Tak tohle tedy nebyl hvězdný zážitek. I když se to vlastně dalo čekat. Výhrady, které mám už dlouho ke způsobu, jakým režíruje Štěpán Pácl, se tu jen umocnily pod zvětšovacím sklem výhrad, které mám už dlouho ke stylu, kterým se hrává v Národním divadle.
Lenka Lagronová je v tom, myslím, takřka nevinně; její hra je poetická, plná symboliky a více či méně zřetelných narážek na reálné události . Jenže na Nové scéně ji semelou na nesmysl upachtěným rozehráváním zdejší nesčíslněkrát viděné pseudorealistické machy (kdyby to alespoň byly „dobře zahrané kuchyňské figury“, když už se tedy o něco takového pokoušejí), pocukrované okatě narežírovanými pokusy o vtipnost a puzením neustále hercům předepisovat nějaké neméně okaté „významuplné akcičky“. Na úrovni poetické hry je sdělení o lidech, kteří k sobě zoufale hledají cestu, přijatelné a na místě – jenže za těchto okolností se z něj stává těžkopádná a prvoplánově vyznívající banalita. Ještě zhoršovaná vlezlou sladkobolností, třeba když autistická žena dojemně roztaje, jakmile v nově příchozím bližním vytuší citlivou duši (což je z hlediska její diagnózy holý nesmysl).
Hlavní předností Z prachu hvězd tak je to, že představení trvá jen něco málo přes hodinu; nejsnesitelnějším místem je závěr, ve kterém Pácl konečně přestane „poctivě režírovat“ a nechá Janu Janěkovou odříkat její sebeodhalující monolog pouze do vesmírného zrnění vycházejícího z televizní obrazovky. A vida, najednou se ukáže, že ta hra sama o sobě dává smysl. Jenže to už je dávno pozdě.
Více informací o inscenaci zde
Lenka Lagronová je v tom, myslím, takřka nevinně; její hra je poetická, plná symboliky a více či méně zřetelných narážek na reálné události . Jenže na Nové scéně ji semelou na nesmysl upachtěným rozehráváním zdejší nesčíslněkrát viděné pseudorealistické machy (kdyby to alespoň byly „dobře zahrané kuchyňské figury“, když už se tedy o něco takového pokoušejí), pocukrované okatě narežírovanými pokusy o vtipnost a puzením neustále hercům předepisovat nějaké neméně okaté „významuplné akcičky“. Na úrovni poetické hry je sdělení o lidech, kteří k sobě zoufale hledají cestu, přijatelné a na místě – jenže za těchto okolností se z něj stává těžkopádná a prvoplánově vyznívající banalita. Ještě zhoršovaná vlezlou sladkobolností, třeba když autistická žena dojemně roztaje, jakmile v nově příchozím bližním vytuší citlivou duši (což je z hlediska její diagnózy holý nesmysl).
Hlavní předností Z prachu hvězd tak je to, že představení trvá jen něco málo přes hodinu; nejsnesitelnějším místem je závěr, ve kterém Pácl konečně přestane „poctivě režírovat“ a nechá Janu Janěkovou odříkat její sebeodhalující monolog pouze do vesmírného zrnění vycházejícího z televizní obrazovky. A vida, najednou se ukáže, že ta hra sama o sobě dává smysl. Jenže to už je dávno pozdě.
Více informací o inscenaci zde