Vladimír Mikulka kdysi ve svých hlášeních z hradeckého festivalu psal, že na festivalu jsou důležité tři věci - nepřepálit začátek, nepřepálit prostředek a nepřepálit konec. Autorovi těchto zpráv se ta druhá věc úplně nepovedla a proto přináší souhrn hronovského čtvrtku a pátku v jediném článku.
Cynik by řekl, že jako reprezentant přehlídky seniorského divadla splnila Psí matkajihlavského NaKopTyjátru svou funkci – ověřili jsme si, že Eva Čurdová je herecky stále ve formě a umí se naučit velkou horu textu, což publikum odměnilo vstřícným potleskem. Přísný kritik by dodal, že té předzjednané laskavosti a jímavé operní hudby molo být v režii Petra Soumara podstatně méně. A někdo jiný by ještě možná zalitoval, že nemůže jednu z nejlepších českých amatérských hereček vidět v něčem, co by méně chtělo ukazovat její „zralé mistrovství“ s přelivem ušlechtilého sentimentu.
Kachničky ošidori souboru Geld und Money Theatre z Plzně jsou na dvacetiminutové ploše velmi propracovaná, vícevrstevnatá pakárna, která si důmyslně utahuje z grantové politiky, kreativních průmyslů, merchandisingového výprodeje kultury, povrchního kultu „hluboké“ japonské kultury a lecčehos dalšího. Psát o nich detailněji znamená vlastně prozradit základní vtip, jako nápověda tedy jen citát z ústřední písně: „My žijeme v Plzni/ to je tam/ kde je stroj kultury/ dobře namazán“.
Černým koněm a mohutným překvapením přehlídky se stal Národopisný soubor Kohoutek Chrudim, který trojicí značně zábavných choreografií dosti pobořil představy většiny publika o zatuchlé muzeálnosti folklorních produkcí. Vrcholem triptychu byla choreografie prostřední a titulní, „funusní humorka“ Milej pane, umřel soused, v níž se důstojnost vesnického pohřbu mění ve stále odvázanější projev radosti nad skonem neoblíbeného nebožtíka: „Hopsa, hejsa, tak už jsme ho zakopali!“ Trumfem chrudimských byl i harmonikář, který v mezihrách vyhrával ke sborovému zpěvu lidové písně, čemuže portál Jiráskova divadla se zdobným nápisem „U nás“ poskytl jedinečnou kulisu – slyšet ostatně celé divadlo zpívat písně jako Když jsem já šel tou Putimskou branou nebo Ach synku, synku, to byl docela silný a povznášející zážitek.
Obdiv k dětským básním a krátkým prózám Daniela Heviera čiší z inscenace ŠaFránu Plzeň Bílobílý světod samého počátku – laskavá uměřenost a úcta, s kterou je František Kaska a Šárka Chvalová podávají, se však začne časem poněkud zajídat, zvlášť když je vede jevištně často k nenápadité ilustraci a popisnému rozehrávání řečeného. Leckomu může přijít Bílobílý svět poeticky křehký, mně se zdál poněkud přeslazený.
O šantánově vlezlém životopisu ruského Těatru Sekret Togliatti Edith Piaf – historie lásky v čele s nesnesitelně přehrávající Olgou Antipovou v roli Edith se mi nechce psát nic – snad jen, že produkce přesně naplnila oblíbený pojem Milana Uhdeho „ničemný kýč“ a evidentní nadšení části publika, která aplaudovala vestoje, pro mě bylo jedním z největších hronovských zklamání.
Posledním pátečním představením pak byla hronovská konstanta – Divadlo Kámen. Dopis poslaný poštou patří rozhodně k „popovější“ části tvorby Kamene a silně připomíná, že Petr Macháček je kromě jiného i suverénní absurdní komediograf s velkým citem pro balast a nánosy všednodenní komunikace. Nikdy jsem se necítil jako obzvláštní příznivec Kamene a v posledních dvou letech jsem jejich inscenace snášel (při všem respektu k nim) lehce se zaťatými zuby, ale na Dopise jsem si opět připomněl jak mimořádné (i jedinečnou vytříbeností hereckého stylu) divadlo to v českém (rozhodně nejen amatérském) kontextu je.
P.S. Je vedro, takže ohňostroj nebude.