večeru v DRAKu také zobrazují společnost, která nedokáže vytvořit nic, co by nebylo pochybné kvality či přímo nechutné. Díla ale postrádají ambivalenci a satiricky se zaměřují proti některým rysům současné české společnosti.

V rakvičkárně Blátem po hlavě, která měla v Hradci premiéru, se vše točí okolo paranoidního policisty, jenž trpí fixní představou, že se v zaplivané hospodě skrývá jakýsi pocestný. O něm je přesvědčený, že může za všechnu domácí špínu a je třeba ho proto nalézt a zatknout. Četníkova paranoia ale přivádí do neštěstí hlavně štamgasty. Vznikne velký chaos, v němž se dokonce jeden host na chvíli promění v kentaura a jedna koňská hlava se dočasně připojí k lidskému tělu. 

foto Jiří N. Jelínek

Všichni propadají hysterii, která vede k extrémním řešením (což lze snadno vyložit jako odkaz na postoje některých částí české společnosti k uprchlické krizi). Před nesnesitelným vedrem postavy utíkají rovnou do mrazáku, kde se mění v kostky ledu, a ostatní je pak musejí složitě rozmrazovat. Z nepřehledného ruchu se rodí i obrazy, které v mnohém stereotypní narážky na českou upatlanost posouvají do hravě poetické roviny (fantom sládka se veřejně kaje z toho, že vždy vařil místo piva hnusné bláto).

Pohled na to, jak se postavy "blemcají" v nepřehledných honičkách a v celkové absurditě, přináší především radost. Díky ní se snadněji vstřebává satirická rovina inscenace, která je tu nejspíš nejpodstatnější.

V LoutněCZ jde o divadlo jen minimálně. Je to spíš koncert, který rockově parafrázuje barokní písňový cyklus Loutna česká od Adama Michny z Otradovic. V přestávkách mezi skladbami se promítá předtočená videoreportáž, která vypráví o jednom dni kapely The Geisslers.

Tvůrci používají některé postupy a motivy charakteristické pro barokní umění. Zasazují je ale do sekularizovaného kontextu. Vyprávějí z perspektivy toho "nejposlednějšího z posledních", což je postup, který umožňuje ukázat, jaké masky si lidé ve společnosti nasazují, a oddělit tak skutečné lidské charaktery od přetvářky. Zde veškeré dění natáčí na kameru produkční kapely, jehož všichni zavalují četnými požadavky a nemají potřebu si před ním na nic hrát. Velmi brzy se ale ukazuje, že slabé a líné postavy se nesnaží působit přitažlivě a důstojně ani před sobě rovnými. Jeden člen kapely si dokonce odskočí vykonat "velkou potřebu" do pole, kde na něho vidí všichni ostatní, a nikomu to nepřipadá nepatřičné.



Videoreportáž nakonec příznačně vystřídají záznamy z různých důležitých obřadů, jichž se účastní prezident Miloš Zeman. U slavnostního vynášení korunovačních klenotů opilecky vrávorá, zatímco když si podává ruku s Putinem, dodržuje dekorum ...

Hledáme-li v LoutněCZ sekularizované baroko, jeví se jako pečlivě promyšlené dílo, které se důsledně drží svého jednoduše, leč jasně vymezeného tématu. Bohužel má ale inscenace ještě další, mnohem problematičtější stránku. Silně svádí k tomu, aby ji diváci vnímali jako banální satiru namířenou především proti Miloši Zemanovi a lidem, kteří ho podporují. Poté, co jsem viděla Vernisáž z HaDivadla, Ferdinande! Lachnde Bestien nebo Stanislav Majer mluví o stavu své domoviny Studia Hrdinů, je pro mě velmi obtížné přistoupit na takto jednoduchý výsměch Zemanovi. Utužuje totiž rozpor mezi příznivci tzv. pražské kavárny a zbytkem společnosti. Zmíněné inscenace velmi přesvědčivě vyzývají k jeho překonání a odrazují diváky od agresivního výsměchu názorům, s nimiž nesouhlasí.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (úterý 27.6.)

$
0
0
DIVADLO V DLOUHÉ: DATING V OSMI
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA


Je až překvapivé, jak moc si jsou tyhle dvě inscenace podobné. Nikoli formálně, vždyť proti sobě stojí víceméně tradiční činohra a útvar na pomezí pohybového divadla, ve kterém jsou oba protagonisté hraní čtyřmi herci současně. Společným jmenovatelem je tu však cosi jako „bezpečnost“, „uměřenost“, „solidnost“, zkrátka schopnost nikoho se ani v nejmenším nedotknout, neudělat nic nečekaného. Jenom tak mile, inteligentně a s řemeslnou zdatností sdělovat to, co všichni v hledišti předem očekávají - a pak si za to od spokojeného publika vyslechnout nadšené ovace.

Není na tom nic tak strašného, a samozřejmě nelze přehlédnout ani to, že to v Dlouhé umějí. Ale stejně, pokud bych měl být osobní: mdle nasládlá chuť, kterou po sobě takto pojaté divadlo zanechává, mi není úplně příjemná. Dlouhá má tento typ „diváckého pohodlíčka“ zapsaný v genech (a opět: není na tom vůbec nic špatného), jen se v průběhu posledních let bohužel prosazuje až moc do popředí a přitom stále více chybí cosi na vyváženou.

Tolik tedy obecné postesknutí, které se ani zdaleka netýká pouze dvou titulů, se kterými se Dlouhá představila v Hradci, a teď konkrétně.

Dating v osmi stojí na jednoduchém a spolehlivě zabírajícím půdorysu. Ona a on se připravují na rande na inzerát (ve druhé půlce představení už rande probíhá) a uvnitř se perou různé typy osobností, které má v sobě každý muž a žena. Nebo se to tak alespoň lze dočíst v magazínech, příručkách a populárně-psychologických knihách: mrcha, starostlivá mamina, tvrdá ženská a proti nim svalnatý mačo, starosvětský elegán a věčný kluk. Všichne „vnitřní postavy“ se žertovně představí a pak dojde k rozpačitému setkání dotyčné dvojice, při kterém se to všechno beznadějně smíchá dohromady.

Foto Michael Tomeš
Po posezení ve vinárně a počítání hvězd skončí dotyčný pár v posteli, ráno se na sebe naštvou (protože se oba chovali poněkud pitomě), rozejdou se a pak jim to začne znovu vrtat v hlavě, což je dovede k tomu, aby podnikli kroky k tomu dát to znovu dohromady, protože jim došlo, že ideálního partnera najít prostě nelze. A mezitím padne spousta laskavě ironických bonmotů, opatrně lechtivých žertíků („Máte krásné nohy, kdypak otvírají?“) nebo drobných mouder či postřehů na téma „muži-ženy“. Všichni už jsme něco na tento způsob viděli asi tak stokrát, a dá-li pánbůh zdraví, další stovka na nás čeká v nedaleké budoucnosti. Zahrané je to s rutinovanou jistotou, karikované typy jsou jasně rozpoznatelné, publikum se s potěšením a pobavením poznává. Co více od současného divadla chtít, že ano.

Lucerna se rychle stala diváckým hitem, a není se tomu co divit. Výše zmíněný pocit „nebojte se, milí diváci, tady vás nic nebezpečného nečeká“ je podpořen obecně známou a obecně oblíbenou, i když poněkud přestárlou a naivní hrou, ve které to hrdý a nepoddajný mlynář natře křivákům ze zámku a ještě navíc zůstane věrný své Haničce. Pokud se Lucerna naservíruje trochu, ale opravdu jen trochu odlehčeně, s dobře dávkovanou laskavou ironií, nelze minout cíl. Nějak nevím, co vlastně dál dodávat, v té inscenaci je prostě všechno, počínaje slouhovskými darebáky ze zámku, přes vtipné vodníky a ještě vtipnější manžele Kláskovi až po krásnou a čistou Haničku a mužného Mlynáře (v podání Igora Orozoviče pochopitelně s poloodhalenou hrudí). A samozřejmě, kněžna se chová tak trochu jako moderní žena, ale obavy nejsou na místě, ani v tomto ohledu nedojde na žádné výstřelky.

Foto Martin Špelda
V reakcích na tuto inscenaci Lucerny se stalo zvykem uvažovat o češství nebo o „českém mýtu“ (sami tvůrci si to ostatně vetkli do podtitulu). Jistě, Jiráska i Lucernu lze nepochybně zkoumat i takto, možná dokonce především takto, ale zrovna tady tomu moc nerozumím: já viděl slušně (byť zcela nepřekvapivě) zahranou, s jistým vkusem a zároveň i s jistou podbízivostí naservírovanou hru pro pamětníky. K tomu mýtu by se spíš chtělo s trochou zlé ironie dodat, že divácká obliba právě takovýchto kousků má nejspíš cosi společného třeba s přetrvávající masovou oblibou normalizačního popu nebo socialistických komedií a televizních pohádek. Všichni to znají už odedávna a je to takové hezké, laskavé a bezpečné. Nemám pocit, že by se vůči tomu v Dlouhé nějak zásadně vymezili nebo na dotyčné téma řekli cokoli podstatného. 

Ale abych nebyl nespravedlivý: Lucerně nelze upřít, že to je dobře odvedený lidový kousek. V porovnání s tím, jakým způsobem na podobný divácký segment zaútočilo Národní divadlo ve své nové „klicperiádě“ Mlynářova opička (postěžoval jsem si zde), se Hana Burešová a spol. pohybují přece jen o patro výš.

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (pondělí 26.6.)

$
0
0
BŘETISLAV RYCHLÍK: VÍTĚZNÝ ÚNOR
BOLEK POLÍVKA: ŠAŠEK A SYN


Inscenace Vítězný únor, která měla na festivalu po necelé jedné sezóně v Klicperově divadle derniéru, připomíná zdivadelněnou učebnici dějepisu. Velmi přehledně se snaží přiblížit atmosféru roku 1948 a suverénně zjednodušuje historická fakta. Například se vůbec nezabývá nejasnostmi ohledně sebevraždy Jana Masaryka a rovnou vysvětluje, jaké pohnutky k ní vedly. Také vnitřní životy postav jsou jednoduché. Ať už jde o vysoce postavené komunisty, o Jana Masaryka nebo Edvarda Beneše, všechny charakterizuje především zoufalství z dobové situace, jejímuž zlověstnému vývoji příliš nerozumějí a nemohou ho ovlivnit.

Postavy jsou tu bezmocnými figurkami historických proměn, což je při vším respektu k těžké situaci okolo roku 1948 velmi zjednodušující výklad. Dokonce to silně působí, že jsou všechny situace vystavěné na prvním místě jako apologie básníka Pavky (alter ega Pavla Kohouta, autora textu), který zaslepeně věří ideji komunismu a povahu nastupujícího režimu začne prohlédat teprve v poslední scéně, kdy s debilně otevřenými ústy stane u hromady těl mrtvých kamarádů.



Neobvyklý zážitek přináší dokumentární přesnost, s níž se tvůrci snaží rekonstruovat gesta, výrazy tváře či držení děla, charakteristické pro různé společenské kruhy. Sledovat je na divadle přináší úplně jinou zkušenost, než vidět je ve filmu. Záznamové médium svádí k vnímání pouhého jejich estetického rozměru, zatímco Vítězný únor podporoval vědomí, že lidé zobrazeným způsobem kdysi doopravdy vystupovali.

To jediné, co v této inscenaci přesahovalo edukativní kvalitu, byly některé scény s mladými komunisty-umělci. Prostředí je tlačilo k tomu, aby se s nerozptýlenými pochybnostmi a nezodpovězenými otázkami vyrovnávali nasazováním vitálně a optimisticky působících společenských masek. Mrazilo mě z vědomí, jak krátká cesta vede při tomto způsobu útěku od skutečnosti ke smrti.

V inscenaci Divadla Bolka Polívky Šašek a syn se rituálně setkávají a sbližují otec-král šašek (Bolek Polívka) a jeho syn (Vladimír Polívka), šaškovský adept, jenž se v závěru inscenace stává nástupcem svého otce. Již senilní král šašků je velmi komplikovaná osobnost, která okolí nahání strach, protože může nechat kohokoliv popravit (vlastnímu synovi vyhrožuje gilotinou během rituálu několikrát). Šašek je v Polívkově výkladu postava silně navázaná na smrt a je-li hodna svého titulu, nemá z ní strach. Stejně tak šašek nesmí lpět na vlastní uhlazené kráse a musí být ochoten se zohyzdit (mladší Polívka se v druhé části inscenace na přání otce proměňuje v skřetovitou bytost).


Je dojemné sledovat, jak se otec a syn s úplně odlišnými hereckými styly vzájemně přibližují a jak se Bolek Polívka snaží nestrhávat pozornost diváků na sebe. I nyní je osobitě charismatický, ale vedle svého syna nevystavuje tolik na odiv osvědčené a otřepané klaunské nápady (to ovšem dělá ve společnosti některých svých jiných hereckých kolegů). Vladimír Polívka se v první části inscenace projevuje nenápadně, až minimalisticky, zatímco v té druhé nabírá nejen po vzoru svého otce stále výraznější groteskní stylizaci.

Celkově ale inscenace nemá skoro nic společného s precizně tematizovanou čistou divadelností děl Bolka Polívky ze sedmdesátých a osmdesátých let, jako byly inscenace Šašek a královna nebo Pépe. Zde se spíš vypráví než hraje divadlo, víc se citují či dokonce recyklují starší nápady, než by se objevovaly nové. Existenciální témata se divadelně spíš ilustrují. A navíc, jak to na komerčních scénách bývá, občas dochází k podbízivému rozmělňování vtipů. Král-šašek dostane vzkaz na jedlém papíru, a když se ho pak chystá sníst, oznámí, že jde o ovčí kůži. Nato vyzve ostatní šašky (na jevišti celou dobu pobývá několik poddaných), aby jedli s ním. Ani ti nezapomenou zdůraznit, že jde o ovčí kůži. Rozvíjení banálního nápadu trvá, dokud se diváci smějí. Přesto mě inscenace příjemně překvapila. Bála jsem se, že  uvidím jakési Bolkoviny, což se rozhodně nestalo.

Mikulka: Divadlo evropských regionů (středa 28.6.)

$
0
0
L’INSOLITE MÉCANIQUE: JE BRASSE DEL’AIR
SMOKING APPLES: IN OUR HANDS
LA PUTYKA: UP END DOWN

Třetí festivalový den, nejvyšší čas vypravit se taky někam jinam než na činohru. Takže včera jsem kolem Klicperáku i Besedy pouze procházel cestou do Draku a okolí. Výsledkem jsou zážitky rázu takříkajíc střídavého.

Je brasse del’air (Vířím vzduch)
 Spíš než divadelní představení v užším slova smyslu uspořádala francouzská loutkářka Magali Rousseau ve Studiu Draku komentovanou přehlídku pohyblivých objektů. Skupinka diváků chodila temným prostorem, občas se někde rozsvítilo a objevil se (záměrně) dýchavičně rozpohybovaný objekt, typicky sestrojený z drátů a často též doplněný křídly. Což sama autorka doprovázela útržky magického příběhu o své rodině a tom, jak se učila létat, aby se jí dokázala vymknout (přičemž používala legrační srostlicí francouzštiny a angličtiny). Dohromady to nebylo úplně marné, ale upřímně řečeno, také nikterak dechberoucí: mně osobně navíc vždycky trochu vadí, když se účinkující při podobných představeních tváří tak okázale hlubokomyslně a smrtelně vážně.



In Our Hands (Ve vlastních rukou) Britští Smoking Apples nejprve procházeli městem s obří loutkou zvanou Xalia (to mi bohužel uteklo) a pak ve velkém sále Draku zahráli příběh o rybáři, který se ocitne na dně. Inscenace kombinovala celou řadu loutkových postupů (vedle miniaturních loutek a animovaných objektů se objevila třeba i postava, kterou tvořila pouze hlava a ruce – a ty vodilo více herců současně), došlo i na stínové divadlo a samozřejmě i na akce živých herců. Z ryze divadelního hlediska In Our Hands nepřesáhlo slušný průměr, pozoruhodné však bylo něco trochu jiného: tohle představení totiž vyznívá jako zcela samozřejmá oslava činorodého přístupu k životu.



Jen ve stručnosti: starý rybář přijde do problémů, konkurenční velká společnost snižuje ceny a nakonec ho donutí, aby jí odprodal své kvóty na lov ryb. Do toho mu zemře manželka, takže se rychle ocitne na hranici bankrotu a alkoholismu. Zachrání ho londýnský syn, nejspíš právník či snad dokonce bankovní úředník. Ten najde díru na trhu (kvóty na sardinky se dají pořídit lacino a málokdo je umí lovit) a dodá, že pokud se to otec naučí, on obstará marketing. Obé se stane a na konci se všichni mohou radovat, že mají zdravou a prosperující firmu typu „Otec a syn“. Jinými slovy: výzva vzít to do svých rukou místo lkaní, obviňování ostatních nebo čekání na to, až přijde na pomoc nějaká kněžna z Lucerny. Nebo ještě trochu jinými slovy: tváří se to jako pohádka a přitom to silně zavání chválou něčeho tak příšerného, jako je kapitalismus a tržní mechanismy. Paráda, měl jsem za to, že se dnes takovéto názory snad už ani nesmí vyslovit nahlas.


Up End Down A nakonec La Putyka. Starší inscenace a s ní staré problémy: nic proti artistickým číslům (moc se jich v představení neobjevilo, nejpůsobivější bylo finále na houpačce, čili teeterboardu), jenže pokusy o poetickou hlubokomyslnost, kterými Rosťa Novák a jeho kolegové vyplňují zbytek večera… To je teda - s odpuštěním – opravdu mazec. Kýčovité mudrování na téma samoty, umírání a andělů, do toho všeliké pobíhání, nafukování černých balónů-duší, loutka se zrcadlem místo obličeje, nelogicky nastavované bojové scény – a všemu téměř setrvale dodává náležitou „hloubku“ dramaticky hrající kapela. Je mi líto, ale tuhle podobu nového cirkusu zkrátka nedávám. Na rozdíl od hradeckého publika, nutno uznat: šapitó bylo narvané, závěrečné ovace mohutné.

Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (úterý 27. a středa 28.6.)

$
0
0
LUTKOVNO GLEDALIŠČE: AKVÁRIUM
ÚSTAV ÚŽASU: USNULA JSEM, ALE NESPÍM
MAGALI ROUSSEAU: L´INSOLITE MÉCANIQUE, JE BRASSE DE L´AIR
SMOKING APPLES: V NAŠICH RUKÁCH
CIRK LA PUTYKA: UP END DOWN

Bezprizorné úterý


V úterý jsem plánovala odjet na otočku do Prahy, nicméně z toho sešlo, a tak jsem se rozhodla, že se budu celý den jen tak flákat po Hradci. Potřebovala jsem si dát alespoň na jeden den pauzu od psaní, zatancovat si a vyspat se, aby se ze mě nestal zapšklý automat na kritiku. Předsevzala jsem si, že o divadle, které ten den uvidím, nebudu psát. Teď je mi to ale líto, protože minimálně o dvou divadelních zážitcích by byla škoda se nezmínit.


Během ranního Akváriaslovinského uskupení Lutkovna Gledališče mě napadalo, že je to vlastně nový cirkus pro diváky od tří let. Inscenace nenabízela víc než prostou radost z pohledu na to, jak hlavní hrdina-vajíčko prozkoumává neustále se proměňující prostředí v akváriu. Herci sem během představení lijí vodu, vypouštějí ji, nebo ji barevně prosvětlují. Plastové vajíčko se ve vodě cachtá, potápí se, nebo tu překonává různé prostorové překážky. Prostředí dotvářejí průběžné malby na sklo akvária, díky nimž se může vajíčko proběhnout například po schodech. Děti tato hra inspirovala k neobvyklému množství komentářů, takže je paní učitelky neustále vyzývaly ke klidu. Pro dospělé publikum díky tomu ale vzniklo mimořádně zábavné představení v představení.


foto Ondřej Littera

Absolventi KALD DAMU vytvořili jako poslední rozloučení s pedagožkou a režisérkou loutkového divadla Markétou Schartovou inscenaci Usnula jsem, ale nespím.  Vysmívá se v mnohém absurdním, ale hluboce zakořeněným představám o smrti jakožto tabu, s nímž nikdy nemají být žerty. Postavy hovoří ve verších plných chytrých slovních hříček, v nichž se například „uctívání našeho pána“ mění v „uctívání našeho páva“. Z této metafory inscenace mnoho těží. Václav Jelínek rozehrává postavu kněze-páva (bůh všechny sleduje oky na jeho ocasu) a věřící-smuteční hosté se stylizují do jeho slepic. V této inscenaci se urna podobá krabici na bonbóny a sami mrtví se nemohou ubránit záchvatům smíchu, když popisují okolnosti své vlastní smrti.

Osobně jsem se s Markétou Schartovou setkala jen jednou, zrovna ve chvíli, kdy jsem se během jedné důležité zkoušky pokoušela lhát o svých skutečných záměrech a touhách. Jediná věta paní Schartové mě tehdy přiměla říct vše na přímo. Při sledování inscenace jsem si často vybavovala tuto vzpomínku, která byla v perfektní shodě s atmosférou inscenace.

Středa


Některá umělecká díla mají charakter pobídek ke vstupu do mentality jistého typu myšlení. Například film Alois Nebel chápu z velké části jako vstup do chlapeckého vidění reality. Konec druhé světové války se tu prolíná se zádumčivě melancholickým světem vláčků či vlaků. L´Insolite mécanique považuji naopak za bránu do dívčí snové reality (několik mužů mi ale řeklo, že takto vypadal i jejich dětský svět, takže se nejspíš nejedná o přesnou charakteristiku). Dívka, již ztělesňuje francouzská aktérka, vypráví o touze létat, kterou byla už jako malá posedlá. Hraje se v tmavé místnosti, po níž jsou rozestavěné různé mechanické bytosti nebo tajemné laboratorní nástroje. Aktérka především předvádí jednotlivé „exponáty“. Nechává vybrané diváky, aby si poslechli „zpěv“ živé zlaté rybky v zavěšeném akvárku nebo připevňuje pírka na jakýsi běžící pás, z něhož brzy všechna opadají (což ovšem vytvoří nový esteticky působivý obraz). L´Insolite mécanique oslavuje potřebu tvořit samoúčelné, ale velmi komplikované a esteticky působivé snové konstrukce. Lze tu s dívkou prožívat její naivní doufání, že ožijí a stanou se součástí reality, a současně i její radost z toho, že se to nikdy nestane.



Britská loutková inscenace V našich rukách bez použití slov dokumentuje mechanismy světa, v němž se podniká s rybami. Zachycuje osud obchodníka, jehož byznys se položí, a on následně hledá na rybím trhu nové místo. Tvůrci vkládají hodně energie do snahy přiblížit atmosféru prostředí, v němž pracuje. Často ho přirovnávají k drsnému světu mořských ptáků, kteří spolu bojují o potravu. S pomocí loutky obchodníka v životní velikosti (herci animují jen její hlavu a části paží, zatímco zbytek těla si diváci pouze domýšlejí) vykreslují i drsnost jeho života v osamělosti během životní i profesní krize. Na popisech se ovšem inscenace vyčerpává. Během představení jsem měla neustále dojem, že se možná s něčím podstatným míjím. Snad jsem také do snahy přesně pochopit faktické okolnosti příběhu vložila tolik energie, že ke mně už nedolehly žádné hlubší významy.


foto Richard Davenport

Na Up End Downjsem se dostala v pokročilé fázi festivalové únavy, což mému zážitku nejspíš dost prospělo. Kvalita inscenace nespočívá v extrémní technické zdatnosti artistů, ani v silných a originálních obrazech. Těžko také přesně rozklíčovat všechny vzpomínky hlavní postavy, starého Karla Kratochvíla. Nejvíc ze všeho jsem si užívala dynamiku, s níž se tu střídají scény. Jde sice spíš o technický rozměr díla, často to ale přináší působivou změnu atmosféry. Na scéně-ulici hoří čajová svíčka za mrtvého a v další scéně přes ni rychle přejde a rozšlápne ji skupina chodců. Pomalá akrobacie andělů na šálách se objevuje vedle výjevů se ztřeštěnými moderátory nebeského rádia, kam se lze dostat „tunelem rovně, pořád za světlem“ a odkud se chodí na zem domů jako z obyčejného zaměstnání. Jedno nálada tu často bez přípravy střídá diametrálně odlišnou. Up End Down „hrká“ s představami publika. Možná nedokáže nabídnout silnou výpověď, rozhodně ale lze při představení zažít pocit neklidu "nahoře střídá dole".

Mikulka: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 29.6.)

$
0
0
ALFA PLZEŇ: POHÁDKY OVČÍ BABIČKY 
DIVADLO J.K.TYLA PLZEŇ: TALENTOVANÝ PAN RIPLEY
DIVADLO VOSTO5: STAND´ARTNÍ KABARET
MALÉ DIVADLO ČESKÉ BUDĚJOVICE: JENOM TŘI MUŠKETÝŘI

Pohádky ovčí babičky Čtvrtek byl den pro legraci. Začalo to ráno v Draku na představení plzeňské Alfy. Pohádky ovčí babičky jsou určené úplně malým dětem, ale bavili jsme se, myslím, všichni bez ohledu na věk. Dost často nás s dětmi těšilo to samé (zvláště loutky tří hloupých vlků byly k sežrání), všichni jsme nepochybně ocenili svižné tempo, my otrlejší se cynicky pochechtávali, když kovář vlkům naturalisticky rozklepával jazyky, a tak podobně. 

foto Tomáš Kilbergr
Ostatně ani ta úvodní kratinká pohádka, ve které hloupý vlk sežere chytrého beránka ještě dřív, než beránek stihne cokoli vymyslet, nebyla docela marná, snad si aspoň některá děcka odnesla poučení, jak to bude vypadat v opravdickém životě. Povedené dětské loutkárny (ano, hrálo se s opravdickými loutkami, to už se dnes skoro nevidí) jsou tradiční hradeckou kratochvílí a jsem rád, že na ni došlo i letos.

Talentovaný pan Ripley Podstatně menší míra divadelní nápaditosti a taky příslovečný „pokulhávající temporytmus“ byl hlavním problémem další plzeňské inscenace. Dramatizace románu Patricie Highsmith Talentovaný pan Ripley, kterou v Besedě předvedlo: Divadlo J. K.Tyla, konkrétně zdejší „mladá sekce“, byla… taková trochu nijaká. Příběh neúspěšného a zamindrákovaného, leč ambiciózního hereckého adepta, který coby „životní roli“ hraje svého bohatého známého (jehož sám zavraždil), se rozvíjel jen kulhavě a pořád se jaksi nedělo nic, čeho by se dalo chytit. Ani po herecké, ani po režijní stránce. Ne, že by to byl nějaký vyslovený průšvih, jenže co s tím, když máte až do konce dvouhodinového představení pocit, že sledujete rozvleklou expozici, že se vás to ani trochu nedotýká, a že už by se konečně mělo začít něco dít.

Stand´artní kabaret Večer jsem se víceméně náhodou přichomýtl na improvizaci Vostopětky, což je radovánka, kterou jsem si řadu let s klidným srdcem upíral – a bylo z toho docela příjemné překvapení. Pánové v téhle disciplíně - jen zdánlivě snadné - viditelně umějí chodit, slyší na sebe, dokážou absurdně rozvíjet situaci, ale i naprosto nečekaně přehodit výhybku (právě tuhle „duškovskou“ schopnost jsem u nich kdysi postrádal nejvíc). Osobně bych se klidně obešel bez několika lacinějších vtipů, ale celkově to byla hodinka strávená docela příjemně.

Jenom tři mušketýři
A v noci ještě jedno velmi milé překvapení, ke kterému došlo pozdě večer v plenéru před Drakem. Budějovické Malé divadlo zahrálo legrácku, zvanou Jenom tři mušketýři. V zásadě jde o to, že se tu jen s volnými odkazy na Dumase převypráví, jak se ti tři dali dohromady a jak se dostali k mušketýrům („Je to hezká práce, můžeš mlátit lidi a ještě za to dostaneš zaplaceno“ svěří se publiku poněkud násilnický Porthos). Hraje k tomu kapela se zpěvačkou Josephine, kterážto je zároveň erotickým idolem celé trojice. Opravdu jen trojice, o D’Artagnanovi se na začátku vyhýbavě tvrdí, že je na misi uvnitř pevnosti La Rochelle, a nakonec se provalí, že vůbec neexistuje.

foto Petr Zimund
Představení tohoto typu se popisuje jen o málo lépe než volná improvizace Vostopětky: hlavní půvab spočívá v nepřetržitém rozehrávání verbálních i situačních legrácek - ale přitom je to docela nový příběh, žádná přímočará parodie. Nic zásadního, ale všichni tři pánové (Aleš Surma, Martin Dobíšek, František Hnilička) hrají s nakažlivou energií a velmi šikovně, radost pohledět a posedět. Dokonce i navzdory zimě, která včera v Hradci vypukla po odpolední bouřce. Jen jedné věci nerozumím: proč režisér Janek Lesák přidal neústrojný závěr s obří loutkou koně. Herci nejdřív museli zdlouhavě rozebírat scénu, pak klopotně přivalili obrovského plechového Pegase, vyšplhali se na něj, trochu zamávali křídly – a byl konec. Doma ta akce nejspíš probíhá plynuleji než na loučce před Drakem, ale i tak: nic podstatného tohle finále k předchozímu dění nepřidá, kůň musel stát příšerné peníze, a ještě ke všemu to celé na poslední chvíli poněkud zkazí dojem z jinak ukázkově svižného a sympatického představení. Veskrze sympatického i s tím nadbytečným koněm, aby nedošlo k mýlce.


Pokorná: Divadlo evropských regionů (úterý 27. 6.)

$
0
0
DIVADLO V DLOUHÉ: DATING V OSMI
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA


Dating v osmi Na úvod jen krátce o krátké srandičce pojednávající o tom, jak si v sobě každý nese několik vnitřních hlasů, které se střetnou u jednoho stolu. Text Jana Bílého v režii Adély Laštovkové Stodolové má silný základ ve vypozorovaném lidském chování a opisu určitých základních vzorců, z nichž si každý v různé míře něco nese. A právě díky tomu může téměř stoprocentně fungovat před jakýmkoliv (dospělým) publikem.

Foto Michael Tomeš
Rande na slepo: muž a žena plus další tři uvnitř, sexy nabíječ, podbízivý slizoun a ufňukaný nikdy nedospělý hračička, respektive pipinka tušící ve svém nitru Keiru Knightely, starostlivá nervní matka a negativně vyhlížející emancipovaná filosofka. Komika je tvořena z čisté podstaty charakterů, které můžeme vnímat buďto jako jisté prototypy neb dokonce ztělesnění lidských vlastností a rysů. Divácká znalost „materiálu“ pak usnadňuje samotné porozumění a napojení v oblasti herec – příběh - divák. Díky pevně stanoveným rámcům, ze kterých není možno vybočit, však i plyne nulová možnost psychologického posunu hrdinů (nebo alespoň tří čtvrtin z nich) a tím i nutný předpoklad pojetí hry jako humorné hříčky limitované přibližně hodinou. Naštěstí je přesně tak Dating v osmi inscenován - a já osobně jsem se tu necelou hodinu bavila.

Lucerna Člověk nežije ve vakuu a tak se chtě nechtě stane, že když navštíví až několikátou reprízu inscenace, nejde do divadla s úplně „čistým štítem“. O Lucerně Hany Burešové již bylo řečeno a napsáno mnoho. Možná až moc. Nebudu výjimkou a také přidám svou troškou do mlýna.

Vlastně to byla taková milá pohádka, přelud, sen. Jenže z té magické nádhery všech projekcí a kostýmů jsem občas musela pokukovat po okolí hlediště a ujišťovat se, že jsem opravdu vzhůru. Divadlo v Dlouhé představuje Lucernu jako mírnou (zvýraznit a podtrhnout) parodii českých mýtů (na což musí upozornit i v podtitulu inscenace), potažmo národně buditelské literatury, do níž Jiráska zaškatulkuje mimo jiné právě tím, že ho místy zesměšňuje. Jenže buďto ze strachu nebo z úcty (což je paradoxem) se neumí rozhodnout pro úplné odepsání ani pro totální vzdání holdu tradici. To, co vtipně nadsadí, vzápětí smete vážností nebo nedostatkem pichlavosti, kterou nahradí líbivá a neurážející neutrálnost.

Foto Martin Špelda
Je to znát i na hereckých výkonech. Jako kdyby jedna část souboru parodicky hrála téměř archetypální prototypy nejen české literatury, ale celého českého lidového báchorkaření a pohádkaření, a druhá si toho nevšimla, či všimnout nechtěla. Za první skupinu jmenujme alespoň Marii Poulovou (alternuje ji Veronika Lazorčáková), která nadsazuje postavu Haničky jakožto diblíkovsky roztomilou, ale zároveň statečnou děvečku „z lidu“, co si nebojí umazat nohy bahnem.

Když už jsem se smířila s nenáročným pohádkovým laděním, z něhož tu a tam vypadne vtípek pro milé pousmání, přišel velký zvrat v podobě závěrečné scény. Představení si po celý večer vede dobře, publikum je přátelsky naladěné, takže je ke konci možné zariskovat a dovolit si nějaký ten výstřelek na zakončení. Má-li to být sebedestruktivní shození celého způsobu inscenování, lze jej považovat za jeden z kladů: účinkující se změní v loutky a seskupí se do živého obrazu. Trhavé opakující se pohyby živých figurek jsou díky využití projekce pod dohledem českých velikánů (Karel IV., Božena Němcová a další), kteří navěky kralují v bezpečí lipové koruny. Bodrý vodník Michal vykoukne ze své loužičky a s nadnesenou ironií (odkazující na závěr filmového Odcházení) pronese: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Já jen doufám, že to opravdu nebylo myšleno úplně vážně.

BARBORA POKORNÁ







Mikulka: Divadlo evropských regionů (pátek 30.6.)

$
0
0
KLICPEROVO DIVADLO: ASANACE

Poslední festivalový den bývá v Hradci vždycky trochu rozpačitý, a letos to platilo dvojnásob. Ochladilo se, dopoledne žádná pohádka, protože děti fasovaly vysvědčení, a večer kvůli nemoci odpadlo Morávkovo Tango od Husy na provázku, na které jsem byl docela zvědavý. Náhradní možností byl Drábkův Netopýr v Klicperáku, ale na toho jsem naopak nebyl zvědavý ani trochu (rozpačitou recenzi napsala i jinak oddaná fanynka Marie Reslová, a to je co říct). Takže se můj celodenní program smrsknul na odpolední Asanaci, kterou v Klicperově divadle nastudoval Andrej Krob, a pak na nepříjemnou jízdu proti sluníčku domů.

Asanace je hra, která dlouho trpěla svou dobovou podmíněností – je totiž až moc průhlednou alegorií vývoje československého komunistického režimu od šedesátých let po jakešovskou kvaziperestrojku. S postupem doby se ale tahle vazba vytrácí a do popředí vystupuje obecněji platná rovina vztahů mezi malou skupinou architektů, pracujících pod tlakem vnější moci na úkolu, o jehož smysluplnosti (nebo dokonce ničivosti) mají všichni oprávněné pochybnosti. A právě na to se Krob zaměřil.



Hradecká inscenace se až překvapivě málo snaží být zábavná (což ovšem neznamená, že zábavná není), Krob nicméně všechny ty slovní souboje, opatrnické řečičky nebo výrony frází bere naprosto vážně a vede herce k tomu, že je sdělují zcela po smyslu, bez sebemenšího shazování nebo ironického pomrkávání do publika. Vychází to výborně, jak už je v Krobových havlovských inscenacích téměř pravidlem. Z Asanace se vyloupne neokázale silné (a nadčasové) morální drama zrady ideálů, naivity, vyhořelosti, zbabělosti a tak dál. Kdyby jeden nevěděl, kolik režisérů už na Havlovi ztroskotalo, vypadalo by to všechno jako úplně banální, samozřejmé, ne-li přímo neinvenční přenesení textu na jeviště – jenže schopnost, s jakou Krob dokáže přimět herce k tomu, aby hráli přesně „po textu“, je téměř kouzelnická. Žádné objevné konstatování to není, ale čas od času je dobré napsat i věci zdánlivě samozřejmé a obecně uznávané.

P.S. Vlastně tak úplně samozřejmé a obecně uznávané to s Krobem a Havlem nebude: nadivadelní zpravodajka Barbora Etlíková prchla z Besedy už o přestávce. Což zde nepřipomínám proto, abych Báru prásknul (i když udání je pro nás, zpravodajce, běžná rutina), ale proto, abych jí popíchnul k tomu, aby svůj opačný názor na Asanaci doprovodila nějakým vysvětlením. I když třeba jen na základě první poloviny.

Pokorná: Divadlo evropských regionů (čtvrtek 29. 7.)

$
0
0
DIVADLO J. K. TYLA PLZEŇ: TALENTOVANÝ PAN RIPLEY
DIVADLO PETRA BEZRUČE: SPALOVAČ MRTVOL

Čtvrteční den festivalu proběhl tak trochu v hudebním duchu. A to i přes to, že jsem nenavštívila ani jedno hudební představení. Piano a kontrabas se objevovaly jak v odpoledne v Besedě, kde hrálo Divadlo J. K. Tyla dramatizaci Highsmithova románu Talentovaný pan Ripley, tak večer na hlavní scéně Klicperova divadla ve Spalovači mrtvol.

Tato (možná) náhodná spojitost krásně ukazovala jak využití jednoho předmětu na divadelním jevišti může být diametrálně rozdílné podle toho, s jakou (a zdali vůbec) asociativností a symbolikou inscenátoři pracují. Jednou byly hudební nástroje užity čistě (samo)účelně a jednoduše, podruhé jako výsostně asociativní symbol. V plzeňské inscenaci nástroje sloužily čistě jako doplnění hudební složky. Hlavní hrdina Tom (Pavel Neškudla) zejména v první polovině prokládal fingovanou nevinnost a neškodnost hrou na basu, kterou doprovázel svého přítele Dickieho (Ondřej Rychlý), oběť a nejspíš i lásku, hrajícího na klavír. Ve Spalovači mrtvol měly nástroje svou roli, i když na ně zrovna nikdo nehrál.

Talentovaný pan Ripley Kluk, působící na své okolí jako podivín a ťulpas prvního stupně, zavraždí svého přítele, do kterého je nejspíš zamilován. Poté užívá jeho byty, šaty, cigarety a především peněz - až mu dojde, že úplně nejlepší způsob, jak pokračovat a zároveň geniálně zakamuflovat vraždu, by bylo sám se Dickiem stát. Navíc má ze zvláštní proměny pravděpodobně i nemateriální potěšení. Basu vymění za piano, změní své chování, dikci, chůzi i ošacení a svému příteli tak proniká pod kůži, až s ním úplně splyne.



Atraktivní příběh nabízí napětí, tajemství, trochu podivínství a šílenství, možný psychologický vývoj hlavního hrdiny i zakázanou lásku. Jenže přes to všechno na mě plzeňská inscenace nezabrala. Necítila jsem žádnou angažovanost či osobní propojení s jevištěm, emoce, ať už soucit, pochopení, či vztek se nedostavily. Pozornost jsem udržela jedině díky Pavlu Neškudlovi a jeho obratnému přecházení z postavy Toma na Toma hrajícího, že je Dickie.

Spalovač mrtvol Ve sterilním plechovém prostoru krematoria a za zvuku Dvořákova Larga a Mahlerovy Písně o mrtvých dětech dokázal režisér Jakub Nvota společně s herci předat komplikované Fuksovo dílo srozumitelně a navíc – paradoxně - velmi živě. Vše je tu velmi strohé a zároveň v neustálé tenzi, navzdory tomu, že dramatizace sestává především z dlouhých monologů Norberta Lichého v titulní roli Karla (Romana) Kopfrkingla a pohybová akce je téměř nulová.

Foto: Lukáš Horký
Nvota využívá Kopfrkinglovy záliby v hudbě a inscenaci propojuje jednoduchým symbolem kontrabasů, které někdy leží na stolech místo rakví a někdy na ně herci hrají při střetu s hlavní postavou. Paradox smrti znázorňuje rozehráváním strun bas (tedy rakví), kdy hra nástroj oživuje, ale zároveň odkazuje na mrtvého ležícího uvnitř. Inscenátoři přitom akcentují dvě hlavní témata. Za prvé dobový kontext (blížící se válka a antisemitismus), a za druhé identitu člověka jako tvora z jednoho a toho samého těla, z něhož zbude jeden a ten samý popel a prach.

Vysoko na plechové čelní stěně se nacházejí dveře, k nímž nevedou žádné schody ani žebřík. Pouze vedle nich bezprizorně ční pár špryclí, které jsou však tak daleko, že neumožní dosáhnout na kliku ani tomu, kdo se vyšplhá nahoru. Dveře provokují divákův pohled, ačkoliv se na ně nijak nepoukazuje ani se neotvírají. Pouze při příkladném Kopfrkinglově dohlížení na „řád smrti“ se při každém spuštění všech a mechanismů spalování ozve silné bušení. Ke konci, kdy se Karel poddává (nacistickému) režimu a připravuje se ve jménu „míru a řádu“ na vraždění velkém, se dveře konečně rozletí a jeviště zaplaví dým a tma. Odpoledne jsem si emoce ušetřila, o to víc se jich ale dostavilo večer.

BARBORA POKORNÁ


Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (čtvrtek 29. a pátek 30.6)

$
0
0
DIVADLO ALFA: POHÁDKY OVČÍ BABIČKY
DIVADLO CONTINUO: MURGILA A ZORILA
DIVADELNÍ SOUBOR LŮZA: ZADLUŽENÁ PRINCEZNA
CIRK LA PUTYKA: AIRGROUND
VOSTO5: STAND´ARTNÍ KABARET
DAVID DRÁBEK: NETOPÝR
Q10: R+J



Pokaždé mě při návštěvě Hradce Králové překvapí, že na Idosu nevyhledám žádné časově přijatelné vlakové či autobusové spojení, díky němuž bych se po skončení večerního představení dostala do Prahy. Tato okolnost i poněkud punkové ubytování mě poslední večer povzbudily k odložení pocitu zodpovědnosti za včas napsaný článek. Ve chvíli, kdy se začalo u Klicperova divadla tančit na romskou kapelu Terne čhave, zapomněla jsem úplně na všechno. Dům, v němž v Praze bydlím, se teď i o sobotách zatepluje, takže jsem z rušného Hradce domů přešla jako z bláta do louže. Odložit psaní na večer se v nevyspalém rozpoložení po festivalu ukázalo jako nešťastný nápad. Teď v neděli ale mají dělníci konečně volno …

Čtvrteční dopoledne v DRAKu zahájily Pohádky ovčí babičky plzeňského Divadla Alfa. Mimořádně mnoho účasti vzbuzovaly loutky vlků, kteří neustále usilovali o život chytrého beránka i jeho ovečky. Každý detail prozrazoval, že nejsou zlí, ale pouhými otroky vlastní tuposti. Když je jednou zajatý beránek přiměje, aby mu splnili poslední přání a zahráli si s ním na honěnou, tvůrci výrazně rozehrávají upřímnou radost vlků ze hry. Tím, že prakticky ve všech scénách vyrovnávají jejich loutky do řad s pravidelnými rozestupy, zdůrazňují stádnost jejich myšlení. O vlcích by se tu paradoxně dalo říct, že se chovají jako ovce.

Smích tu vzbuzují mnohé velmi jednoduché nápady. Například skutečnost, že všechny lidské postavy ztělesňuje jediný herec, který pouze drobně obměňuje kostým. Působivá je také prostá hra s kruhovou otáčivou plochou, po níž se loutky pohybují (zatímco herci se schovávají v jejím středu). Dají se díky ní rozehrát různé honičky či putování. V Pohádkách ovčí babičky se šťastně spojuje citlivý a jemný humor s řemeslnou obratností. Říká se, že dobré loutkové divadlo pro děti je stejně tak dobré pro dospělé. Prosté Pohádky ovčí babičky jsou ale doopravdy spíš pro děti.



Na Murgilu a Zorilu mě nalákala „značka“ divadla Continuo i programová anotace, v níž stojí, že námět tvůrci získali během svých cest po Rumunsku. Bohužel se ale jednalo o nejslabší loutkové představení, které jsem na letošním festivalu navštívila.

Herci se celou dobu schovávají v nitru jakési kašírované sopky, odkud mluví za javajky, jež se většinou vynořují nad jejím kráterem. Kdyby se tak nedělo a herci by pouze mluvili zpoza scény, inscenaci by to moc neochudilo. Jejich manipulace s loutkami připomíná holčičí hru s barbínami, při níž se dítě soustředí hlavně na slovní dialog mezi panenkami a jenom pro názornost třese s tou, která zrovna mluví. Publiku to vůbec neusnadňuje orientaci v poměrně složitých peripetiích příběhu.

Občas se objevuje zpestření v podobě několika vynalézavě ztvárněných loutek. Příkladem je ptáček připevněný na tyčce, který má místo ocásku dlouhý šátek. Když „obletuje“ vrchol sopky, šátek se za ním točí do kruhu.



O mnoho lépe s publikem komunikovala openairová premiéra Zadlužená princezna amatérského Divadelního souboru Lůza. Princezna je konzumní dilinka, která žije jen sebeprezentací na Facebooku, zatímco zchudlý princ bojuje proti špinavému byznysu s poskytováním hypoték. Největší moc tu má vodník – podvodník s velkým majetkem (patří mu i Agrofert). Ten chce princeznu zadlužit a pak si ji vzít za manželku.

Tvůrci se rozhodně neberou příliš vážně, čímž vyvažují satirický a především moralizující rozměr inscenace. Využívají jednoduché, ale vděčné výrazové prostředky jarmarečního divadla. Daniela Mészárosová v roli princezny často zpívá a hraje na kytaru. Miřek Vrbický, který ztělesňuje všechny ostatní postavy, rychle střídá kostýmy za paravánem. Oba herci také často „flirtují“ s publikem. Označují ho například za les a odhadují, který divák připomíná jaký druh mechu nebo stromu. Způsob, jímž berou publikum do hry, není agresivní, spíš velmi něžný. Pomáhá vytvořit uvolněnou a přátelskou atmosféru.

Jen je škoda, že Zadlužená princezna moralizuje tak jednoduchým způsobem. Tento žánr snese i složitější výpovědi, než je ta, že se konzumně smýšlející lidé mohou snadno stát oběťmi podvodných „oligarchů“. Na druhou stranu je však obdivuhodné, že se tvůrcům podařilo na premiéře zaujmout a pravidelně rozesmávat celé šapitó, přestože bylo od začátku tak průhledné, jaké "sdělení" mu chtějí předat.


V pátečním dopoledni jsem navštívila v šapitó Cirku La Putyka Airground. Pásmo, v jehož rámci artisté předvádějí především akrobacii na šálách a skoky na teeterboardu, nejspíš mělo hlavně přilákat diváky, kteří by si normálně na nový cirkus nekoupili drahé lístky. Airground ale připomínalo spíš klasický cirkus, protože artistická čísla nepropojovalo žádné téma ani nálada. Diváci v mém okolí nad nimi žasli. To bylo na místě, protože lidem, jako jsem například já, se o jejich zvládnutí může jen zdát. Dovednosti artistů z La Putyky ale tentokrát ani zdaleka nevyrovnaly schopnostem zahraničních tvůrců, s nimiž se lze setkat při častých hostováních v Praze. Neštěstí akcí jako Airground, které nechtějí nic vyjádřit, spočívá v tom, že nic neodvádí pozornost od jejich technických nedostatků.

Nejlepším zážitkem posledních dvou festivalových dní byl jednoznačně Stand´artní kabaret improvizační skupiny VOSTO5. Rozvíjení podivné situace v muzeu, kde se hýbou sochy, často přesahovalo pouhé náhodně působící řazení trochu bláznivých nápadů.

Ta nejpovedenější scéna působila, jako by vypadla ze surrealistických Večerů Analogonu. Jeden aktér klečel na kolenou a ostatní ho označili za malého zakomplexovaného trpaslíka. Postupně mu prozradili, že by mohl žít na stejné úrovni jako ostatní, kdyby se naučil používat chodidla. On jim vytrvale odmítal uvěřit, že nějaká má. Po čase se jim ho ale podařilo vychýlit z falešné stability, „trpaslík“ udělal neopatrný pohyb a při tom pádu poprvé natáhl nohy. Následovala pak ještě série scén, v nichž mu ostatní radili, co si má se novými částmi těla počít.

Také na několika dalších místech se všichni zúčastnění naladili na stejné, z velké části nepojmenované téma a střídavě pak přispívali k jeho artikulaci. Respekt k okolnostem, které si tvůrci nastavili na začátku improvizace, se propojil s citem pro momentální obecnější asociace. Toto hradecké odpoledne mi připomnělo, že se i při improvizaci lze dostat do hloubky. Viděla jsem v posledních letech tak málo kvalitních improvizací, že jsem si to už skoro nedovedla představit.



Festival zakončil Netopýr domácího Klicperova divadla. Na tuto inscenaci Davida Drábka jsem se těšila. Kvalitního divadla, které se snaží dosáhnout hloubek skrze lehkou hravost, je jako šafránu. Proto si vážím každého pokusu v tomto směru, a naopak mě rozčilují časté debaty s lidmi, pro něž jako by byla mezi nezávaznou hravostí a existenciálními hloubkami nepřekročitelná propast.

Netopýr ale bohužel není ani nezávazně hravý, ani existenciálně hluboký, nýbrž nesrozumitelný. Drábek všemu nastavil velmi široký rámec, který by se dal nejspíš charakterizovat jako "hra o společnosti, která na povrch působí rozjásaně, ale ve skutečnosti je zcela zoufalá". Situace však postrádají detaily, díky nimž by si k nim publikum mohlo vytvořit jakýkoliv hlubší vztah.

Kdybych se na efemérní rej postav v extravagantních kostýmech dokázala alespoň na chvíli napojit, ráda bych se pokusila dohledat nespočet operetních citací v hudební kompozici Darka Krále a pokusila se tak prohloubit své chápání situací. Odmítám ale vytvářet interpretační konstrukce, když do jejich základu nemohu položit vlastní prožitek.



PS: Mrzí mě, že jsem z časových důvodů nestihla napsat o inscenaci R+J od uskupení Q10, která byla na programu minulou sobotu v DRAKu. Celý týden jsem si to vyčítala. Když jsem se na ni chystala, měla jsem strach, že uvidím jakési ochotníky křečovitě recitovat klasické verše. Ten byl ale zbytečný, protože emoce postav se tu vždy vyjadřují pohybem celého těla, a nikdy realisticky. Inscenace využívá prvků bojového umění capoiery, brazilských tanců, nebo akrobacie na šálách. Julie, která se nechce vdávat, se zachumlá do jedné šály a visí nad scénou jako nešťastný uzlíček. Rivalitu mezi znepřátelenými rody vyjadřují pohyby převzaté z capoiery. Zdá se, že postavám přináší rodová rivalita společenskou zábavu a nenávist rodů tak vyznívá jako pouhý rozmar. O výklad Romea a Julie tu ale nejde zdaleka tolik jako o radost z vědomí, že se režiséru Filipu Humlovi Královi daří pečlivě rozvíjet imaginaci svých amatérských herců. Najít pohybové vyjádření pro každou repliku muselo stát hodně úsilí.

Mikulka: Kiosk 2017

$
0
0

Kiosk je fajn. Ale nesahejte na mě, prosím pěkně


Loni jsem si - coby nováček - žilinský festival Kiosk okouzleně užíval. Svéráznost téhle echt alternativní akce byla zbrusu nová a Žilina tajemně nepřehledná; spokojeně jsem se ztrácel a bonusově ze sebe udělal pitomce, který hned první den ztratí klíče od ubytovny a nemá kde spát. Letos už jsem přijel do známého, takže mě moc nerozhodilo ani když jsem od hlavního nádraží odjel městským autobusem na opačnou stranu (ono je to komplikované, stylový vlak jezdí do zastávky Záriečie jen zřídka, zato autobusů je moc a ty správné linky odjíždějí oběma směry).
Mimochodem, když jsem odhalil omyl, čekal jsem na spoj v opačném směru na jakémsi dálničním obchvatu, naprosto nepřípadně pojmenovaném „náměstí“, (docela by mě zajímalo, na základě čeho, nevšiml jsem si ani jediného znaku, který si člověk s tímto urbánním útvarem obvykle spojuje). Ale to jen tak na okraj, jinak vše probíhalo hladce. A v divadelní kavárně byl panák borovičky za Euro, bylo mi úplně líto, že jí nemám rád. Ani horko nebylo letos tak strašné, ze saunovitých zážitků z přehřátých a vydýchaných sálů zůstaly jen hrdinské vzpomínky, kterými jsem se snažil ohromovat kolegyni Veroniku. Ta byla v Žilině poprvé, a navíc je hodná, takže se při vyprávění podobných historek tváří zaujatě, i když je už slyší bůhvípokolikáté.


Co se týče divadla, bylo to letos, stejně jako loni, v Záriečí tak napůl. Což je pro (jakýkoli) festival velmi slušné skóre. Pracovní hypotéza praví, že je každý rok nutné navštívit pár tanečních inscenací, u kterých zhruba po pěti minutách nabudete dojmu, že jste viděli vše podstatné, a tu zbylou třičtvrtěhodinku dokoukáte v milosrdném polospánku. Pak se mrknete do programu, abyste zjistili, o čem to bylo, a přečtete si cosi o hledání sebe sama, prozkoumávání možností, popřípadě o zabydlování prostoru. Mimochodem, tyhle anotace jsou opravdu svébytným úkazem, pokud se s nimi seznámíte předem, je zapotřebí koňská dávka nadšení, abyste se od návštěvy doporučovaného představení nenechali odradit.

Tak, a na závěr krátké hejtovací sekce ještě letmá zmínka o výrazné linii letošní festivalové dramaturgie, participativním divadle. Jinými slovy: přijdete do sálu, tam na vás někdo hodně upocený sahá, tahá vás na jeviště, vyzývá vás k tomu, abyste se stali součástí celku nebo se zapojili do rituálu a tváří se k tomu smrtelně vážně. Přičemž vy samozřejmě musíte zůstat sami sebou, to je jasné. Imperativ „zůstat sám sebou“ jsem se v takových případech snažil naplnit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí: na nikoho jsem nesahal, tvářil jsem se co nejprotivněji, aby pokud možno nikdo nesahal na mě, odmítal jsem se nechat kýmkoli kamkoli vytáhnout a když bylo nejhůř, bral jsem zbaběle nohy na ramena, rituál nerituál. Překvapivě početná skupina diváků si nicméně tyhle vespolné radovánky viditelně užívala, budiž jim tedy ze srdce přány. Tedy pokud mě nenutí, abych se jich zúčastnil i já.

Stanica - hlavní budova

A teď tedy to podstatné a hezké: v Žilině byla k vidění řada pozoruhodných kousků, představujících, předpokládám, docela reprezentativní vzorek hemžení na slovenské alternativní scéně. A vůbec  není marné, že se tu vedle sebe v docela přirozeně působící symbióze ocitli nastupující hardcoroví alternativci se zasloužilými hvězdami bratislavského národního divadla. Zato organizátory a publikum má Kiosk příšerně mladé, jeden si tam připadá úplně nepatřičně. Ale to jen tak na okraj.

Letošnímu ročníku udávaly tón inscenace, pohybující se na samých hranicích divadla. Výše zmínění matadoři (konkrétně Rastislav Ballek s Robertem Rothem) uvedli výtvarnou a zvukovou instalací Princípy newspeaku na orwellovské motivy, napůl výtvarná a taky hodně hudební byla i nejpovedenější inscenace celého festivalu (alespoň podle mě) Stopy v pamäti, kterou přivezla skupina Odivo. Oběma představením nepochybně pomohl majestátní světlý prostor Nové synagógy s vysokou mělkou klenbou, galerií a téměř chrámovou akustikou. V synagóze, která je pro divadelní představení využívána jen příležitostně, se hrálo už loni, ale to bylo ještě napůl na staveništi - letos už vše vyhlíželo dokončeně, včetně elegantní kavárny. V každém případě, Nová synagóga je objekt, na který může být Stanica (která rekonstrukci zajistila), místní židovská obec (které budova patří) i celá Žilina pyšná.

Nová synagóga (foto Peter Snadík)

Výrazně, i když úplně jinak, pomáhal prostor v případě inscenace Zvuk auly. Ta se prozměnu odehrávala v obrovské, typicky osmdesátkové zasedačce Městského úřadu, předtím aule místní univerzity a ještě předtím útulku různých komunisticko-konferenčních radovánek (pro ty byla ostatně vybudovaná). Bizarní pseudooperní rozprava nad stavem současného slovenského školství a obecněji i nad stavem dnešní mládeže díky tomu nabrala zároveň i rysy surreálného socialistické retra. Site-specific divadlo par exellence, i když touto nálepkou nikdo kupodivu neoperoval. (Hraje se to postupně v různých aulách slovenských univerzit, kdo chce vědět více, může se podívat sem.)

A závěrem letmá zmínka o představeních dvou renomovaných souborů. Brněnské HaDivadlo přivezlo do Žiliny Ice Pøz, projekt ze své série scénických úletů (nestíhám to sledovat soustavně, ale zdá se, že se v této linii v Brně dějou věci), bratislavští matadoři slovenské alternativy Debris Company nabídli Únos Európy. V obou případech se docela svérázným způsobem hrálo o stavu současného světa: HaDi na to šli přes osobní historii, Debris Company nasadili jedovatě ironický pohybový kabaret. V obou případech bylo nutné dolovat významy či dokonce sdělení ukryté v nepřehledných mlhovinách ironického vtipkování, nejrůznějších zastíracích manévrů, ba i zálibně absurdního blábolelní. Přiznám se, že mě tenhle typ politického divadla docela baví a zdá se mi konec konců i účinnější, než když se divadelníci s planoucím zrakem a srdcem na dlani pustí do kázání. I když je to hodně nejistá půda. Navíc v případě Ice Pøz nebyla „politka“ na prvním místě (tedy odhaduji), zastiňovaly ji třeba legrační fotografie opilého soba zaklíněného do jabloně nebo debaty o tom, jestli je Martin tady s námi (přítomný Martin trval na tom, že není) nebo má dole v kavárně rande s Vandou (což ukazovala online projekce). V Únosu Evropy se sice občas zmínili uprchlíci, mnohem podrobněji se ale probíralo - vedle dlouhé řady dalších nehorázností - třeba to, jestli se dnes víc o trtkání mluví, než se doopravdy trtká a naopak. Hrál k tomu zcela seriózní smyčcový kvartet.

Divadelní sál S2 (pod dálničním přivaděčem)

Pokud někdo přesto toužil po politickém sdělení ve stylu „in yer face“, mohl si napravit chuť alespoň na poslední chvíli, na queer produkci Mušnula. Potetovaný performer navlečený v síťovaných punčochách, ve střevíčcích a v ženských šatech zazpíval cosi od Mariky Gombitové a pak se posmíval slovenským nacionalistům v čele s banskobystrickým županem Kotlebou, dožadujícím se (mimo jiné) opravdových chlapů. Bylo to odpudivě zábavné, ale stejně, vždycky mám v takovýchto momentech pocit, že by se něco na tenhle způsob mělo objevovat spíš v televizi JOJ, protože na akcích typu Kiosk to není žádná provokace, spíš jen takové milé hlazení srozuměného publika po srsti. No ale možná že Mušnulu v JOJce nechtěli, co já vím, neptal jsem se. (V celé kráse je Mušnula k vidění tady).

***

Takže závěrem. Jako celek byl (už desátý) Kiosk velmi fajn, ani nemluvě o tom, že si jeden kromě zmapování slovenského divného divadla udělá touto cestou docela chuť na úplně normální měšťácké interpretační divadlo s oponou a s příběhem. No, a pokud byste si chtěli o těch povedených festivalových inscenacích přečíst něco podrobnějšího, ve vší skormnosti doporučuji Svět a divadlo č. 5, vyjde někdy v říjnu.

festivalové stránky jsou zde
o vybraných inscenacích budu psát ve Světě a divadlo
O festivalu jsem hovořil v pořadu Mozaika na ČRo Vltava (k poslechu zde mezi 15:01 - 27:09)


Mikulka: 8m3 (Letní Letná - Atelier Lefeuvre & André)

$
0
0

Dva muži v bedně


Do Letenských sadů jsem se pro začátek vypravil opatrně, spíš tak na rozhýbání po delším divadelním nicnedělání . Komorní představení 8m3 Atelieru Lefeuvre & André bylo pro tento účel takřka ideální: žádná velká očekávání, ale ani zajíc v pytli, vždyť tihle dva pánové pokročilého středního věku už v Praze hráli několikrát. A je to duo veskrze sympatické, s dobře usazenou poetikou na pomezí cirkusových čísel a klaunérie s vážnou tváří. 8m3 se ovšem skládá ze dvou sólových drobniček, nejdřív hraje Didier André Chez Moi Cirkus a pak Jean-Paul Lefeuvre Ni Omnibus.



Chez Moi Cirkus toho má vzdor názvu s cirkusem společného jen pramálo. Posmutnělý artista si pořád dokola pouští záznam svého žonglérského čísla s jakousi krásnou ženou, zakončeného jejím odchodem. Marné čekání na to, že se mu vrátí, si pak krátí různými kouzelnickými triky (ale jen takovými domáckými, nic úžasného), zůstane také žertovně trčet v televizi, a nakonec se ukáže, že si její nadějeplné dopisy slibující návrat nejspíš psal sám. Hraje k tomu harmonika, celé je to přiznaně sentimentální a občas se skrz slzy prodere úsměv . Přiznám se, že jsem na tento typ dojímání trochu moc otrlý, představení ale naštěstí netrvá tak dlouho, aby i v letošním vedru přestalo být snesitelné.



Ni Omnibus má naštěstí úplně jiné grády. Jean-Paul Lefeuvre dokáže celý miniaturní hrací prostor vyplnit kuriózně stísněnou akrobacií, při které využívá nejen tyč či volně plandající lano, ale také stěny a strop, a všechno to důsledně prokládá nenápadnými vtipy, pošklebky či absurdními úlety. Velmi zdatný je navíc i herecky: s typickým plačtivě smutným výrazem pracuje sice minimalisticky, ale naprosto suverénně. Podivná artistická čísla (pro které je jízda autobusem spíš jen záminkou) se tu dějí jaksi sama od sebe, snad dokonce až nechtěně, ale to samozřejmě Lefeuvrovi nezabrání, aby si je před diváky i před svým kolegou za osvětlovačským pultem náležitě významnými pohledy hrdě nepřivlastnil. Ostatně právě napětí mezi pat-a-matovskou stylizací notorického nešiky a evidentní technickou zručností je pro celou produkci určující. Ale abych nezapomněl: pokud byste nevěděli, co si počít s úplně obyčejnými překližkovými bedničkami na ovoce, můžete se právě tady skvěle inspirovat.

P.S.
Jedna věc je ovšem na Letní Letné už tradičně protivná: člověk by očekával, že když přijde na místo činu půl hodiny před představením, stihne si v poklidu vyzvednout rezervované lístky a volným krokem dojít do příslušného šapitó. To by ale nesměla být pokladna tak poddimenzovaná a systém tak zoufale pomalý. Že se u jinak velmi dobře zorganizovaného festivalu tenhle problém opakuje rok co rok, mi nějak nejde do hlavy.

více informací zde
foto Andreas Kolarik
o dalších představeních Letní Letné budu psát pro Seznam.cz

Mikulka: Letní Letná 2 (Escarlata Circus: Devoris Causa, Cirque Alfonse: Barbu)

$
0
0
Je docela zajímavé sledovat, jak může zestárnout i nový cirkus, tedy disciplína ze samé podstaty věci „mladá“. Včera jsem tu psal o Atelieru Lefeuvre & André, což jsou dva solidní pánové ve středních letech, dnes jsem byl na katalánském duu Escarlata Circus, které cíleně pracuje s imidží postarších manželů. I když by se na to dalo podívat z trochu jiného úhlu a věnovat se druhdy oblíbené recenzentské kratochvíli, totiž úvahám, jestli lze kuchařsko-loutkovou show Devoris Causa označit za skutečný cirkus nebo to bylo úplně obyčejné divadlo. Přimlouval bych se spíš za divadlo, ale moc na tom nesejde. Nikde není ostatně psáno, že každý, kdo se na Letné objeví, musí povinně pobíhat po laně a metat kotrmelce, tak co.



Protagonisty Devoris causa je nevzhledně malebná dvojice: upjatá, úzkostlivě vyhlížející dáma v ohavné zástěře a punčocháčích, a spolu s ní obtloustlý a poněkud ušmudlaně vyhlížející choť v ještě ohyzdnějším nátělníku. Společně s třiceti sedmi diváky (vím to přesně, počítali nás) zabydleli malé šapitó, na začátku všem přítomným nabídli do kornoutu jakýsi zeleninový eintopf z velké pánve a pak spustili značně nesourodý sled scének a výstupů. V miniaturním vydání to trochu připomínalo dávnou Boudu Bratří Formanů, jenže s jedním zásadním zádrhelem: nápadů bylo dost málo a většina z nich taky nepůsobila nijak zvlášť oslnivě. Ústřední vtip – objeví se loutka kompletně vyrobená ze zeleniny – byl moc hezký, jenže se toho s ní zas tak moc neudálo (konkrétně jedno trochu bezkrevné taneční číslo). Stejně hezké bylo, když se v závěru ukázalo, že z té naší loutky budou mít svůj eintopf diváci na dalším představení. Jenže málo platné, na celé představení tohle nevystačí; krájení zeleniny se po nějaké době okouká a opakované rozehrávání laskavě humorných manželských rozmíšek taky nebyla žádná velká sláva. Takže nezbývá, než přiznat - s lítostí, protože ti dva působili opravdu sympaticky -, že z toho nakonec bylo v celkovém součtu docela zklamání.



Úplně jinou podívanou nabídly hlavní hvězdy celého festivalu, kanadský Cirque Alfonse. Tady nebyl prostor ani čas na nějaké jemnůstky nebo hluchá místa: Barbu je velmi profesionálně provedený novocirkusový bulvár. Se všemi klady i zápory, které k dobrému bulváru patří. Je efektní, halasný, technicky velmi dobře zvládnutý, přepjatý, zábavný, trochu erotický a když na to přijde, umí být bezostyšně podbízivý. Podrobněji o budu o Barbu psát pro Seznam.cz, takže prozatím končím (a link dodám, až bude k mání).

více informací zde
o představeních Barbu budu psát pro Seznam.cz

Mikulka: Letní Letná 3 (Collectif Malunés: Forever hapiiy, La Putyka: Hit, tell the difference

$
0
0
Nedělní výprava na Letnou přinesla dva dost odlišné zážitky. Odpolední absurdně pohádková inscenace Forever hapily… belgického Collectif Malunés byla skvělá, jedno z nejlepších novocirkusových představení, jaké jsem za poslední léta viděl - a to jak po artistické, tak po divadelní stránce, je veliká radost, když se to takhle obojí sejde. A večer snaživý, leč hodně nijaký česko-rwandský projektHit, tell the difference od La Putyky. O Malunés bych rád napsal podrobněji na aktualne.cz (link samozřejmě dodám), takže se zde bohužel rozepíši jen o té slabší půlce.

foto Sebastien Lapeyrere

O inscenacích typu Hit, tell the difference se píše vysloveně nedobře. Tedy alespoň pokud z nich nejste bezvýhradně nadšeni. Mají totiž silný nedivadelní rozměr, který je dost obtížné (a vlastně i sporné) oddělovat od produkce samotné. Nejspíš to dávno víte: Rosťa Novák a spol. objevili ve Rwandě skupinu mladíků, která ve značně komplikovaných podmínkách provozovala akrobacii, přivezli je do Prahy a secvičili s nimi festivalovou inscenaci dle svého gusta. Což je akce nepochybně záslužná a logisticky obdivuhodná, o tom není sporu. Bohužel stejně tak není sporu o tom, že to samo o sobě nemůže být zárukou umělecky přesvědčivého výsledku. (Pro jistotu rovnou varuji: jste-li příznivci dojemných háelpéček, jak se tomu říkává mezi námi cyniky, raději už ani dál nečtěte a běžte se na Hit podívat, budete spokojeni.)

Inscenace si libuje v poněkud banální symbolice: hraje se na jevišti rozčleněném průhledným plexisklem na dvě půlky (černou a bílou, jak je pro jistotu hned v úvodu objasněno), v jedné je na zemi tráva, ve druhé baletizol. Účinkující se občas zahalí do barevných overalů (včetně hlav), to aby se prakticky doložilo, že na barvě kůže nezáleží a vlastně se pak ani nedá poznat, kdo je kdo. Na černé půlce je dle očekávání přirozeněji a radostněji, bílá je poněkud chladná. Obě skupiny artistů si sice občas nerozumí, ale nakonec k sobě – jaké překvapení - najdou cestu.

foto Facebook (ze zkoušky) 

Když režie nechá rwandské účinkující předvést jejich běžná čísla, je to docela fajn. Úplně profesionální parametry ta produkce sice nemá, ale bylo by absurdní něco takového vyžadovat, navíc je sympaticky nabitá nakažlivou energií. Jenže to se stane za celý večer asi třikrát. V „bílé“ půlce jako obvykle potěšilo sólo na trampolíně, dokonce i závěrečné salto s nejmenším Rwanďanem v náručí dávalo vzdor jistému citovému vyděračství smysl. Jenže tyhle hezké (protože „normální“ a moc nezrežírované) pasáže beznadějně převálcuje hromada mlžnatě hlubokomyslného mudrování, podporovaného přepjatě emocionální hudbou (jak už to tak v Novákových inscenacích bývá téměř pravidlem). Přiznávám: šel jsem na česko-rwandskou Putyku se silnými obavami, že dojde na křiklavý kýč. V tomto ohledu to naštěstí nebylo tak zlé, ovšem to, jak režie narvala Rwanďany do svého značně nezáživného konceptu, si žádný velký obdiv nezaslouží.

Ale abych skončil pozitivně: máte-li do 3. září volný večer a pár volných stovek k tomu, nenechte si ujít Collectif Malunés, podívaná je to mimořádná a taky neobyčejně zábavná. Technicky jsou o třídu lepší než obdivovaný Cirque Alfonse (o tom byla zmínka včera), nápady se z manéže jen valí a pokuřující, poloobnažená a značně ordinérní Karkulka je doslova k sežrání.

více informací zde





Čumba: l'Amfiparnaso (Victoria Ensemble na lodi Avoid)

$
0
0

Sláva Parnasanům!


Jmenuje se to radost z hudby a začíná se to opět rozlézat po Čechách i Moravě. Vyznačuje se to tím, že na to nikdo nechodí, v novinách se o tom prakticky nedočtete, v televizi to neuvidíte, odehrává se to nezávisle na tom, co se děje byť i jen dvě stě metrů kolem. Přítomní se s tím však nikdy nesmíří a dělají vše, co je v jejich silách, ba někdy i víc. Během posledního srpnového večera se to vše odehrálo v centru hlavního města. Na lodi.
Vydatný déšť padá na palubu nad diváky. Otevřenými okny půl metru nad hladinou Vltavy je možno pozorovat proplouvající parníky, kajakáře i překvapené surfaře. Nad hlavou z mostu duní projíždějící vlaky. Hladina v ústí Botiče stoupá. Řev z koncertů na okolních lodích i nábřežích, ba ani zpěv Tonyi Graves však nikoho z účinkujících nemůže rozhodit.

Jak to?
Nadpozemská krása polyfonního zpěvu slouží k vyprávění příběhu. Na jevišti se pak to, o čem trojice ženských a dva mužských vokály zpívají, odehrává ještě v podobě jakési pantomimy či baletu v maskách z komedie dell'arte. Starý kozel Pantolon se opět snaží ulovit mladou koketu, vychloubačný kapitán doprovázený úlisně šibalským a trochu i přisprostle vyčůraným jako vždycky milostně vzplane. Dvojice milenců, která se chystá z nešťastné lásky spáchat sebevraždu, nakonec šťastně unikne záhubě a vše dobře dopadne a věrná láska zase jednou zvítězí.



Všechny evropské komické opery mají jeden společný prazáklad: jmenuje se l'Amfiparnasso. Fenomenální hudbu složil v roce 1594 Orazio Vecchi, jenž byl dříve uváděn též jako autor libreta (to si napsal na základě humorné poezie Gilia Cesara Croceho buď zcela sám nebo jeho verše zkrátil a upravil). Hudební odborníci to nazývají madrigalová komedie pozdní renesance. Pro nás však postačí, když si řekneme, že Vecchi je poslední z těch, kteří museli užít více zpěváků a dokonce i onoho mima/tanečníka/herce k vyjádření jednání jedné jediné dramatické osoby, zatímco jeho následovníci už si mohli dovolit luxus sólového zpěvu.

Děj
Aby se v tom divák orientoval, před každým výstupem vypravěč přečte též stručný obsah děje, například hra po PROLOGU začíná slovy:

JEDNÁNÍ I., Výstup 1.
OBSAH:
K poběhlici Hortensii/ Pantalona touha nese,/ ale ona, nevděčnice,/ staříkovi vysměje se.

A teprve pak uprostřed scény tři zpěvačky a dva zpěváci za Hortensii a Pantalona pronesou repliky:

HORTENSIE:
Ne, nechci slyšet nic. O mně? O vás?
Hele hele helemese!
Hele ho, dědka, zbožné má přání,
chce laškování,
hele hele heleme se.

PANTALON:
Já ubohý Pantalon! Ó ženo zrádná!
Však ty až budeš chtít, já řeknu ne.

Nebo:

JEDNÁNÍ III., Výstup 2.
OBSAH:
Madrigal teď doktor zpívá
své nevěstě pod balkonem,
rozechvělým, roztouženým,
cituplným, sladkým tónem.

Správně, už pár let před Romeem ve Veroně si v nedaleké Modeně balkonovou scénu střihnul nějaký starý kozel Pantalon. Vecchi a Modena není náhodné spojení. Pár let před tím zde nějaký Torquato Tasso pro tento rod sepsal svůj Osvobozený Jeruzalém, dílo, jež obsahuje dva nejčastější náměty všech barokních oper. Není účelem této zprávy o jednom letním večeru vše vysvětlovat, ale český posluchač by si při poslechu písně Šlitrovy písně Představte si, co jsem měl dnes k obědu odteď mohl třeba začít vybavovat onen Vecchiho předobraz:

JEDNÁNÍ III., Výstup 1.
...
PANTALON: … Hej, Francatrippo, sezvi mé/ příbuzenstvo.
FRANCATRIPPA: Tak jo, pane, ne, pane, jo./ Však příbuzenstvo mé?
PANTALON: Též ty máš příbuzné?
FRANCATRIPPA: Já vydám za dva sám/ a další spočítám.
PANTALON: Nu, na ty zvědav jsem.
FRANCATRIPPA:
Začínám s výpočtem:
Kotlík, Rošt a Pánvička,/ Sádlo, Máslo, Hnilička,/ Hruška, Pták s Ledvinou,/ Vařený s Pečeným,/ Smažený s Dušeným,/ Mastný s Nedomaštěným,/ Petrželka s Polívkou, / Vomáčka se Zelinkou/ a s celou rodinou.
PANTALON: Ahá, a ještě někdo?
FRANCATRIPPA: Tak jest, vzácný pane.
PANTALON: Já však chci, abys zavřel už nectnou/ hubu svou...

V podpalubí
Jednání oněch celkem třinácti postav „opery“ předvedlo pět zpěváků, trojice tanečníků a hudební doprovod ve stísněném podpalubí lodi Avoid. Soubor Victoria Ensemble se musel obejít bez scény, rampu nahrazovalo spodní osvětlení. Přesto se natěsnané publikum divadelní klasikou dobře bavilo.



Soubor Victoria Ensemble založila roku 2009 Viktorie Dugranpere. Provedl již řadu hudebních a hudebně dramatických programů z období renesance, baroka a klasicismu a za zmínku stojí i jeho dramaturgie, která klade důraz na novodobé premiéry, neobvyklé projekty, či skladby opomenuté či zřídka provozované. Je až s podivem, jak podařené výkony se souboru v těchto podmínkách pdařilo ze sebe dostat.

Jediná drobná výtka tohoto zázračného večera směřuje k pořadateli: většina diváků si sebou svůj exemplář libreta na operní představení nenosí, kupříkladu na lodi se vyskytoval takový pouze jeden, pisatel těchto řádků. Leč ten ani toto pořadateli nevyčítá: milí operní diváci, když je něco bez vstupného, tak se holt máte připravit! Ostatně už v předmluvě ke čtenářům sám Orazio Vecchi píše:
"Kdo v tomto kuse ještě něčeho pohřeší, nechť všecky nedostatky nahradí vlastní představivostí, která, i když ne ve skutečnosti, aspoň v mysli může vytvořiti dokonalé dílo."

Název l'Amfiparnaso by dle různých výkladu mohl značit dvojí Parnas, respektive dva vrcholky Parnasu. Popisovaný srpnový večer však můžeme považovat za parnas dvojitý, divadelní i hudební. Ukončeme tedy tuto zprávu variací na slova z díla prvního mezi z českými Vecchiho následovníky: "Dobrá věc se podařila, radost z hudby zvítězila!"
Horatio Vecchi: l'Amfiparnaso. Victoria Ensemble (vokálně instrumentální soubor) & En Garde! (nonverbální divadlo). Cca 5. repríza dne 31. srpna 2017 na lodi Avoid, kotviště pod Železničním mostem, Praha.

fotografie pouze ilustrační

LADISLAV ČUMBA




Horatio Vecchi: ČTENÁŘŮM
(Str. 18 – 21.)

Rozpustilé a hrubé žerty, kterých se dnes v četných komediích užívá spíše jako pokrmů než jako koření, způsobily, že komedie často bývají považovány za pouhá čtveráctví a nezvedenosti. A přece se mýlí všichni, kdož tak nevhodně smýšlejí o hrách plných půvabu, jež jsouce vytvořena podle příslušných pravidel a obírajíce se vhodně volenou látkou, předvádějí v nejrozličnějších podobách přemnohé události běžného života, a slouží tedy lidem k užitku jako zrcadlo života, a k potěše, a nikoliv jen za záminku smíchu, jak by i o mé komedii mohli soudit ti, kteří se domnívají, že jsem ji napsal, nedbaje, bude-li užitečna. Ovšem užitek z mé komedie bude menší než užitek z komedií jiných, protože já, nucen jsa při zpěvu dbáti spíše citu než mravních naučení, musil jsem upustiti od častějšího užívání sentencí. Můj kus jest i kratší, než bývá obyčejem, neboť, z té příčiny, že zpívané slovo má pomalejší spád než mluvené, vynechal jsem mnohé podrobnosti děje, aby sluch nebyl unaven dříve než se skončí hra, a to tím spíše, že hudba tu není spojena s půvabem podívané, a jeden smysl nemůže si tedy odpočinouti, zatím co druhý by jej vystřídal.

Kdo v tomto kuse ještě něčeho pohřeší, nechť všecky nedostatky nahradí vlastní představivostí, která, i když ne ve skutečnosti, aspoň v mysli může vytvořiti dokonalé dílo.

Jako malíř , který chtěje na malém obraze zobraziti mnoho postav, nejvýznamnější vymaluje celé, méně významné do půli, jiným namaluje pouze hlavu, dalším sotva vlasy, zatím co zbývajícím nechá úplně ztráceti se v pozadí a učiní je oku již skoro nepostřehnutelnými, stejně tak chci ty složky své hudební komedie, jež toho vyžadují, předvésti podrobně, další pouze naznačiti a zbývajících jenom letmo se dotknouti, tak, aby v celé té změti přece jenom nescházely. 

Protože tak podobným představením bývá obyčejně přítomno mnoho těch, kdož nevědí, najde-li se mezi nimi někdo, jenž hru spravedlivě posoudí a vysloví o ní své mínění, ti všichni nechť vezmou za vděk býti posluchači a nikoliv soudci a nechť uváží, že souditi dovede ledakdo, básnit však málokdo.
Obecně pak poznamenávám, že vyskytnou-li se v mém díle místa, která znalce doopravdy neuspokojí, nechť poznání těchto nedostatků připočtou na vrub vlastní dokonalosti, tím spíše, že pokud vím, nebylo dosud nikým vymyšleno a provedeno spojení komedie s hudbou, a mnohé podrobnosti, jimiž bude lze dílo zdokonaliti, časem snadno se najdou. Já sám pak, i když nebudu za svůj nápad chválen, nemohu být haněn, využil-li jsem hudebních myšlenek, které vytryskly z přirozeného zřídla mého úsudku.

A nepřestanu tvrditi, že mnohým hudebníkům se zhudebnění věcí, jimiž se obírají, v představě jeví velmi dokonalým, zatím co při provedení nemají zamýšleného účinu; jest však vždycky možno zdokonalovati je. 

Končím tím, že jsem své Amfiparnasso nenapsal ani pro nevzdělance, ani pro přísné učence, ježto oni nebudou mému dílu rozuměti, tito pak budou jím pohrdati. 

Mohlo by se však státi, jak jest v povaze věci, že budou haněti moji komedii ti, kteří ji nedovedou zazpívati; ti nechť si tedy uvědomí, že každou každou zhudebněnou jednotlivost jest třeba provésti s patřičným citem, což musí rozumný zpěvák sám vystihnouti a správně a pěkně vyjádřiti a tím skladbu oživiti.

Ať je tomu jakkoliv, nedočkavým oznamuji, že je brzy pozvu do své hudební společnosti, kde najdou přece snad nějaké sousto po své chuti.

Překlad:
Horatio Vecchi: l'Amfiparnaso. První zpívaná komedie.
Přeložil Alfons Waisar. Vydalo vlastním nákladem pražské pěvecké komorní sdružení k prvnímu českému provedení dne 10. listopadu 1933 ve Smetanově síni Obecního domu. Praha 1933.

Mikulka: Silvrr - plavba psychomagická (Theaterr na lodi Tajemství)

$
0
0
Někdy je to jasné, ale leckdy taky ne. Po některém hodně nepovedeném představení nemusí být vůbec snadné ujasnit si, v čem vlastně vězel ten největší průšvih, v čem onen nešťastný pokus o divadlo selhal nejvíc. V případě Silvrru se sešlo problémů docela dost: počínaje zimou, za kterou tvůrci nemohli, přes skoro dvouhodinovou stopáž, kterou nedokázali naplnit rozumným obsahem, až po nepříjemně působící srážku převelikých ambicí s poněkud ochotnicky vyhlížejícím provedením.

Nebylo snadné se něčeho chytit: opakovaně se vracely nezřetelné narážky na vztah černé a bílé rasy (včetně postav v kápích evokujících Ku klux klan), sexuální motivy (včetně felace, nahé ženy či prohazování genderu mezi postavami), nechybělo několikeré pohřbívání, chvílemi se to celé tvářilo rituálně a jindy jsem zas měl velmi silné podezření, že tvůrci prostě jen neodolali pokušení dlouhé minuty předvádět, co všechno dovedou jejich sofistikované projektory. Nápis na oponě „Less monday more unicorns“ je zábavný, ale ani s pomocí vševědoucího Goooglu se mi nepodařilo odhalit, zda měl něco znamenat nebo tam prostě jen tak byl (ale možná mi tu jen něco uniklo). 

Nic z výše jmenovaného však nebyl onen základní zádrhel. Nijak zvlášť mi nevadí, když se na scéně (nebo v tomto případě taky na palubě) dějí věci, jejichž smysl mi nedochází nebo ho neumím racionálně zpracovat. Ale – a to už je odpověď na úvodní otázku – musí mě to celé nějakým způsobem oslovit, zaujmout, musí v tom „něco“ být. Což se Silvrru podařilo jen v úplném úvodu, který se odehrával na palubě a sestával z nesouřadných, dráždivě nejasných, provokativních obrazů s erotickým a trochu násilnickým podtextem. Vydalo to asi tak na deset – patnáct minut.

více informací zde








Viewing all 1166 articles
Browse latest View live