DIVADLO DRAK a LA FABRIKA: BLÁTEM PO HLAVĚ
DIVADLO ARÉNA: LULU
DIVADLO ARÉNA: LULU
Blátem po hlavě Během festivalu došlo i na premiéru: Jiří Havelka nastudoval v Draku loutkovou inscenaci textu Richarda Balouse v režii. Sami inscenátoři instruují na začátku představení publikum, že se jedná o inscenaci „pro dospělé a děti z rozvrácených rodin“. Už z prologu bylo tedy jasné, že zásadním prvkem bude groteskní vyhrocení.
![]()
Do barevné scénografie Marka Zákosteleckého jsou zasazeny jarmareční loutky, ale právě tento klasický přístup je hned na začátku popřen a zesměšněn. Pod hracím prostorem je zavěšena velká plazmová televize, na níž je vidět on-line přenos ze zákulisí (respektive z prostoru zakrytého zástěnou).
Projekce byla sice zdrojem řady humorných situací, hlavním zdrojem zábavy je však samotný absurdní příběh. Ve vesnické hospodě u Bryndáčků se v pondělí podávají syrečky (dokáží vzkřísit i mrtvého) s místním pivem Blátem, které se pro zchlazení leje na hlavu. Dveře od toalety se pro samou návštěvnost už ani nestíhají zavírat, stejně tak jako světlo, které díky častým návštěvám sotva poblikává. Na stole se hrají karty a řežou hlavy a do lednice se v parných dnech chodí schovat před sluncem a mouchami. I přes groteskní záměnu useknutých hlav koně a hospodského štamgasta a jejich nasazení na nesprávné tělo (což je hlavní průšvih celého příběhu) se nakonec vše podaří dát zpět na své místo a lelkování v místní putyce s hospodskou od rány může pokračovat dál.
Lulu Zažila jsem menší šok, když jsem se z loutkové hry (byť nebyla určena dětem) přesunula na hlavní scénu Klicperova divadla, kde hrála bratislavská Aréna Lulu, tedy kompilát dvou her ve své době kontroverzního Franka Wedekinda (Duch země a Pandořina skříňka).
Lolita? Eva či Manon. Umí být vším, čím ten, kdo ji miluje, chce, aby byla, ale není to zadarmo. Krása, láska a vášeň, kterou Lulu rozdává na potkání, je téměř vždy vykoupena životem lapeného. Hostující Sára Venclovská strhává téměř veškerou pozornost na sebe. A není to pro to, že většinu inscenace je zcela nebo do půl těla nahá a provokativně si pomalovává barvami celé tělo.
![]()
Nápad, kdy pomíjivá fyzická krása, která je hlavním motivem hry, je zvěčněna pomocí barevných otisků na papírech poházených na podlaze a papírové stěně (ovšem jen do chvíle, kdy je papír roztrhán) je znamenitý. A značně pomáhá rozehrání textu asi tak do první třetiny. Jenže v momentě, kdy se zástěna odstraní a objeví se obrovská železná klec (připomínající tu, ve které převáží cirkus divou zvěř), začíná být představení ubíjející.
Animálnost a dravost je připomínána neustále. Lulu je všemi muži, včetně svého adoptivního otce, přirovnávána k šelmám, ale i k něžným domácím mazlíčkům. Klec tedy má jisté opodstatnění, ale jakoby se v záplavě vulgarity a ran bičem ztrácel veškerý smysl. Je nutné povrchnost tělesného chtíče a jeho dopady na slabá individua nutno ukazovat až s téměř naturalistickou přesností? Upřímně nevím, ale jsem si jistá, že mnou inscenace Arény proletěla velmi rychle a těch pár dobrých momentů a hereckých výkonů mi nestačilo, abych se chytla a pokračovala na stejné vlně.
BARBORA POKORNÁ
Do barevné scénografie Marka Zákosteleckého jsou zasazeny jarmareční loutky, ale právě tento klasický přístup je hned na začátku popřen a zesměšněn. Pod hracím prostorem je zavěšena velká plazmová televize, na níž je vidět on-line přenos ze zákulisí (respektive z prostoru zakrytého zástěnou).
Projekce byla sice zdrojem řady humorných situací, hlavním zdrojem zábavy je však samotný absurdní příběh. Ve vesnické hospodě u Bryndáčků se v pondělí podávají syrečky (dokáží vzkřísit i mrtvého) s místním pivem Blátem, které se pro zchlazení leje na hlavu. Dveře od toalety se pro samou návštěvnost už ani nestíhají zavírat, stejně tak jako světlo, které díky častým návštěvám sotva poblikává. Na stole se hrají karty a řežou hlavy a do lednice se v parných dnech chodí schovat před sluncem a mouchami. I přes groteskní záměnu useknutých hlav koně a hospodského štamgasta a jejich nasazení na nesprávné tělo (což je hlavní průšvih celého příběhu) se nakonec vše podaří dát zpět na své místo a lelkování v místní putyce s hospodskou od rány může pokračovat dál.
Lulu Zažila jsem menší šok, když jsem se z loutkové hry (byť nebyla určena dětem) přesunula na hlavní scénu Klicperova divadla, kde hrála bratislavská Aréna Lulu, tedy kompilát dvou her ve své době kontroverzního Franka Wedekinda (Duch země a Pandořina skříňka).
Lolita? Eva či Manon. Umí být vším, čím ten, kdo ji miluje, chce, aby byla, ale není to zadarmo. Krása, láska a vášeň, kterou Lulu rozdává na potkání, je téměř vždy vykoupena životem lapeného. Hostující Sára Venclovská strhává téměř veškerou pozornost na sebe. A není to pro to, že většinu inscenace je zcela nebo do půl těla nahá a provokativně si pomalovává barvami celé tělo.
Nápad, kdy pomíjivá fyzická krása, která je hlavním motivem hry, je zvěčněna pomocí barevných otisků na papírech poházených na podlaze a papírové stěně (ovšem jen do chvíle, kdy je papír roztrhán) je znamenitý. A značně pomáhá rozehrání textu asi tak do první třetiny. Jenže v momentě, kdy se zástěna odstraní a objeví se obrovská železná klec (připomínající tu, ve které převáží cirkus divou zvěř), začíná být představení ubíjející.
Animálnost a dravost je připomínána neustále. Lulu je všemi muži, včetně svého adoptivního otce, přirovnávána k šelmám, ale i k něžným domácím mazlíčkům. Klec tedy má jisté opodstatnění, ale jakoby se v záplavě vulgarity a ran bičem ztrácel veškerý smysl. Je nutné povrchnost tělesného chtíče a jeho dopady na slabá individua nutno ukazovat až s téměř naturalistickou přesností? Upřímně nevím, ale jsem si jistá, že mnou inscenace Arény proletěla velmi rychle a těch pár dobrých momentů a hereckých výkonů mi nestačilo, abych se chytla a pokračovala na stejné vlně.
BARBORA POKORNÁ
